Patří mezi světově proslulé sklářské designéry, ale to se u nás moc neví. Je to také člověk, který podle návrhu dánského výtvarníka několik let vyráběl skleněný sarkofág pro dánskou královnu a jejího manžela. Unikátní záležitost, jež skláře potká jednou za život. Když si s ním povídáte v jeho kanceláři, slova průběžně doprovází kresbami tužkou na desku stolu. Taky má rád moderní techniku nebo se jí, jak říká, nebrání. Rád fotografuje. Z několika hodin, které jsem s ním v Pelechově strávil, jsem nakonec, místo klasického rozhovoru, sestavil mozaiku komentářů, glos, které dokumentují hodně široký rozsah jeho zájmů.
1. Tajemství
Všechno, co se týká odlévání skla, je tamhle v knížce na polici. To, co v ní ale není, je intuice – a tu má každý sklář svoji. Firem, které odlévají pro jiné, tak jako my, není moc. Ale je fůra lidí, kteří si taví jen pro sebe a umějí to báječně.
2. Sklo má paměť
Při výrobě sarkofágu pro dánskou královnu se jedna část nepovedla. Střepy z toho kusu mám pořád schované. I když už o ně měl zájem jeden výtvarník, nechal jsem si je. Sklo se dá znovu roztavit a použít, navíc si pamatuje, jak s ním zacházíte. Každé sklo prožije svůj příběh. Nemusí ho znát všichni, stačí, když ho znám já. Proto má pro mě cenu.
3. Pece
Mám jich osmnáct. Každá taví trochu jinak. Při tavení je v každé několik sond, protože teplota není rovnoměrná, a hlídat hlavně chladnutí skla, to je opravdu náročné. Chlazení je totiž alfa a omega celého procesu.
4. Na co umírají skláři
Na stres, protože kdysi neuměli měřit pnutí ve skle, a když to chladlo, někdy to explodovalo. Práce mnoha měsíců šla do háje. Teď na to jsou přístroje. Tehdy všechno záviselo na jejich zkušenosti, i když nějaké metody na to vždycky měli. Skláři umírají i na silikózu plic. A tady v kraji kdysi i na chudobu.
5. Huťská šlechta
Nahoře v hierarchii sklářů jsou huťští. Ti, co sklo taví. To je základ řemesla. Můj profesor na vysoké Stanislav Libenský mi říkal, že na dvoře Rudolfa II. seděl vedle císaře vždy rytec skla. Sochař nebo malíř, to byli pro císaře matlové.
6. Asi jako vyšívání
Fyzicky tohle sklářství není namáhavé. Tady je většina věcí, na kterých děláme, tak těžká, že na všechno jsou nějaké přípravky – a lidská síla je k ničemu. Umění je těžké do deseti kilo. Pak už to moc neuzvednete a leží to na stole. Maximálně máte v ruce brusku, kterou sklo opracováváte. Takže je to namáhavé asi jako vyšívání nebo obuvnictví.
7. Pověry
Tady je to plné pověr a babských tlachů. Kdysi se například mezi skláři říkávalo, že když dozrávají švestky, sklo praská. Já říkám: Když je člověk pitomej a nedává si pozor, tak to vždycky na něco svede.
8. Rusko
V devadesátých letech putovaly z Ruska na Západ obrazy a další umění, cizina brala všechno, co odtud přiletělo. Opačným směrem je to složitější. Nějaké zakázky jsme tam měli, poslal jsem na to ale kolegu. Co je zajímavé, že s placením u Rusů kupodivu problém není. Horší je to s agenturami, které ty bohaté Rusy v Evropě a ve světě zastupují.
9. Děti asi půjdou ve vlastních šlépějích
Moje děti mají dvě možnosti, až to zabalím. Buď to tady všechno vezmou a vysypou do kontejneru, nebo to prodají. Dcera se trochu potatila, zabývá se skleněnými šperky. Syn je profesionální voják. Já na tom, aby na mě navázali, zase až tolik nelpím.
10. Pelechovský vetešník
Jeden čas jsem sbíral skleněné střepy, chodíval jsem proti proudu řeky Kamenice, kam se vyplavovaly ze skláren. Různobarevné střepy omleté vodou, dešti. Já jsem totiž strašný vetešník, je mi líto každého kousku skla.
11. Hobby – hřbitovní fotky
Fotím portréty lidí, které jsou na náhrobcích. Jsou to neuvěřitelné, fantaskní fotky. Pravdivé portréty. Nikdo se obvykle nenechá předem na náhrobek vyfotit, většinou tam pozůstalí něco vyberou. Uvažovali jsme s dokumentaristou Pavlem Štinglem, že v památníku na nádraží Praha-Bubny vytvoříme vzpomínku na lidi, kteří odtud za války odjížděli do Terezína. Ti lidé šli ze shromažďovacího centra ulicemi, na chodnících je sledovali lidé. Ulicí kráčeli lidé, kteří pak žádný hrob neměli, a sledovali je lidé, kteří většinou nějaký hrob potom měli. To jsme chtěli vytvořit v tom památníku. Na jedné straně fotografie Židů, kteří skončili v Osvětimi v plynových komorách, a proti nim stěna s portréty lidí nafocených na náhrobcích.
12. Jak se krade sklo
S velkým kusem skla se blbě utíká. Sklo se krade jinak než třeba mobilní telefon. Jednou jsem přišel o mísu, měla 180 kilogramů. Zapůjčil jsem ji na výstavu, ale už mi ji nevrátili. Ani ji nezaplatili, i když od nich mám papír o uznání dlužnosti. Ale suďte se s někým v Arábii…
13. Investice
Peníze je nejlepší uložit do pozemků. Obraz je dobrá investice. Ale sklo? Do skla drbne uklízečka, a co si na ní vezmete? I když můžete vyhořet – a obraz taky dobře hoří. Ostatně trh nejen se sklem, ale asi i s uměním je u nás dost pokřivený.