Mávající skupinky lidí podél železniční trati, kam oko dohlédne, pozdravné troubení mašinfíry, zastávka v prezidentském salónku. To všechno si člověk užije, když nastoupí do legendárního vlaku Slovenská strela. Něco z toho zážitku jsem si pro čtenáře Metra schovali i já. Zúčastnil jsme se totiž premiérové jízdy poté, co jí nadšenci a tatrovácká automobilka vrátili její původní podobu.
Mysleli na všechny chutě
Na prvním nástupišti pražského Hlavního nádraží prezidenta Woodrowa Wilsona se už dobrou hodinu kupí desítky natěšených obdivovatelů dráhy a železniční techniky. Jak se blíží čas příjezdu historického vlaku z prvorepublikového období, přibývají další a další. Na nástupišti se mezi davy mihnou i postavy meziválečného vzhledu. Inu, zpět časem se necestuje denně.
Když po mírném zpoždění připluje leskle červený unikát v Praze a zaparkuje na slepé koleji, šlapou si příznivci doslova po hlavách. Dovnitř se ale nemůže, vlak je pár týdnů po ukončené rekonstrukci, uvnitř je vše uvedené do stavu, v jakém ve třicátých letech vyjížděl mezi slovenskou a českou metropolí. Na ukázku je na jednom stolku připravená ukázka tehdejšího občerstvení, cestující si během jízdy přišli nejen na vizuální a zvukové laskominy, ale i na ty chuťové.
Počasí jakoby vyslyšelo přání fanoušků i pečlivě vybraných cestujících, kde nescházejí jak ti, kteří se na rekonstrukci přímo podíleli, tak zástupci Českých drah i České pošty, našlo se i místo pro novináře. Většina z nich se ale spokojila s focením a filmováním na nádraží, protože výlet na půl dne a navíc po kolejích se s uspěchaným novinářským životem moc neslučuje. Zatímco kolegové vyrážejí za dalším lovem senzací jinam (je první den sněmovních voleb), tak deník Metro se pohodlně usazuje do nově polstrovaných sedaček a míří do Lužné u Rakovníka, kde se má Slovenská strela představit návštěvníků železničního muzea během víkendu motorových vozů.
Osmdesát pět let zpět
Zahoukání klaksonu a krátce po jedné odpolední se motorák odráží od nástupiště a míří přes pražský Semmering směr Lužná. Smysly začínají vnímat první dojmy. Jistě, pokud bych srovnával komfort se současnými moderními vlaky v běžném provozu nebo dokonce s pendolinem, musel bych kriticky přiznat stísněnější prostor pro cestující, hluk motoru i dynamický hluk jsou vyšší, než jsem z vlaků 21. století navyklí.
Jenže jsem ve stroji, který se narodil před 85 lety a byť nebyl Orient Expressem, představoval v rychlostním i cestovním žebříčku vrchol tehdejší evropské železniční techniky. Odpružení odpovídá tehdejším požadavkům, cestující by houpavější nastavení přirovnal možná k houpavosti francouzských automobilů. Aby současný cestující ocenil vyspělost tehdejších konstruktérů, musí si uvědomit, že tehdejší cestující rozhodně nebyli tak zpovykaní, jako ti dnešní. Strela představovala špičku cestování v prvorepublikovém období, jezdili v ní jen ti movitější a ti by za lístek, pokud by nesplňoval vlak jejich představy, peníze opakovaně neutráceli.
Mávej, foť, natáčej!
O tom, že Slovenská strela pocestuje do Lužné, se nadšenci pro železnici pochopitelně dozvěděli včas, tomu odpovídá i fakt, jak je trasa do železničního muzea lemovaná diváky. Tu jednotlivci, tu celé skupiny. Leckdy na překvapivých místech, nejen na mostech a nádražích či zastávkách po cestě. Někdy musí strojvůdce (zatím je v Česku jediný, kdo smí Strelu řídit, ale už se zaučují další) přibrzďovat a houkat, kdy se zvědavci natlačí příliš blízko ke kolejím. Dokonce jsou k vidění fotografové, kteří obsadili myslivecké posedy v blízkosti kolejí. Část trasy v Praze nás doprovází dokonce i dron. Drážní zaměstnanci zapomínají na těch pár vteřin, kdy se kolem nich Strela „řítí“ (rozhodně nejedeme prvorepublikovou rychlostí), pracovat a usilovně mačkají spouště svých mobilních fotoaparátů. Scházejí už jen krojované dívčiny a sokolové v uniformách, jak tomu bývalo za časů, kdy prezident Masaryk vyjížděl svým vlakem se salónním vozem do Lán.
Pocity jako z Rychlých šípů
Lánskou prezidentskou atmosféru si na pár minut dopřáváme ve Stochově. Na malém nádraží zde právě kvůli nedalekým Lánům a zámku pro hlavu státu vybudovali prezidentský salónek. Ten v den našeho výletu ale slouží jako volební místo stochovských obyvatel, přesto jeden ze „strelených“ cestujících toho využívá a protože má voličský průkaz, přidává si k jedinečnému cestovatelskému zážitku i ten prezidentsko-voličský.
Je škoda, že ve vlaku nejen třeba spisovatel Karel Čapek, věřím, že on by čtenářům zprostředkoval ty dvě slabé hodinky sváteční jízdy mnoha postřehy, které nám, lidem dvacátých let jednadvacátého století už unikají. Když parkujeme v Lužné v muzeu a vystupuji z vlaku, přece jen si vybavuji citát, který asi nejlépe vystihuje mé pocity. Vděčím za něj Jaroslavu Foglarovi a Tlouštíkovi z Bratrstva kočičí pracky. „Křičte si na mě, bijte si mě, mučte si mě chlebovou polívkou! A stejně jsem nejšťastnějším chlapcem na světě - vždyť jsem viděl Rychlé šípy!“
Slovenská strela
|