Vybavíte si ještě své první hodinky z dětství?
Vzpomínám si na jedny, které mi dali a já je ze zvědavosti rozmlátil kladivem. Jestli z nich vyskáčou pružinky a kolečka. Vyskákaly. Moje první náramkové byly východoněmecké značky Ruhla. Vzpomínám si ještě na Prim sport. Měl jsem je hodně dlouho, podobaly se vzdáleně švýcarským rolexkám. Každý, kdo měl Prim sport, měl tak trochu i rolexky. Byly velice kvalitní.
Odkud přišel impulz sbírat hodinky?
Kapesní hodinky, které jsem zdědil po tátovi. Ten je zase zdědil po svém otci. Jmenovaly se Doxa. Uvnitř je vyryto: Na památku na rok 1914. S těmi jsem začal. Od nich se vyvíjel můj zájem o čas, o to, jak hodinky vznikaly. Zjistil jsem, že to byl jeden z nejzajímavějších technických oborů své doby. Začal jsem proto sbírat stejný typ hodinek.
Kde se hodinky hledají?
Jsou různé burzy, eBay, lidé nabízejí hodinky na internetu, pak jsem chodil po starožitnictvích. Sbíral stále jeden typ, řekl bych „obyčejných hodinek“.
Mohl jste ale narazit na podvodníky, kteří nabízejí nadhodnocený kus, ne?
Nekupoval jsem v začátcích za žádné obrovské sumy. Tři nebo pět tisíc. Niklové hodinky, podobné těm dědečkovým. Po roce jsem jich měl tak dvacet. Narazil jsem na sběratele a tam se to opravdu rozběhlo. Kupoval jsem od něho nějaké hodinky a on mi řekl: „Proč sbíráte tyhle hodinky? Proč nesbíráte něco opravdu zajímavého?“ Prý ty hodinky, které mám, prodám zase za ty tři čtyři tisíce. Ale kdybych sbíral kusy, kterých je jen pár nebo jsou jediné, jaké třeba uvidím jen jednou v životě… Protože jsem měl v ten okamžik nějaké prostředky, vrhl jsem se na atypické kapesní hodinky. Šel jsem dál historicky, funkčně, esteticky a také materiálově.
Vracím se znovu k tomu, že je možné nebezpečí, kdy sběratel naletí.
Za celou dobu se mi to nestalo. Zahraniční sběratelé jsou opatrní. Když sběratel nabídne mosazné hodinky jako zlaté, tak se to v jeho hodnocení na internetu objeví a už nikdy nic neprodá. Myslím, že se všichni snaží o hodinkách, které nabízejí, podat co nejvíc informací, aby se pak nestalo, že někdo řekne: „Heleďte, tvrdil jste, že jsou z roku 1800, ale ony jsou z roku 1900.“ Netvrdím, že se to nestane někde na tržišti, ale sběratel, který sbírá, už ví, na co se má zaměřit.
Jak široký je okruh sběratelů v Česku?
To opravdu nevím. Sběratelství je určitý druh podivínství. Sběratel zaprvé lže. Nebo spíš bych řekl, že blafuje. Nemyslím tím, že by lhal obecně, ale lže třeba doma.
Manželce?
Ano. Koupí za třicet, doma ale poví, že to bylo za deset. Manželka by těžko překousla, že nepojedete na dovolenou, ale že on má hodinky.
Žena ale také řekne muži, že kabelka byla za dva tisíce, ve skutečnosti stála dvacet…
To ano, ale u hodinek, o kterých mluvíme, se už jedná o jiné cifry. A zadruhé. Sběratelé si lžou navzájem. Každý chce přesvědčit toho druhého, jak je šikovný a jak nakoupil za málo. Aby mu ostatní záviděli, jaké měl štěstí. Co je také pro sběratele typické, že řada z nich, místo toho, aby si užívali, vrací peníze vydělané prodejem některých kousků zase zpět do dalších sbírek. Ilustrační příklad, netýká se hodinek, ale vláčků. Pán měl jedinečnou kolekci mašinek a vagonků, každý kousek stál desetitisíce, nashromáždil sbírku snad za tři miliony. Taky říkal, že sehnal vagonek za deset, ve skutečnosti byl třikrát dražší. Na nájem měli, ale nikam moc nejezdili, nežili si na vysoké noze. Jenže pán znenadání umřel – a co s vláčky. Vdova nabídla vláčky starožitníkovi, se kterým se znali. On znal jejich reálnou cenu. Byl solidní a řekl jí, že na takovou investici nemá. Neřekl však, kolik to představuje. Paní si proto dala na internet inzerát. A někdo méně upřímný, vyčuránek, jí nabídl dvě stě nebo tři sta tisíc korun, což jí připadlo jako obrovská suma, a sbírku mu prodala. Obratem se na internetu tahle sbírka vláčků objevila za ty tři miliony korun. To říkám jako doplnění odpovědi na otázku, jestli je možné se napálit.
Tomu bych rozuměl.
Samozřejmě, ale slušný člověk vás nenatáhne takovým způsobem. Je logické, že sběratelé po sbírkách a exemplářích z pozůstalostí pátrají neustále. Sběratel je člověk, který si ráno sedne k počítači a sedí u něho do oběda. Zadá si kategorii, kterou shání, píše, sleduje, dopisuje si. Takže často narazí na něco, co je levné a kdy prodávající netuší, co vlastně má.
Je v Česku hodinářský svatý grál, po němž všichni pátrají a snaží se ho sehnat?
To je důvod, proč já jsem se sbíráním hodinek skončil. Vezmu to mírně zeširoka. Já jsem sbíral takzvané špindlovky. Vřetenové hodiny, řádově rok 1700 a 1800. Vlastnil jsem například kapesní hodinky z toku 1680. S jednou ručkou, protože dvě se začaly dělat až později. Nebyly ještě minuty. Měl jsem velice zajímavou sbírku. Mezi nimi i hodinky, které měly ne dvanáct, ale dvacet čtyři dílků, hodin. Šly jiným způsobem, musely být pomalejší. Jedna část byl tmavomodrý smalt, druhá bílý smalt. Noc a den. Francouzský původ. Rozhodl jsem se je prodat. To už bylo ve fázi, že jsem věděl, že končím, a začal jsem prodávat. Dal jsem je na eBay. Přišel mi dlouhý e-mail ve francouzštině. Napsal mi ho praprapravnuk hodináře, který tyto konkrétní hodinky vyrobil. Napsal, že vzhledem k tomu, že v jejich rodině nezůstala po předkovi žádná památka na jeho práci, za tyto hodinky dá jakoukoli cenu. Ať je stáhnu z prodeje, že je koupí. Stáhl jsem je, ale cenu, za kterou jsem hodinky nabízel, jsem ponechal. Poslal jsem mu je za ty původní peníze. Dokonce jsem měl výčitky, že mu je prodávám. Že bych mu je měl darovat. Dostal jsem několik děkovných e-mailů, že vnoučata budou mít památku po předkovi. To byl pocit k nezaplacení. Tak takové hodinky jsem sbíral. Jenže jsem dospěl k uzlovému bodu míry.
Co uzlový bod míry je?
Vědomí, že dál nemůžeš, dál to nejde. Že chceš, ale už na to nemáš. A víš, že na to nebudeš mít. Považoval jsem se za sběratele střední kategorie. Nebyl jsem ten, který nemusí přemýšlet o ceně, když na něco narazí, vždycky jsem musel na ty dobré kousky šetřit. To je zrada nejen pro sběratele, to platí pro jakoukoli oblast, profesi. Budu dál sbírat tyhle typy, ale na ty o kategorii výš už nemám. A mít nebudu. To mě tak zasáhlo, že jsem skončil. Měl jsem doma vitrínu, v ní všechny hodinky na stojáncích, každou neděli jsem je leštil, čistil, natahoval, poslouchal, jak to v nich cvaká a cinká, jak se v nich pohybují figurky. To byla obrovská relaxace. Ale mělo to i svá negativa.
Jaká?
Když jsme jeli někam na čtrnáct dní, musel jsem je převézt do bezpečné úschovy. To bylo také docela protivné. Jenže v této fázi jsem objevil hodinky, o nichž jsem věděl, že pro mě je to ztracená záležitost. To byl ten můj zlatý grál.
Konkrétně?
Kapesní hodinky z roku okolo 1700. Byly osázené brilianty za čtyři karáty a zřejmě v jediném exempláři. Pak nějaká malba, byly zlaté. Cena byla, no, musel bych prodat dům, kdybych ho měl. A ještě by to bylo málo. Neříkám, že by mě to zlomilo, ale věděl jsem, že jsem všeho dosáhl a už mi chyběla motivace.
Měl jste kromě již jmenovaných kusů nějaký opravdu unikát?
Znáte rčení „ty bys asi chtěl hodinky s vodotryskem“? Já je měl. Nejsou úplně starožitné, ale stále je možná vyrábějí ve Švýcarsku. Jsou na nich hýbající se postavy, jsou dokonce s budíkem a nejsou levné. Na těch, které jsem měl já, byl jezdec na koni, na ruce měl orla, kůň stál u studny, u které selka točila rumpálem, orel na ruce jezdce se lehce hýbal, kůň skláněl hlavu do studny a do ní vytékala voda. Tu představovala skleněná vrtulka, vytvářela pocit, že teče voda. Co vím, stávaly kolem sto tisíc korun. Jiné hodinky zase mají třeba komplikovaný hrací strojek, který začne hrát, když vás probouzí. Na jiných zase najdete hýbající se postavičky, které provozují sex. Prostě pornografie našich předků.
Na hodinkách jsou asi lákavé i jejich osudy.
Každé hodinky nějaký mají, jen ho nemusíte znát a zjistit. Třeba ty hodinky z roku 1680 patřily nějaké francouzské kněžně. Bylo tam její jméno. Mohl jsem pátrat po osudu kněžny. Jak se tak nádherné hodinky dostaly do Německa, odkud jsem je získal. Nebo jak se dané hodinky dostaly do Jižní Ameriky.
Hádám, že s jejich majiteli, dá-li se to diplomaticky vyjádřit…
Ano, po válce. S Němci, kteří si tam odvezli židovské majetky. Když vám někdo nabídne zajímavý evropský exemplář z Chile, pochopitelně si položíte otázku, jak k hodinkám asi přišel. Mám jeden zcela obyčejný příběh. Ředitel firmy, ve které jsem pracoval, mi vyprávěl svůj životní příběh. Jeho otec udal svého otce hodináře, tedy jeho dědečka. Někdy po válce dědeček o všechno přišel, ale zase to byl on, který toho mého nadřízeného vychovával, a měli mezi sebou silný vztah. Mě napadlo hledat hodinky toho dědečka. Jestli nejsou nějaké s jeho jménem. Byl to obyčejný hodinář z Rakovníka. A já jsem opravdu objevil hodinky Omega s jeho jménem na ciferníku. Náhodou. Napsal jsem dotyčnému, který je nabízel, stejný e-mail, jaký předtím napsal ten potomek hodináře z Francie. Pán se zachoval šlechetně, nijak toho nezneužil. To nebyly nijak vzácné a drahé hodinky, ale měly, nejen z mého pohledu, silný příběh. Ten den, kdy mi hodinky přišly, jsem je dal do hezké krabičky a svému šéfovi je věnoval.
To byl zřejmě hodně naměkko.
Chlap, kterému bylo nějakých pětašedesát, se rozbrečel. Neřekl ani slovo, jen měl slzy v očích. To byl pro mě příběh, co všechno se mu v tu chvíli asi prohnalo hlavou. Každé hodinky mají svůj příběh, jen ho ale málokdy člověk vypátrá. Nejsem ani Colombo, ani Maigret.