Vzpomenete si na film, kde se lidé prali opravdu? Že byste si řekl, tak takhle to znám ze života?
Nic takového se mi nevybavuje. Častější je opak, kdy je všechno nadsazené. Samozřejmě když je jeden úder točený z více úhlů, vypadá to často jako celá série ran. Zpomaluje se to, shora, zdola, divákovi to splyne do jednoho. Víte, film je nadsázka. Ale aby se v reálném životě pomlácený hlavní hrdina nakonec zvedl a zcela zvrátil průběh rvačky nebo zápasu v boxu, kdy je počítaný, to je velmi nepravděpodobné.
Trnete někdy při pohledu na filmové rvačky, kdy se hrdinové pět minut kopou do hlavy, šlapou si po žebrech, a vy víte, jaké to je ve skutečnosti a jak to bolí?
Znám to z pohledu sportovce, z tréninku boxu nebo thai boxu. My se skutečně mlátíme do těla, do obličeje. Sice s rukavicemi, někdy s přilbou, někdy bez. Otřes to je, ale záleží na tom, kdo se rve. Když se utkají dva připravení lidé, kteří jsou na nárazy do hlavy zvyklí, a není to znenadání, zasunou bradu, zpevní krční páteř a hlavu, mají to natrénované. V tom adrenalinu je pak schopný člověk něco vydržet. Když se rvou ve filmu dva vojáci, kteří jsou na to trénovaní, od reality to není zase až tak vzdálené. Pokud je to ale scéna, kdy někdo jedním pohybem soupeři zlomí ruku a ještě stihne odrazit protivníka odzadu a přesným kopem do hlavy ho odrovnat, takovou koordinaci pohybů a mistrovství v pouliční rvačce nepotkáte.
Takže když mi na ulici někdo jednu ubalí, hbitě nevyskočím a nebudu se s útočníkem čile rvát?
Je to individuální. Není to tak, že by vás nenadálý úder ihned vypnul, knokautoval. To by se musel útočník dobře trefit, pohnout vám krkem. Většina lidí po běžné ráně vstane. Jsou ale dezorientovaní, nechápou, co se stalo. Člověk je totiž většinou zahleděný do sebe, má svůj svět, je ztracený ve svých myšlenkách – a najednou bum! Odněkud přijde rána. Je s tím spojený velký úlek. Zasažený se nejen lekne, také ztuhne, je v šoku. Krk je totiž při nenadálém nárazu do hlavy povolený, mozek se hodí ze strany na stranu. Pak ještě třeba padne člověk na zem, praští se do hlavy. To je další rána. Z nepřipravenosti vznikají největší zranění. Jak se říká, nejhorší rána je ta, kterou nevidíte. Nečekané napadení třeba zezadu.
Jak takové rvačky vypadají z vašeho pohledu?
Tak hlavně netrvají dlouho. Na ulici je to nejčastěji utkání dvou opilců. Končí většinou tím, že se tahají, drží se za oblečení, jsou celí omatlaní od krve. Tu a tam do sebe bouchnou. Jak jsou opilí, tak se kolikrát ani netrefí. Jsou poškrábaní. A hlavně – dochází jim fyzická síla. Nejsou trénovaní. Už jenom adrenalin ze strachu vám odebere sílu.
Co zranění? Jaká jsou nejčastější?
Tržné rány na hlavě, roztržená obočí, zlomené sanice nebo lícní kosti. Vyražené zuby. Na druhé straně mají útočníci zničené klouby prstů. Někdy v těch kloubech mají zaražené protivníkovy vylomené zuby. To znám z dob, kdy jsem na záchrance začínal a přivydělával jsem si o víkendech jako vyhazovač. Nezažil jsem to osobně, ale kolegové se k takovým potyčkám se zuby v pěsti přichomýtli.
Jezdíte k organizovaným potyčkám mezi tvrdými jádry fotbalových klubů?
Oni se předem domlouvají přes sociální sítě. Mají pravidla – bez tyčí, kdo padne a nehýbe se, do toho se nemlátí. Musela by to být velká náhoda, kdyby při tom hrozilo něco horšího. Ano, když použijete tyč, může to být fatální. Nebo když je v tom nenávist, někdo skáče druhému po hlavě, to se může stát neštěstí. Pokud nás policie ke rvačce zavolá, většinou jsme ale na místě, když už jsou rváči takzvaně vysáčkovaní na zemi.
Kolik toho lidské tělo během útoku vydrží?
Nevěřil byste – hrozně moc. Díky adrenalinu. Jenže to odezní a vy najednou zjistíte, že se vám točí hlava, že máte natrženou slezinu po kopanci nebo úderu pěstí do břicha. Toleranci úderů do hlavy zvyšují i některé stimulační drogy.
Zažil jste zranění, že jste nevěřil, že to dotyčný přežil? Dejme tomu pád z třetího čtvrtého patra?
Stává se to. Pády z výšky tělo vydrží náhodou. Letí skrz větve, zbrzdí se o balkon. Sice si zpřeráží ruce, ale zpomalí ho to, hlava a vnitřní orgány zůstanou v pořádku. My sice víme, že ten člověk přežil, ale pak už nemáme zpětnou vazbu, nevíme, jestli neměl nějaké následky.
Těžká zranění ve zcela banální situaci? Pád ze židle, uklouznutí na podlaze. Znáte to?
Jistě. Uklouznete na mokru, je z toho pád na hlavu, těžké krvácení. Pak ale do někoho kopou při hromadné rvačce, zraněný má hlavu napuchlou jako balon, ale následky žádné. Jen nějaká povrchová poranění.
Učíte záchranáře sebeobranu? Využijí to často?
Jedná se o vstupní školení pro nováčky. Jestli při tom na něco upozorňuji, tak to je prevence. Aby konflikt vůbec nenastal. To záchranář může ovlivnit. I když je někdo už zraněný a leží na zemi, ale agresoři tam stále jsou v blízkosti, tak když tam lezu, musím si být jistý, že situaci zvládnu bez toho, abych sám byl zraněný. Lepší je počkat do příjezdu policie. To je také učím.
Byl jste sám zraněný?
Banální drobnosti v banálních situacích, žádné drama. Třeba jsem špatně došlápl.
V kterou denní dobu je nejvíc nebezpečno?
V noci samozřejmě, roli tu hraje alkohol. Víc je toho v době, kdy je víc dnů volna, lidi se dost napijí, nemusí druhý den do práce. Teď během epidemie to ale bylo hodně klidné. Křivka nakažených šla nahoru, křivka výjezdů ke rvačkám opilců šla strmě dolů. Z centra Prahy, které je v tomto směru nejkritičtější, zmizeli cizinci, noční kluby byly zavřené. Za ty dva tři měsíce to bývaly ojedinělé pády z alkoholu, kdy se někdo napil, na ulici pak upadl a rozbil si hlavu. Minimálně. Napadení a úrazy z nešikovnosti téměř zmizely.
Teď se to vrací?
Je to snad horší než předtím. Co lidé zanedbali, to teď chtějí dohnat. I v pití.