Možná zítra uvidím ve vidličce žábu, říká kreslíř a tanečník

Kdybych vás poprosil, zda byste mi teď hned buďto zatancoval, nebo něco nakreslil, co byste udělal ochotněji?
Dost pravděpodobně bych v takové situaci neudělal ani jedno, protože tanec i umění jsou pro mě hodně niterně důležité činnosti. Proto pro mě není tak jednoduché přijít okamžitě s nějakou ilustrací nebo nápadem a stejné je to i v tanci. Samozřejmě jsem schopný udělat stojku nebo jakýkoli taneční trik na místě, ale opravdu upřímný tanec by to nebyl. Je možné, že bych spíš vytáhl telefon a ukázal vám buď nějaké taneční video, nebo ilustraci.

Je pro vás snazší přinutit se k novému nápadu s tužkou v ruce, nebo k novému tanečnímu triku?
Cesta k nápadu, jak v tanci, tak ve světě ilustrací, je dost těžko popsatelná a já sám také moc nechápu, jak funguje. Snažím se, aby moje mysl pracovala jako kamera a uchovávala zvuky a obrazy, které zrovna vidím. Aby tak podvědomě fungovala. A pak je dost možné, že například za tři dny se tento vjem spojí s vjemem novým a vznikne nápad. Takže pokud se v jeden den koukám na dokument o žábách, není vyloučené, že další den uvidím ve vidličce žábu, protože se mi obrázek žáby uložil v hlavě. V tanci je to podobné, ačkoli tady mám přesně danou dobu na tvorbu, kterou je čas v tělocvičně. V umění nápady plynou celý den a v tanci si většinou dávám pouze ten prostor, kdy jsem v tělocvičně nebo parku a mám tvůrčí svobodu.

Pro deník Metro Kristián Mensa namaloval pár kresbiček už v roce 2015.

Už jste stačil vypozorovat, čím více zaimponujete holkám? Tancem, obrázky, nebo hudbou?
Přiznám se, že jsem nikdy nepřemýšlel, jak bych mohl zapůsobit na holky. Vím, že tanec je zajímavý a samozřejmě výtvarné umění také, ale obojí dělám sám pro sebe, a pokud se to někomu líbí, mám z toho pochopitelně radost. Dřív jsem často četl v časopisech, že kluk by měl umět tohle, zaujmout takhle, vypadat takhle. Ty nejjednodušší věci, kterými člověk může být zajímavý, jsou ale podle mě skromnost, vstřícnost a empatie. A to jsou hodnoty, které by měl mít jak tanečník, tak i kdokoli jiný na tomhle světě.

Po kterém z ohlasů na vaši výtvarnou tvorbu jste se nejvíc dmul pýchou?
Musím upřímně říct, že jakýkoli kompliment mě potěší, každý je taková malá dávka benzínu do motoru v mém těle. Mám jednu knížečku, do níž mají na každé výstavě lidé možnost zapsat své vjemy nebo i zprávy pro mě. Už je skoro plná, a pokud občas cítím, že si sám sebe nevážím nebo že se ztrácím, podívám se do ní. Když si uvědomím, kolika lidem dokážu vykouzlit úsměv na tváři, hned se zase zvednu a začnu něco dělat. Takže tahle malá knížka zelené barvy, na které je namalované srdce, je pro mě jeden velký kompliment.

Znáte další osudy vašich obrázků? Dozvíte se například, kam si je lidé věší?
Upřímně, ty neznám a možná je docela dobrý nápad, abych se začal zajímat nebo aspoň poprosil o fotku. Ale pokud jsem zrovna v Praze, snažím se dovézt zakoupený obraz jeho novému majiteli osobně, abych poznal člověka, který mě podpořil. Pro mě jako studenta znamená moc, když se někdo rozhodne pořídit si výtisk mé ilustrace. Že někdo zainvestuje dejme tomu plat za tři dny, který by mohl utratit jinak, a koupí můj obraz. To mě moc těší a často rád zjišťuju, kdo je tím vlastníkem. Ale už nevím, kde obraz skončí. Jen doufám, že je to doma na nějakém hezkém místě.

S jakými reakcemi spolužáků jste se s bráchou setkali, když jste se kolem svých deseti let rozhodli věnovat tanci? Nebyli jste terčem posměchu, že tancování je pro holky?
Posměch si upřímně nepamatuju. Pár let vlastně ani nikdo nevěděl, že tancuju. Byla to spíš mimoškolní věc. V tělocvičně jsem se potkával často i s mnohem staršími lidmi a moc jsem si vážil toho, že jsme byli všichni na stejné úrovni, že jsme neměli trenéra, kterého bych musel poslouchat nebo který by mi nadával. Učili jsme se všichni od všech, tančili jsme na stejnou hudbu a věk byl úplně jedno. Když jsem se třeba někdy necítil ve škole dobře, tak tanec byl můj záchranný kruh. V takových chvílích jsem si říkal: V pohodě, tu školu nějak přežiju a vždycky budu mít svůj tanec a komunitu lidí, kteří mě budou podporovat.

Mladý tanečník se dostal až do světového finále soutěže Red Bull Dance Your Style v Paříži.

Měli z vašeho nového koníčka a domácích tréninků radost i rodiče?
Když jsme s bráchou začali, samozřejmě jsme museli trénovat i mimo tělocvičnu, protože náš zápal byl tak velký, že každý den, každý večer, každé ráno jsme zkoušeli stojky a různé triky. S rodiči v patře pod námi jsme měli tím pádem trošku problém, po prvních pěti minutách za námi chodili, že moc dupeme a že spadne strop. Ale lze to dělat i tak, že člověk není tolik hlasitý, o což stále usiluju, protože věřím, že moje tělo je taková skoro až porcelánová váza, a každý pohyb, který dělám, se snažím dělat ladněji, abych se nezlomil, ale naopak abych dopadl, jako když kočka skočí z pětimetrového domku. To je můj aktuální přístup. 

Během tanečních kreací předvádíte kolikrát opravdu neuvěřitelné krkolomnosti – až se zdá, že jsou za hranicemi možností lidského těla. Jak to své testujete, čeho je ještě schopné?
Pro mě je zásadní jedna věc – nikdy nejdu přes bolest. Když už něco bolí nebo cítím, že to tahá až moc nepřirozeně, tak se vrátím do své komfortní zóny, protože, jak jsem říkal, nechci se zničit. Ale přiznávám, že kolikrát i mě samotného překvapí, když se pak vidím třeba na fotce z vystoupení. To si občas říkám: Ty vole, až takhle zvláštně to vypadá?! Protože dokud necítím žádnou bolest, všechno mi přijde normální. Asi je to tím, že jsou moje svaly dobře protažené, na strečinku jsem pracoval celou svou taneční kariéru. Takže často zaskočím sám sebe, což je hezké zjištění.

Máte i přesto hodně fyzických zranění?
Naštěstí ne, ťukám na dřevo! Teda nedávno jsem měl příhodu s kolenem, kdy jsem tři dny nemohl ohnout nohu. Naštěstí šlo jen o nějakou modřinu. Ke zranění přistupuji jako ke zprávě. Většinou si moc nevážíme toho, že tělo bezproblémově funguje celý den. Snažím se uvědomovat si, proč taková facka přišla a že prakticky znamená, že když neohnu koleno, nedojdu si třeba tři dny ani do kuchyně uvařit čaj. Je dobré se snažit na zranění myslet ještě dřív, než se stanou. Takže jsem po téhle příhodě začal víc cvičit, začal jsem posilovat kolena a v podstatě poslouchat svoje tělo.

Pro deník Metro Kristián Mensa namaloval pár kresbiček už v roce 2015.

Tanec i výtvarné umění komunikují mezinárodně, bez ohledu na jazyk. omezuje vás něco v rozhodnutí, kde zrovna chcete žít?
To je velice zajímavá otázka, protože se zrovna nacházím ve Velké Británii, kam jsem se přestěhoval teprve před měsícem, jsem tu za novou zkušeností. Obecně mám moc rád objevování a myslím si, že pokud je člověk mladý a má tu možnost, je důležité si zabalit batoh a jet. Ať už do jiného města, nebo do jiného koutu světa. Pro mě je tanec taková statická půda pod nohama, protože na svých cestách jsem poznal, že taneční komunita je všude stejná. Je otevřená a člověk se hned na prvním tréninku cítí jako doma. Nebo alespoň takovou zkušenost mám z Británie, Spojených států, ale i z dalších zemí. Tanec je svým způsobem bunkr, kam se člověk schová a ví, že je v bezpečí.

Takže svoje teritorium vnímáte v širších souvislostech?
Jsem poměrně kosmopolitní, globální. Vidím v očích lidí po celém světě, že všichni prahneme po tom samém. Je to klid, bezpečí a dobrá komunita lidí kolem nás. Ani já si nepřeju nic jiného a nemyslím si, že je velký rozdíl mezi mnou a člověkem, který je na druhém konci této planety.

Svým jménem zaštiťujete taneční festival KoresponDance, který proběhl v půli srpna v Praze a Žďáru nad Sázavou. V čem konkrétně spočívala vaše spolupráce?
S festivalem spolupracuji už třetí rok a je to nádherný počin. Pokaždé mám radost, když se mi ozvou. Letos dvojnásobnou, protože jsem si myslel, že se jako většina festivalů a kulturních akcí zruší. Primárně využívám své sociální sítě k tomu, abych festival propagoval. Snažím se do něj zapojit streetovou taneční komunitu, protože je tu dysbalance mezi divadlem, festivaly a právě streetovou komunitou. Lidé, kteří stejně jako já dělají breaking nebo jiný pouliční tanec, mají pocit, že do takového prostředí úplně nepatří. Ale bylo by přece krásné, kdyby se tato dvě taneční odvětví spojila. A na festivalu také každý rok účinkuju. Dělám tam workshopy pro děti i dospělé, pro kohokoli, kdo má zájem se hýbat. Letos navíc měli novinku – experimentální open style battle. To je soutěž pro tanečníky, kteří mají možnost se ukázat a zatančit, „zabojovat“ proti sobě. K tomu živě hraje dýdžej, o vítězi rozhoduje porota. Battle byl otevřen veřejnosti, takže jsem potkal plno zajímavých lidí. 

Kristián Mensa pro deník Metro udělal rozhovor už v roce 2015. Najdete ho zde.