Tahle usměvavá blondýnka, která na naše setkání na zahrádce jedné z hospod na Smetanově nábřeží doběhla ze svého působiště v areálu bývalého pivovaru Braník, totiž nemá Instagram ani profesionálně vedený facebookový účet. A kdyby si s ní deník Metro nepopovídal již před necelými pěti lety, neoficiálním titulem „nejmladší sládková“ by se sama chlubit nejspíš nezačala. „Jsem ráda inkognito. Mluví za mě moje pivo a nejtvrdším kritikem a motivátorem jsou pro mě chlapíci, kteří si denně zajdou na pár studených,“ říká pro deník Metro Tallová, jež český národní nápoj vaří v pivovarech Šedivák a Moucha. V druhém jmenovaném je rovněž spolumajitelkou.
Když jsme si povídali naposled, fandila jste spodně kvašeným pivům takzvaně plzeňského typu. Teď pijeme ovocnou Mouchu. Změnilo se něco?
Pivo, které pijeme, je venku asi týden. Je to úplná novinka a odpověď na to, že jsou již dva roky v módě kyseláče a piva s podílem ovocné šťávy. Ležák bude u mě vždycky číslo jedna, to je jasné, ale když si člověk jako já třeba zaběhá, chce si dát něco lehčího. Tohle je spodně kvašená devítka, v níž se zároveň ukrývá fůra ovoce v biokvalitě. Čistý výlisek, žádné šťávy.
Není to tak dlouho, co nabízíte svrchně kvašené pivo typu Ale. I to byl experiment?
Ejlíka jsem si uvařila loni k narozeninám a od té doby ho nabízíme. Pan Moucha, se kterým spolupracuji, je poměrně konzervativní. Ale skrz narozeniny jsem ho přemluvila. Pořád je to o tom, na jaké pivaře cílíte. Pivo tohoto typu je třeba technologicky mnohem jednodušší na přípravu než spodně kvašené pivo. Ejly už lidé znají. U kyseláčů to ale bude ještě nějakou dobu o tom vysvětlovat, o co vlastně jde. Když zná někdo třeba jenom Kozla, těžko mu ovocná Moucha něčím pivo připomene.
Jak se na pivovarnictví podepsala pandemie? Přinesla také nové trendy?
Covid byl o tom, že se lidé v oboru snažili dělat ještě zvláštnější a osobitější pivo. Bojovalo se o poptávku, nebyly hospody a všechno se tlačilo maloobchodem. Jestli to přineslo něco pozitivního, pak bych řekla, že byly ležáky napříč pivovary konečně pořádně uleželé. Pocítili jsme to i u nás. Každý pivovar má stanovenou minimální dobu, u nás je to několik týdnů, po které může pivo z tanku ven a do prodeje. Je to byznys. Teď si i naše pivo poleželo déle a chuťově mu to prospělo. Bylo to jako za dob našich dědečků, kdy si pivo pospávalo v tanku i dva tři měsíce.
Na pivo se chodilo minimálně. Drželi vás nad vodou například pivotéky?
Na pivotékách Moucha nestojí, takže nám ani moc nepomohly. Vždycky jsme chtěli vařit pivo pro normální lidi, a ne pro ty, kteří budou rozjímat hodinu nad třetinkou. Líbí se mi například koncept Pivního přístavu, podniku, kde zrovna jsme. Dáte si tu třeba Mouchu, Matušku, ale taky klasickou Plzeň. Což je mimochodem nejlepší pivo na světě a já jsem ráda, že ho tady v Čechách máme. A to je podle mě odpověď. Postupně naučit lidi zvykat nato, že jsou i jiná piva. A budou-li si chtít dát raději známou klasiku, dostanou ji. Lidé jsou zvídaví a ochutnávají.
Pandemie mnoho restaurací a hospod přivedla ke krachu. Na tom mají lví podíl právě velké pivovary, je to tak?
Ano, to se krásně ukázalo. Podepsat si v téhle době smlouvu s Heinekenem či Smíchovem nedává vůbec smysl. Proč si kupovat do PET lahve stočený Staropramen, když stojí dvakrát tolik co lahváč. Raději si každý zašel a zajde, pokud nemůže do hospody, na nějaké zajímavé pivo. Hospodští tak hodně zaplakali, nesplňovali smlouvy na množství piva, které měli od pivovarů zasmluvněné vytočit. Byli pod tlakem. A osekávání zaměstnanců potkalo všechny – jak pivovary, tak hospody.
A Moucha propouštěla?
Zaměstnanci stojí vždycky nejvíce peněz. V Mouše máme tu výhodu, že co dělají jinde v deseti lidech, to my zvládneme ve třech. Já i pan Moucha máme pivovarnictví vystudováno plus vaří také kolega, co vařil pivo, ještě když jsem já nebyla na světě. Jasně že by se hodil člověk navíc. Ale musíme si na něj vydělat. Během covidu jsme nevydělali, ale aspoň jsme pokryli náklady.
Naposled jsme si spolu povídali před pěti lety ve vašem působišti v areálu pivovaru Braník, kde má Moucha základnu. Nyní svůj pracovní čas dělíte rovným dílem mezi branickou Mouchu a bohnického Šediváka?
Dnes už bych skoro řekla, že trávím víc času v Bohnicích. V Šedivákovi vařím hlavně desítky dvanáctky, občas nějaký speciál. Do Mouchy se chodím spíš bavit, než že by mě to živilo. Protože jsem spolumajitel, vidím i mnohem víc do byznysu celkově. Do budoucna bych ráda založila něco vlastního. Ale to není, jak jistě víte, nic jednoduchého. Tedy pokud nemáte na účtu deset milionů.
To kvůli pořizovacím nákladům za technologii?
Stačí vám sehnat prostory, kde vám umožní pivo vařit. Člověk musí mít štěstí na místo, kde po vás nechtějí statisíce za nájem a nesmyslně dlouhé závazné smlouvy. Něco už se mi teď rýsuje, ale nic nemůžu prozradit. Spíš vám slíbím, že vás pak pozvu.
Už jsme spolu před lety probírali, že jste na typického českého sládka velmi sportovně založená. Věnujete se i spikeballu. Můžete čtenářům vysvětlit, oč jde?
Je to sport dva na dva. Máte na zemi síťku nasazenou na konstrukci, do které podáváte. Poté se hráči pohybují kolem ní po celé 360stupňové ose. Občas na závody věnujeme pivo, protože má smysl tyhle aktivity podporovat. Mimochodem, ve spikeballu jsem momentálně nejlepší Češka. Mám zlatou medaili. Bylo nás tam šest.