Přiznávám, o Senegalu vím snad jen to, že tam hovoří francouzsky, a že v něm leží Dakar, jenž dal jméno slavné Rallye...
V Dakaru vámi prokmitá africká lehkost, vlny, surf a vibrující noční život. Nicméně všechno podstatné pro mou výpravu začalo až v Saint-Louis na severu Senegalu, kam jsme původně vyrazili největší kolonii pelikánů na světě.
Povídejte...
Ubytovali jsem se v koloniálním hostelu francouzského institutu, kde se začaly dít velké věci. Francouzský kulturní atašé nás bral na koncerty reggae a rapových kapel a taky na všelijaké výstavy. Navštívili jsme třeba výstavu na téma migrace, jejíž součástí byl i výklad voodoo z mušlí.
Voodoo z mušlí?
Fakt! A byla to hodně zajímavá zkušenost. Jsem těmto věcem sice otevřený, ale zároveň i poměrně skeptický. Nicméně mě hodně vyděsilo, že mág znal neuvěřitelné detaily z mého současného života. A taky jsme se dozvěděli, že nás čeká dobrodružství na východě Senegalu a později i v Gambii na šimpanzím ostrově, na nějž se dostanete dost komplikovanou cestou...
Tak to vezměme pěkně popořádku...
Ze Saint-Louis jsme vyrazili do Tambacoundy, což je město na východě země, odkud jsem měli v plánu vyrazit do národního parku Niokolo- Koba nedaleko hranic s Guineou. Přes airbnb jsem si rezervovali ubytování, ale vzhledem k tomu, že v Africe jen málo co funguje tak, jak se zpočátku tváří, nakonec se ukázalo, že místo v 19.00 budeme na místě ve tři ráno. Majitel domu s tím však neměl žádný problém. Vyklubal se z něj potomek libanonsko francouzského páru, který v Senegalu žije od pěti let. Donátor a filantrop, který staví školy a finančně podporuje sportovní kluby. Zadarmo nás osobně vozil po parku, připravil nám hromadu jídla poskládaného z blízkovýchodních specialit, které sám navařil a řekl nám, že až příště přijedeme, nebudeme nic platit. Měl to ubytování jen za účelem potkávání se s Evropany. Nakonec nám ještě sehnal odvoz do přímořského městečka Cap Skirring.
Co vás potkalo tam?
Vše plynulo až nevzrušivě do okamžiku, kdy jsem se šel naší hostitelky dva dny před odjezdem zeptat, zdali neví jak se nejlépe dostat do Gambie. Jen se zasmála a řekla, že za dva dny jiný host jede na letiště a že pokud chceme, můžeme se s ním svést. Na hranicích se potvrdila naše obava, že potřebujeme vízum. To pro občany EU není potřeba jen v případě, že do Gambie přiletíte. Při cestě po zemi nutné je. Dělali jsme smutné oči a doufali, že ho získáme. Ve skutečnosti by to byl docela problém, neboť bychom museli zpátky objet celou Gambii, což by v místních podmínkách bylo tak na tři dny. Celník nás trochu napínal, ale nakonec z něj vypadlo, že byl před týdnem v Praze a dal nám vízum na sedm dní.
Vzali jste to rovnou na slibovaný šimpanzí ostrov?
Představte si, že jakmile jsme do země vkročili, tamní nám svorně tvrdili, že v Gambii žádní šimpanzi nejsou, nebo vůbec nevěděli jak se tam dostat. Místní cestovky jen kroutily hlavou a přehazovaly si nás od jedné k druhé. Když jsme se po neúspěšných pokusech vrátili do hotelu a sedli si na terasu, přišel k nám kluk, který hlídal hotel a začal si s námi povídat. Tvrdil nám, že zná šéfovou šimpanzího azylu, čemuž jsme tedy moc nevěřili. Nakonec nám přinesl na ni číslo. Ukázalo se, že se jedná o Janis Carterovou, která šimpanzí kolonii založila a která je v každém druhém dokumentu o primátech. Zpočátku byla oprávněně nepříjemná, zavolali jsme jí, když byla zrovna na jednání s gambijskou vládou. A my jsme jí navíc drze řekli, že máme už jen čtyři dny...
Jak tahle anabáze nakonec dopadla?
Janis Carterová docela zuřila, vyslechli jsme si, že turismus tvoří jen nepatrnou část projektu a že se lidi objednávají půl roku dopředu. Ale světe div se, měli volnou jednu ze dvou překrásných eko chatiček přímo nad ostrovem, kde se člověk sprchoval pod širým nebem za symfonie zvuků džungle. K šimpanzům se jelo na lodi, pozorovali jsme je zhruba z patnácti metrové vzdálenosti a byl to úžasný zážitek. Jenis nám poté psala email jak se nám to líbilo a byla velmi milá.
Co všechno vám Afrika dala? Jak vnímáte muziku černého kontinentu?
V podstatě každá moje cesta se nějakým způsobem zapíše do hudby, kterou skládám. Africká hudba je pestrá, veselá a má pozitivního ducha což mě na hudbě baví ze všeho nejvíc. S kapelou hrajeme reggae a ska - oba styly vznikly sice na Jamajce, ale právě fúzí afrických rytmů, jamajského folklóru a amerického jazzu. Navíc Afrika má hromadu skvělých interpretů. Jen tak namátkou mě napadá Alpha Blondy z Pobřeží Slonoviny, či asi nejznámější jihoafrický reggae interpret Lucky Dube. Když už jsem mluvil o Senegalu, určitě bych měl zmínit Youssou N’Doura. Baví mě ta bezprostřednost a lehkost, se kterou afričtí muzikanti hrají. Největším zážitkem je ovšem pozorovat obecenstvo, jak na africkou hudbu tancuje. Čirá radost bez kapky studu.