Vystudoval jste psychologii a speciální pedagogiku, kde jste se zaměřil na obor muzikoterapie. Jak jste se dostal do Tloskova?
Praktickou zkoušku z muzikoterapie jsme absolvovali v Tloskově s klienty. Shodou okolností tehdejší ředitel Antonín Dušek hledal někoho, kdo by byl nejen speciální pedagog, ale i muzikant, aby mu pomohl s kapelou Kabrňáci. V té hrají muzikanti s mentálním a kombinovaným postižením. Slovo dalo slovo a já začal do Tloskova jezdit pravidelně, jako hudební supervizor, což obsahovalo ze začátku rady a později skládání písní, natáčení ve studiu, zvučení koncertů a v neposlední řadě i bandážování nemocných nohou. Asi rok po mém nástupu v roce 2004 se řediteli zdál v noci sen, že to po něm jednou převezmu. Pak se na sen zapomnělo a vzpomněli jsme si na něj až ve chvíli, kdy bývalý ředitel šel do důchodu a poprosil mě, jestli bych nezkusil výběrové řízení na jeho post, kde jsem uspěl. A tak v Tloskově od roku 2013 řediteluji.
Váš přístup ke klientům je zajímavý, jak tedy hudba pomáhá v terapii?
Už bývalý ředitel se snažil, aby klienti měli možnost nejrůznějších terapeutických přístupů, takže někdy v roce 1996 otevřel brány pro muzikoterapii, kterou do Tloskova v té klasické formě zavedl Tomáš Procházka. Ale už bývalý ředitel, když v roce 1973 zakládal kapelu Kabrňáci, dělal komunitní muzikoterapii, jen o tom nevěděl. Muzikoterapie u našich klientů pracuje s terapeutickými cíli, jako je zvládání stresu, uvolnění od zátěže, legitimní průchod emocí, rozvoj jemné a hrubé motoriky a také i kognitivní trénink a rozvoj hudební inteligence. Po mém nástupu jsem přišel k hotovému. Těšil jsem se, jak s klienty začnu dělat muzikoterapii, ale záhy jsem zjistil, že to nejde.
Proč by to nešlo?
Jednak manažerská pozice má jinou náplň, ale i tak bych si dokázal najít čas pro muzikoterapii. Došlo mi, že jako ředitel musím být pro všechny klienty. Kdybych s někým začal individuálně nebo skupinově pracovat, dostávalo by se těmto klientům určitého privilegia, které by paradoxně vedlo ke kontraindikacím, mohli by se dostat do sociální izolace, protože by jim ostatní mohli závidět, že mají ředitele pro sebe. Naštěstí jsem našel cestu v komunitní muzikoterapii a dramaterapii, kdy mohu pracovat s celou komunitou. Mezi to patří za muzikoterapii náš Hudební klub a rozhlasová internetová stanice Rádio Tloskov. Za dramaterapii je to natočení filmu inspirovaného Tarantinovými Pulp Fiction.
Vlastní rádio je skvělý nápad. Jak na to koukají ostatní odborníci z oboru?
Rádio Tloskov, kde jsou moderátory a dramaturgy naši klienti, vymyslel odborník na poruchy autistického spektra Michal Roškaňuk. Postupně jsme vytvořili v muzikoterapeutickém ateliéru nahrávací studio a začali realizovat i zajímavé rozhovory. Ze začátku jen s hudebníky, ale postupně si naši klienti začali zvát herce, sportovce i politiky. Pro klienty to mělo neuvěřitelný terapeutický efekt. Začali jsme o tom přednášet i na muzikoterapeutických kongresech ve světě. A hudební klub vznikl jako přímý důsledek rádia. Umělci se ptali, jestli nemáme zájem o jejich vystoupení, když už k nám jedou na rozhovor.
A koncerty probíhaly i během pandemie...
Streamovali jsme z našeho studia Rádia Tloskov živé koncerty do televizí ke klientům a i na sociální sítě. Klienti se zbavili strachu, který se na nás valil ze všech médií. Ubylo medikací a hospitalizací a, jak mi potvrdil náš psychoterapeut, klienti jsou díky tomu v překvapivě dobré psychické kondici. Opět to je věc, která nemá ve světě obdoby, a tak se nám ozývají muzikoterapeuti od Belgie po Austrálii.
Máte ještě dvě metalové kapely, jak to stíháte?
Základem je stabilní rodina. Mám moc prima ženu, která mě v mých aktivitách podporuje, i když je to někdy náročné, protože máme tři děti a já často nejsem doma. Jenom letos vydávám EP gothic rockového Projektu XIII a v prosinci druhé CD metalového projektu Krmelec. Některá alba ale připravuji třeba i deset let. O svém domovském projektu Negative Face ani nemluvím. Poslední album jsme vydali v roce 2009.
Cédéčko pro děti se ale letos podařilo vydat.
Je to zároveň album a zpěvník pro děti. Jmenuje se Mámo, táto, v komoře je krockodýl. Na albu jsem také pracoval deset let. Původní myšlenka byla natočit CD pohádek, které by namluvil můj dědeček Lubomír Lipský. Napsal jsem tři pohádky, děda si je přečetl, a i když se mu líbily, nenamluvil je. Už mu bylo přes devadesát a necítil se na to. Tak jsem to otočil a napsal jen úvody k písničkám. Těch jsem připravil pětadvacet. Nakonec z toho všeho vznikl obrovský projekt, na kterém spolupracovalo několik desítek muzikantů a herců, třeba Jiří Lábus, Jiří Macháček, Milan Cais, Vašek Bláha, kluci Homolovi, Vilém Čok a další. Nakonec album vychází nejen v elektronické podobě na Spotify, AppleMusic a dalších platformách, ale i jako kniha. Jsou v ní ty tři pohádky a pak zpěvník se dvěma CD. Jedno je zpívané a druhé instrumentální, aby si do hudby mohly děti zpívat. Navíc je celá knížka provázena krásnými ilustracemi Maťa Mišíka. Smutné je jen to, že v mezičase můj děda zemřel, a tak je to náš poslední společný počin a jeho úplně poslední.
Už máte reakce od dětí?
Tím, že to celé postupně vznikalo deset let, jsem měl možnost spoustu písniček využít v muzikoterapeutické praxi a samozřejmě u svých dětí a dětí našich přátel. Teď, co album vyšlo, mi často rodiče posílají videa, jak jejich ratolesti na album tancují a zpívají písničky. Je to až dojemné. Mám z toho opravdu velikou radost a myslím si, že někde nahoře i můj děda.
A nezkoušel jste do terapeutických procesů zahrnout třeba i metal?Samozřejmě že ano. Dokonce o tom učím, jak v kurzech muzikoterapie, které občas pořádám, tak i na magisterském studiu muzikoterapie na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého. Často s klienty děláme mapování jejich hudební historie. K životním událostem přiřazujeme hudbu. Pokud je pro někoho v životě metal důležitý, je důležitý tento hudební žánr i pro muzikoterapii. Můžeme se pomocí metalových nahrávek dostat k podstatě psychického problému vzniklého v určitém období života, nebo jindy naopak podpořit abreakci či pozitivní emoce. Někdy se u metalového klienta naopak tomuto stylu úplně vyhneme, abychom se nedostali k emocím či vzpomínkám, které v dané fázi terapie nepotřebujeme aktivovat. Je to složité. Ale obecně platí, že pokud víme, kdy metalovou hudbu účinně použít pro dosažení terapeutického cíle, je možné metal v terapii využít.
A v Tloskově jsou metaláci?
I mezi klienty máme milovníky tvrdého kovu ve všech jeho podobách, takže tu a tam po rockových, popových či folkových a folklorních skupinách k nám zavítají kapely punkové, hardcorové a samozřejmě i metalové.
Jaké projekty chystáte?
V práci chystáme s klienty výlety za minerály, podívejte se na na YouTube kanál CSS Tloskov. Chceme postavit novou dílnu na zpracování kamenů, budujeme také expozici minerálů. Čas v létě ale chci věnovat především své rodině. Ale od září se opět vrátíme k pořádání koncertů, uvidíme ale, v jaké formě to bude možné, a mimo to bych rád dokončil film Tloskov Fiction. Přece jen se kvůli všem nařízením už více než o rok zpozdil.