Květnové oddavky jsou stále zatížené dávnou pranostikou

Nevdávej se, holka, v květnu. Nedopadne to dobře, skončíš na márách. Jedna z těch morbidnějších pověr, nebo chcete-li pranostik, jež nás v měsíci, který je údajně stvořen pro lásku, provázejí. Už stovky let.

Ve svatební sezoně je máj na chvostu
Varování přesně zní: „Svatba v máji, nevěsta do roku na máry.“ Tuhle lidovou zkušenost najdete snad na všech internetových stránkách svatebních agentur a salonů jako zpestření.

Že na varování něco bude, dokazují i sledování, která si dělá katolická církev v Česku. Jak vyplývá z jejích dat, v nejfrekventovanější svatební sezoně, která je od dubna do října, žádají svatebčané o obřady v kostele v květnu absolutně nejméně. Ale ani u občanských, ani u církevním svateb už asi dvacet let neplatí, že by byl květen pro svatebčany nejméně žádaným měsícem.

Příčinou „nezájmu“ jsou zkušenosti předešlých generací. Nevěsty kdysi většinou hned po sňatku přicházely do jiného stavu a už s rostoucím bříškem musely v létě a na podzim především tvrdě pracovat na poli. Což vedlo nejednou buď k předčasnému porodu, nebo potratu a k následnému oslabení těhotné ženy, nezřídka spojenému s úmrtím.

Pranostici byli původně prognostiky
Zmíněná pranostika ale dávno neplatí, alespoň na českých lánech už se ženy v létě nelopotí. I výživa budoucích rodiček a lékařská péče se od dob, kdy tato zkušenost vznikala (údajně 18. století), radikálně zlepšily.

Samotný výraz „pranostika“ se v českých poměrech objevuje už kolem 16. století a vychází z latinského výrazu prognostika, tedy předpověď. Neměl však význam ve smyslu „věštění“, ale jako pevně daný opakovaný jev důležitý pro fungování společnosti nebo alespoň komunity.

Co svatý, to nějaká lidová moudrost
Pokud sahají vědomosti historiků, pranostiky se datují již od starověku. Zatímco v 20. a 21. století mají (nejen) zemědělci k dispozici moderní předpovědi meteorologů, sledují i trendy na burzách, nejen těch plodinových, předešlé generace si musely vystačit se zkušenostmi z minula. „V době, kdy pro přežití člověka byla nejvýznamnějším faktorem vlastní produkce potravin, bylo nutné co nejpřesněji znát přírodní zákonitosti, které ovlivňovaly podobu sklizně,“ uvádí Andrea Musilová v práci o lidových moudrostech ve výuce češtiny. Opakované zkušenosti dávaly sedlákům šanci odhadnout výsledek hospodaření. Co bylo v dobách, kdy chyběla písemná forma pranostik, významné, byl jejich přenos od člověka k člověku i zjednodušenou formou v podobě veršovaček.

Pro pranostiky je typické, že se většinou nevztahovaly ke konkrétnímu období a datu, ale spíše ke svatým. Ti byli oslavováni v konkrétní dny – pro časové zařazení venkovským obyvatelstvem šlo o přístupnější způsob.

Pranostiky úplně nezmizely ani po kolektivizaci Socialistické zemědělství na pověry nevěřilo, řídilo se sovětskými moudry. V prvních letech po roce 1948 zmizely z lidových zemědělských kalendářů především všichni svatí. Prvního května připomíná vydavatel Svátek práce (s logem srpu, kladiva a hvězd). Na Bonifáce si mohl i rozkulačený sedlák připomenout 38. výročí založení komunistické strany, která mu sebrala pole.   Na Urbana, 25.května, zase zahájení 9. sjezdu téže strany. Místo lidových moudrostí provázejí jednotlivé měsíce propagandistická hesla (Buduj vlast, posílíš mír. Šetřme lesy. Mír dětem. Ani zrno nazmar. Mírové žně. Chráníme naši vlast. Věčné přátelství). Postupně se ale do paperbacků vracely dávné zkušenosti: Mnoho chroustů v máji – dobrý rok. Prší-li na Filipa a Jakuba, bude dobrá úroda. Když na Urbana hodně prší, bude hodně myší. Je-li už máj zahradníkem, není stodol milovníkem. Chladný, ale ne studený, máj, v stodole ráj.

Ke zkušenostem předků dávali červenou knihovnu
Zkušenosti minulých generací putovaly z otce na syna. Obecně se má za to, že si je v rodinách i po vsích lidé předávali jen ústně. Proto překvapí, že už docela dávno se takové moudrosti, kterými se lidé řídili hlavně v zemědělství, nepřenášely pouze ústními povídačkami, ale nejmodernějšími technickými prostředky dané doby.

Brzo po vynálezu knihtisku už přenášeli gramotní lidé ustálená pravidla týkající se počasí, polních prací a aktivit s tím spojených na papír. „V 16. až 18. století se u nás vydávaly pranostiky často tiskem,“ uvádí Josef Hrabák v knize Poetika.

Velký rozmach lidových kalendářů, které byly populární především na venkově, zažíval český a moravský (ale samozřejmě i německý v pohraničních regionech) venkov v 19. století. Za jednoho ze zakladatelů pozdějších široce oblíbených paperbackových kalendářů je u nás považován Karel Josef Jurende, rodák ze Spachendorfu (později Leskovec nad Moravicí) na Bruntálsku. Počátkem předminulého století se pustil do německy psaného lidového kalendáře.

Výraz „kalendář“ se v těch časech používal pro tiskovinu, která má daleko do dnešního chápání kalendářů. Kdo v nich někdy podrobně listoval, ví, že to byly v podstatě knihy, které zahrnovaly nejen samotný kalendář na každý měsíc a příslušné pranostiky. Lidové kalendáře obsahovaly příběhy světců, romantické povídky ve stylu červené knihovny, cestopisy či portréty významných postav dějin.