metro.cz
Ivaně se podařilo dostat se z největších životních problémů. | foto: Marek Hýř, Metro.cz

„Viděla jsem už i myšky“

  7:17
Je pátek devět večer. V Pražském kreativním centru na Staroměstském náměstí právě probíhá koncert. Vrátná paní Ivana žila 37 let na ulici. Kromě této práce ještě provádí po Praze a vypráví o životě bezdomovců. Právě proto s ní chci probrat situaci na Smíchově. Problémem číslo jedna jsou tu poslední dobou polehávající postavičky, a hlavně narkomani. „Feťáky vážně nesnáším,“ utíná plánované téma rozhovoru hned v úvodu paní Ivana. Nevadí. Její příběh totiž stojí za to vyprávět i tak.

Co říkáte na tu muziku?
Už jsem si vzala prášek na bolest hlavy. Ještě horší je, když je tu techno, to skáču i s vrátnicí. Poslední dobou sem chodí na akce spousta lidí. Možná ještě víc než o prázdninách. Nejhorší je, když je musím po konci akce vyhazovat.

Takže se svět vrací do normálu?
Možná až moc rychle. Bojím se, že to zase špatně dopadne. Na druhou stranu tu na vrátnici bylo během pandemie docela smutno. Občas někdo přišel do kanceláře. Občas jsme pokecali. Každý byl ale hrozně opatrný. Zaplaťpánbůh ale za tu práci. Alespoň jsme měli z čeho platit nájem.

Teď si zase pokecáte dost, třeba když díky projektu Pragulic provádíte zájemce po místech, kde jste jako bezdomovkyně několik let žila...
Prohlídky mám každé pondělí. Někdy dorazí dva lidi. Jindy celá skupina. Hodně lidí se zajímá o fárání a chtějí si ho také vyzkoušet. To ale během prohlídek nedělám.

Fárání?
Tak říkám hledání věcí po kontejnerech. Všechno, co mám na sobě, jsem našla (ukazuje prsteny, náramky, náhrdelníky nebo třeba i chytré hodinky – pozn. redakce). Lidé jsou vážně hrozní. Vyhazují také jídlo. Nedávno jsem zase našla fungující autíčko na dálkové ovládání. Hned jsem ho rozdala. Nejčastěji fárám ve Stodůlkách.

Někteří lidé bez domova v popelnicích hledají i jídlo. Třeba tady na Staromáku byly asi koše bez turistů prázdnější, ne?
Tady bych si z koše nevzala ani trdelník. Však někteří lidé si z košů dělají záchody.

Změníme raději téma. Jak ještě lockdown lidé bez domova
prožívali?

Zase se pro ně tolik nezměnilo. Nosili roušky a v tom největším lockdownu se museli v devět večer někam uklidit. Těžko mohli zůstat doma, když domov nemají. Vznikaly proto různé hostely. Nebo bezdomovci spali na lodi Hermes. Tam ale dávají nejdřív fouknout. Nikoho pod vlivem tam nepustí.

Vy sama jste s alkoholem bojovala, viďte? Dáte si nyní třeba občas sklenku piva?
Ne! Piju jenom vodu nebo studený kafe. Alkohol mě vyřídil. Kolikrát jsem nemohla ani vstát a bránit se. Feťáci mi třeba jednou na hlaváku ukradli i boty. Měla jsem delirium tremens. Chtěla jsem se zabít. Viděla jsem myšky. Z minuty na minutu jsem to usekla. Dneska jsem na sebe pyšná. Trošku mě ale štve manžel. Ten si občas pivo dá.

Kde jste se s manželem potkali?
Sedávali jsme na lavičkách, já a moje parta, on občas přišel, dal si cigaretu. Znali jsme se jako kamarádi. Jednoho dne mi chtěl feťák ukrást batoh. To se mu ale nepovedlo. Já ho totiž zbila. Venca to viděl a řekl: „Sakra, tuhle babu chci.“ A já přišla a řekla: „Co ti brání?“ Už jsme přes tři roky manželé. Jsme suprová dvojka.

Vídáte se dál s komunitou lidí bez domova?
Pořád. Třeba teď v létě, když jsem jezdila do práce na kole, tak jsem nejdřív zajela někoho z nich navštívit. Já se změnila, to ale neznamená, že budu měnit kamarády. S některými se znám už dlouho. Na ulici jsem byla od 14 let.

Ať se nedíváme jen dozadu, řekněte mi pro změnu plány do budoucna.
Přála bych si, aby mi konečně dali sociální byt. To by byl sen. Řízení nám zastavila pandemie. Měla jsem to podané v Letňanech, kde mám trvalé bydliště. Už jsme měli pomaličku, ale jistě hotové i papíry, a pak přišla ta nejtvrdší pandemie a zavřely se restaurace i úřady. Zatím od července bydlíme v Kobylisích. Ale až dneska jsem poprvé spala v posteli. Trvalo, než jsme ji sehnali. 

Komentáře

zpět na článek