Jak vás napadlo, že byste mohl prodávat batohy z Indie českým zákazníkům?
V roce 2015 jsem po maturitě odletěl na půl roku do Nepálu a do Indie. Nejdříve jsem tři měsíce v Nepálu v podhůří Himálají učil děti angličtinu a dalšího čtvrt roku jsem cestoval po Indii. Tam jsem ve městě Džajsalmér objevil krámky s koženými výrobky. V jednom dělal Dennis, který je dodnes náš obchodní partner, a on mi ušil batoh z kozí kůže. Ten, který jsem chtěl, už byl starý. Tak jsem si tam sedl a on mi v malém krámku na starém šlapacím šicím stroji za šest hodin ušil batoh nový.
Co bylo dál?
Dva roky jsem pak nosil batoh v Česku a pořád držel. Tak jsem se na jaře roku 2017 rozhodl, že se Dennisovi ozvu, jestli bychom nerozjeli výrobu s dovozem jeho zboží k nám. Prostě jsem si založil e-shop a nechal si poslat pár věcí, jestli se to tady ujme. Pracoval jsem předtím v Praze ve fototiskovém studiu a každodenní práce od devíti do pěti mě moc nebavila. Chtěl jsem se postavit víc na vlastní nohy. Navíc mi pomohlo seznámení s Vaškem Staňkem, který založil značku Vasky, s nímž jsme se dohodli na spolupráci, že založíme novou firmu pod názvem Bagind.
Nyní už nešije batohy Dennis sám. Jak se změnila a zrychlila výroba?
V domě, kde měl ten krámek, mu v patře pomáhali další lidé. Takových domů je v té oblasti spousta. Dennis sjednocoval podobné domy až v okruhu sta kilometrů od Džajsalméru. V různých vesnicích jsou tedy výrobci věcí pro naši firmu. I ruční práce se může zautomatizovat. Někdo se věnuje třeba jen šití peněženek, jiný vyřezává části výrobků. Je to určitě efektivnější.
Je těžké zaručit jednotnou kvalitu, když stejné věci šijí různí lidé na odlišných místech?
Určitě ano, protože s množstvím výrobků, kdy na nich dělá přes sto lidí ve dvanácti rodinných domech, je složité vše kontrolovat. Navíc během koronaviru bylo ještě těžší cestovat i do jiných měst. Dennis vše vidí a prochází, až když se výrobky svezou na jedno místo před odesláním k nám. Občas se stane, že nějaký kus nepošle, protože má určitou vadu. Je to také o komunikaci. Mezi Indy se ví, že každý výrobek může být trochu jiný, ať už barvou materiálu, nebo nějakými drobnostmi na kůži, ale evropský zákazník se chová jinak. Nemá s těmito odlišnostmi zkušenosti. Ale když mu odkomunikujeme, že je vlastně každý kus originál a ručně vyráběný, o to víc si výrobku váží. Třeba matka s dcerou si koupí dvě stejné kabelky a jedna bude mnohem světlejší, protože je třeba ze starší kůže, žádný produkt tedy není stejný. Časem všechny ztmavnou, ale funkčně pořád drží i po letech.
Vy jste před čtyřmi lety věděl, že by o výrobky z kozí kůže byl u nás zájem?
Z mojí strany to byla spíš zdravá drzost. Měl jsem sen a nápad, zájem jsem si moc nezjišťoval. Hodně věcí ale beru podle sebe, protože náš zákazník je v mnohém jako já sám. Navíc jsem sbíral zpětnou vazbu přirozeně, když jsem ten batoh dva roky všude možně nosil. Řekl jsem si, co bych od toho očekával, a když se mi právě daný výrobek líbil, tak jsem byl přesvědčen, že se najde dost dalších lidí, co na tom budou stejně. A časem se ukázalo, že takových zákazníků je opravdu hodně.
Nyní ale budete šít na novém místě z nového materiálu. Jak k tomu došlo?
Chtěli jsme ustálit, co se nám už povedlo. U nás vymýšlíme design a v Indii nám podle toho šijí výrobky jejich nezaměnitelnými postupy. Po letech se ale ukázalo, že zákazníci ne, že by měli rádi přímo Indii, ale spíše to exotično. Začali jsme tedy přemýšlet o tom, že podobné podstatné věci, jako je tradice a příběh, můžeme nabídnout i z jiné země. Nebo když se některým zákazníkům nelíbí výrobky z kozí kůže, ať jim můžeme nabídnout něco jiného. Letos jsem odjel v únoru na dva měsíce do Jižní Ameriky, konkrétně do Ekvádoru a Kolumbie. Právě v Kolumbii jsem poznal kluka jménem Linderman z horské vesnice Villa de Leyva. Vyhlédl jsem si ho na Instagramu a napsal mu už dopředu, jestli se můžeme potkat. Přijel jsem tam a vypadalo to přesně jako v Indii v roce 2015. Také tam měl v malém krámku jeden šlapací šicí stroj, možná i stejné značky jako Dennis. Měl tam výrobky, v nichž je kombinace hovězí kůže s tkanou bavlnou. Když se nám podaří v Kolumbii postavit výrobu, budeme moct nabídnout i nové kombinace materiálů a výrobky. Třeba i krosnu.
Linderman z horské vesnice Villa de Leyva
Právě pro rozjetí výroby nových produktů v Kolumbii vybíráte peníze v crowdfundingové kampani. Co všechno se z prostředků pak pokryje?
Není to tak, že bychom mu chtěli dát jen tak peníze. Ale je u nás určitá poptávka, můžeme mu tedy dát možnost práce. Navíc už máme know- -how, které mu také nabídneme. V Indii to funguje tak, že Denis něco vyrobí, pošle fakturu a my mu ji proplatíme. Ale v Kolumbii jsme na začátku, zatím tedy musíme jet stylem, že aby Linderman mohl něco vyrobit, musíme mu nejdříve poslat peníze, aby za ně vůbec nakoupil materiál. Platíme mu tedy za objednávku předem. Za pár týdnů chce koupit šicí stroje a pak z další částky bude moct zaplatit i mzdy zaměstnancům, kteří mu pomůžou. Co se týče té kampaně, můžou si tam lidé koupit některé výrobky dopředu se slevou. Například batoh, kabelku, klíčenku nebo peněženku. Můžou se ale třeba i na celý den setkat se mnou.
Nebude Dennisovi v Indii vadit, že budete vyrábět i z hovězí kůže?
Ne, my jsme k sobě upřímní. Ještě než jsem do Kolumbie letěl, tak jsem celý nápad s Dennisem probíral. On říkal, že je to super. A co se týče hovězí kůže, odpověděl mi, že žijeme v moderním světě. Přirovnal to k veganovi, který také dokáže žít v jedné domácnosti s člověkem, který jí maso. A vzájemně se respektují. Máme teď tedy vztah jako vegan s masožravcem.
Vaším cílem je dostat se přes e-shop také do dalších evropských zemí. Kam přesně?
Před dvěma měsíci jsme vstoupili na slovenský trh. Tam máme web i s jazykovou a měnovou mutací. Dalšími kroky jsou Maďarsko a německy mluvící země. Přemýšlíme i o anglické verzi.
Teď už si zjišťujete, jaká je ve zmíněných zemích situace a potenciální zájem?
Po čtyřech letech v byznysu už víme, že každý takto velký krok musíme zvážit a chyba by nás stála velké peníze. Víme třeba, že lidé v Německu, Rakousku a Švýcarsku jsou ještě více nakloněni našemu konceptu, aby celý projekt měl environmentální asociální dopad. Na Západě se to řeší hodně.
Během cest jste sbíral různé příběhy a zkušenosti, které jste pak sepsal do knihy Dobrodruh z paneláku. Slyšel jsem, že už pracujete na pokračování...
Ano, dopisuji druhý díl a chtěl bych, aby byl hotový do listopadu. Venku by měl být na jaře příštího roku. První díl mapuje moji cestu od prvních dobrodružství v zahraničí do začátků firmy Bagind. Druhý díl je o nejdůležitějším období firmy do roku 2020 a také tam jsou zmíněné další cesty. Tři měsíce jsem stopoval po jihovýchodní Asii a pak jsem jel z Bangladéše stopem do Česka. Měsíc jsem potom byl ještě ve Rwandě a Ugandě. A píši už i třetí díl, který se bude věnovat Kolumbii.