Vybavíte si situaci z dětství, kdy vám připadalo zábavné schovat se za roh a vybafnout na procházejícího. U citlivějších a zamyšlených povah mohlo i to dětské bafnutí vést minimálně k zástavě dechu na zlomek vteřiny. Občas jsem takhle na někoho vybafl a když si vzpomenu, že to bylo obvykle z tehdejší výšky něco kolem metru nad povrchem zemským, tak si dnes uvědomuji, že pro stojícího dospělého je to něco, jako když na něho hupsne zpoza rohu pes.
Zjišťuji, že bafnutí se stalo zábavou pro některé řidiče, lépe řečeno cestující. Nebývá to nic příjemného. Auto pomalu přibrzdí vedle cyklisty, spolujezdec má už stažené okénko a znenadání na šlapajícího jezdce něco vykřikne. Například „Makej!!!“ Pokud možno hodně nahlas a ve chvíli, kdy to dotyčný cyklista nejmíň čeká. Když se mi to stalo poprvé, jen shodou šťastných okolností jsem se neporoučel pod kola toho auta. Nebo opačným směrem do škarpy.
Přirovnal bych tuhle zábavu puberťáků (puberta není omezena věkem) k tomu, když by vám u ucha zatroubil zaoceánský parník. Hodně zblízka. Podobné zvuky slýchávám i od velkých kamionů, které je používají s oblibou místo běžného klaksonu. To je podobné. Kamion vás dožene, trochu přibrzdí a aby upozornil, že máte v zádech mohutnou soupravu, pro jistotu zatroubí. Účinek je podobný, jako u pitomce, který na vás z okénka z půl metru zařve „makééééj“!
Občas mě napadne, že bych si pořídil trubku s gumovým balonkem. Nevydává takový zvuk, jako tirácký či lodní klakson, ale mohl bych se alespoň mstít chodcům. Když už na kamiony a puberťáky nemám. Narazil jsem na internetu na cyklohoukačku, která troubí stejně jako autoklakson. To by bylo radosti na sdružených cyklostezkách. Už si představuji, jak chodci splašeně prchají před neexistujícím autem na chodníku. Naštěstí zůstává jen u představ.