V jejím životě však hraje již mnoho let roli nejen práce v televizi a rozhlase, ale také láska ke kopcům a horám všeho druhu. Její turistické zážitky z rakouských, italských, švýcarských a slovinských Alp nyní zaznamenala do knihy Alpami na kole. V ní představuje pětatřicítku tras, které, jak sama říká, si může užít i člověk v pokročilejším věku.
Jste populární televizní rosničkou. Jaký meteorologický jev máte ráda?
Tak už mi dlouho nikdo neřekl. Máte pravdu, takhle se prostě naše profese označuje – meteorolog pracující v televizi rovná se rosnička. Jen můžu doufat, že jsme na tom prognosticky přece jen o trochu líp. Ráda mám, když sněží, když se sněhové vločky ukládají na sebe a tvoří nadýchanou peřinu. Je uklidňující dívat se na to, jak dokonalou strukturu dokáže vytvořit vlhkost vzduchu v kombinaci s teplotou. Pokaždé přemýšlím o tom, že to, co na první pohled může vypadat skoro stejně, je ve svých detailech naprosto odlišné. Žádná z nich, jež kdy spadla na zem, nebyla naprosto identická.
Jaký jev se naopak popisuje nejhůř?
Ani ne tak jev, spíš je tu nejistota předpovědi. Například fakt, že se dodnes nedá stoprocentně předpovědět, kudy projde bouřka a jestli budou padat kroupy na severním, nebo na jižním okraji Prahy.
Máte zkušenosti z televize i rádia. Jak se liší práce meteoroložky v rozhlase a televizi?
V rozhlase jako meteorolog nepracuji, tam si v rámci svého pořadu Zálety povídám s hosty a meteorologie se dotýkáme jen okrajově, někdy vůbec. Záleží na tom, s kým mluvím. V televizi je základem grafika, nikoli osoba meteorologa. Máme možnost ji upravit těsně před vysíláním, tedy dávat divákům k dispozici ty nejaktuálnější, tím pádem i nejklidnější informace. Předpověď se prostě musí konzumovat čerstvá!
Řídíte se vy sama podle předpovědí počasí?
Podle svých vlastních předpovědí? Ano. Tím, že detailně prostuduju všechny materiály, mám šanci vidět pod pokličku. A rozpoznat, jestli je předpověď pravděpodobná, či nikoli – a to je nejdůležitější. Když nemám třeba někde na horách možnost podívat se na všechno detailně, moc ráda se spolehnu na své kolegy. S radostí se nechám jako každý jiný uhoupat tím, že bude tak či onak.
Alena Zárybnická
|
Moderovala jste například seriál zaměřený na skialpinismus. To již mohlo lidem napovědět, že jste zdatnou turistkou. Také jsem četl, že jste byla v minulém životě horalkou.
O své zdatnosti mám fakt dost jasné pochybnosti, respektive docela přesně vím, že rozhodně zdatná nejsem. Mám hory ráda, a pokud to jen trochu jde a půjde, chci po nich chodit co nejdéle. Že pomaleji než všichni ostatní, s tím jsem se smířila, je třeba tomu jen přizpůsobit trasu a čas, který na ní musíte strávit. Ano, asi jsem lásku ke kopcům podědila – prapředci byli pastevci. Ale stejně tak miluju šunku po svých řeznických předcích z maminčiny strany. Je mi vcelku jedno, jestli jsem v horách na kole, či po svých – podle konkrétního místa. Hlavně že tam můžu být!
Jak se vám daří provázat městský a přírodní život?
To je věčné dilema. Určitě nejen moje. Umím si užít výhled na matičku stověžatou, ale nedovedu si představit, že by byl jediný. Stejně tak si neumím představit, že bych se pořád dívala jen na hory. I když, asi by to byla pro mě lepší varianta! Pořád platí to, že i kdyby měl den 48 hodin, přesně bych věděla, jak s nimi naložit a kolik času mi ještě chybí. Zase by to bylo minimálně jednou tolik.
Vaše nová kniha je o výletech, které jste na kole sama podnikla. Povězte nám o ní víc.
Dala jsem dohromady své velké radosti z malých cest po horách. A chtěla naznačit, že i s plícemi o objemu dva a půl litru a v pokročilém věku si můžete kopce užít. Stačí si jen vybrat trasu a naplánovat dost času. Jsou to postřehy z některých cest, které jsme realizovali v posledních víc než deseti letech. Ke každé lokalitě jsem hledala místa, která stojí za to navštívit, snažila se postřehnout místní tradice, hledat perličky, které nejsou tak úplně známé. Jsou tam nejen mapy, ale ke každé trase taky QR kód, který pomůže nejen s orientací, ale třeba i při plánovaní vlastní varianty trasy. Stačí jen kliknout a máte svého navigátora v mobilu.
Na kole jste také zaznamenala lokální zajímavosti, jako je například občerstvení. Jak se liší menu typického cyklisty v Alpách a v tuzemsku?
Alpy chutnají skvěle! Všude se snaží využívat své vlastní lokální suroviny, ačkoli můžou být podobné či stejné, pokrmy z nich připravené chutnají pokaždé jinak. O své hosty se starají s úctou a vlídností. Umí se podělit o své zkušenosti i rodinné tradice. Jsou na schopnost svých předků zvládnout náročný život v horách náležitě hrdí. A jak mám šanci vidět u nás doma – míst, kde najdete podobný přístup, v Česku přibývá. Jsou pak jako magnet – máte chuť se tam vracet. Mám taková, třeba i u nás doma v Krkonoších, a jsem za ně vděčná. Mimochodem, v podtitulu knížky je: „Jedu, abych udržela balanc!“ A o to se snažím ve všech možných souvislostech, které si dokážeme představit. Někdy to jde líp, někdy hůř a naše cesty můžou být často hodně klikaté. Ale dokud mám o čem snít a na co se těšit, má život smysl.