Nedávno vyšlo vaše nové album Music Man. Využil jste volného času k jeho přípravě?
Ne, všechno proběhlo podle plánu, naopak jsme byli rádi, že do něj koronavirus nezasáhl. Desku jsem nahrával se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Roberta Jindry. Budova Rozhlasu je strategická a platila tam přísnější opatření než v jiných nahrávacích studiích. Natáčeli jsme na přelomu června a července, kdy bylo vše v podstatě nejvolnější. Přípravy trvaly dva roky, bylo potřeba skladby nejen vybrat, ale i zaranžovat a najít volný čas nás všech.
Podle čeho jste volil písně?
Na rozdíl od prvního alba, kdy jsem vybíral to, co jsem si byl jist, že mám zpívat, tady jsem popustil uzdu fantazii. Vybral jsem zčásti i skladby, které jsem si chtěl zazpívat, i když jsem nevěděl úplně jistě, jestli se můj hlas na ně bude hodit. Je to zase úplně něco jiného, než co jsem doteď natočil. Přemýšlel jsem, jestli půjde spíš o pozitivní změnu, nebo jestli si budu říkat, že jsem se na to měl vykašlat. Ve finále mám pocit, že je to mnohem barevnější a různorodější než první cédéčko. Jsem hrozně rád, že jsme se tím směrem vydali.
Křest alba
Zpíváte zde například skladbu hospodského Thénardiera z Bídníků. To jsem si vás skutečně neuměla představit ve skladbě takového ošuntělého a obhroublého člověka.
Dohodli jsme se už při tvorbě první desky, že ke skladbám budeme přistupovat jinak ne jako popáci. Jsme pyšní na to, že točíme se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, což takto minimálně u nás posledních několik desetiletí nikdo nenahrál. Opravdu vše bylo nahráno na reproduktory naživo a pohromadě, úplně nejakustičtější zvuk, co jde. Tím pádem ani já si nehraji na to, že bych neměl operní pozadí. Interpretuji vše tak, jak by to v mých očích mělo vypadat a jak já jsem schopen se k dané skladbě postavit, abych si za ní stál.
Dokáže operní pěvec zazpívat tak, aby nebylo poznat, že jím je?
Je to případ od případu. Myslím si, že když se zpívá přirozeně, je otázkou, jestli chcete, aby to tak znělo. Uměl bych zazpívat bez vibráta, ale tak by mě to nebavilo a nelíbilo se mi. Zároveň to ode mě bude vždy znít trochu jinak, a když budu zpívat s někým z popu, bude se muset jeho hlas nějak vyrovnat.
Adam Plachetka
Jste světoběžník, kde je pro vás vlastně doma?
Teď bylo půl roku „doma“ na Moravě. Ale jinak bych řekl Praha a Vídeň. V Praze jsem žil do 25 let, takže tu mám kamarády z dětství, vzpomínky a rodinu. Ve Vídni posledních deset, takže tam mám aktuálnější kontakty. Ale když si mám představit, že bych se nikdy nevrátil do Prahy a nikdy nevrátil do Vídně, tak by se mi víc stýskalo po Praze.
Vaše manažerka mi částečně prozradila, teď už úsměvnou, historku o vašem zážitku a cestování mezi Prahou a New Yorkem na záskok v Metropolitní opeře před první vlnou karantény – že jste se málem nestihl vrátit zpět. Jak to tehdy bylo?
Psali mi v noci z pondělí na úterý z New Yorku, jestli bych ve středu a sobotu mohl zahrát poslední dvě představení inscenace, ve které jsem hrál, když byla nová. Hledali záskok za kolegu z Itálie, kde tou dobou už byla špatná situace, a on chtěl jet za rodinou. Musel jsem jim ale napsat, že bohužel ne, protože účinkuji další dny v Praze v představeních, která se natáčí pro televizi, a už mají se mnou některé záběry natočené, tak ani nemůže nikdo zaskočit. Ráno jsem odvezl dceru do školky, šel na jednání a záhy zjistil, že žádné představení už nemám, protože se vše v Česku ruší. Začal jsem tedy řešit, jestli bych mohl odletět, a v jednu hodinu odpoledne už jsem seděl v letadle. Odehrál jsem tam středeční představení a během něj už vyhlásili, že se nebude moct od soboty létat z Evropy, já jsem měl zpátky letět až v neděli. Bylo mi jasné, že se budu špatně vracet, ale vymýšlel jsem, jak by to s různými přestupy šlo. Následně u nás vyhlásili nouzový stav a to už jsem řekl, že se musím okamžitě vrátit domů, že pak už by se mi to nemuselo povést, což v divadle pochopili. Než jsem si ale na hotelu sbalil věci a vrátil se zpět, zjistil jsem, že i Metropolitní opera se bude zavírat. Měl jsem však štěstí, že jsem byl první, pro koho ten den řešili letenku. Potom tam holky v kanceláři měly pořád na uchu telefon a zajišťovaly letenky do Evropy pro třeba padesát lidí. Já se stihl krásně vrátit, sbalili jsme se s rodinou a odjeli na Moravu, kde jsme s přestávkami byli až do konce srpna.
Adam Plachetka
Dočetla jsem se, že jste si na Znojemsku koupil vinný sklípek. Jste znalec vína, nebo milovník?
Znalec bych rozhodně neříkal, něco poznám, teď ještě ten rok měl plus v tom, že jsem měl čas si projít skoro celý vinařský rok. Chodil jsem pomáhat kamarádům, co mají kousek od nás vinici. Bavilo mě, že člověk viděl, co se za tím skrývá a co vše je potřeba udělat, aby se pak z lahve dalo vypít víno. Ale znalcem určitě nejsem.
Jak jste vlastně karanténu zvládali?
Na Moravě bylo krásně, tam člověk neměl pocit, že se něco tak divného děje. Kdybych měl být celou dobu tady v Praze, myslím si, že bych mluvil úplně jinak. Dcery si to užily, pořád někde lítaly. My jsme zase udělali strašně moc restů, měli jsme čas dostavět a zrekonstruovat ještě nějaké části sklípku, které jsme předtím nestíhali. Díky karanténě jsem u těch všech prací, které prováděla i firma, mohl být, krásně nám tam třeba zrekonstruovali klenby, podlahy. Konečně je všechno hotovo. Taky jsem si užíval, že jsem měl víc času na svoje dcery a občas si odskočil k práci.
Co teď? Máte nějaké plány?
Všechny velké produkce mám zrušené. Ale minulou neděli proběhl stream z Ostravy v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka. Potom televize i rozhlas připravují různé vánoční pořady, takže mě čeká natáčení koled. Mám pocit, že teď pořád něco dělám. Taky kolem cédéčka je teď spíš mediální práce než opravdická. Do konce ledna jsem měl být v New Yorku, což také padlo, a od února bych měl znovu pracovat buď na plánovaných akcích, nebo na těch, co byly přesunuté z letoška. Ale měl bych být teď hodně dlouho v Česku.