metro.cz

Větší foto
Pro Ivu Holmerovou jsou senioři celoživotní téma. | foto: Metro.cz

Chudý senior je klišé, říká zakladatelka gerontologického centra

  7:00
Tahle země není pro starý. Platí název kultovního amerického filmu i pro Česko? Iva Holmerová, zakladatelka a vedoucí pražského Gerontologického centra a také Centra pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče, si myslí, že to s negativním jiskřením mezi mladými a starými v naší společnosti není tak strašné.

Začněme zmateným americkým prezidentem a životem hodně sešlým českým. Někdy bych se ani mladším generacím nedivil, že mají k seniorům odtažitý vztah a výhrady.
Existují změny, které přicházejí s věkem, a jsou změny, jež jsou ve stáří častější. Ale nejsou nutně součástí vyššího věku. To, že zmiňujete oba prezidenty v tomto kontextu, je dané i tím, že oba máme stále na očích. Změny, které u starých lidí nastávají, by se neměly vymykat z normy. Je přirozené, že si senior něco hůře vybaví, jak se říká, má to na jazyku. Když to pak poví nebo mu to nějak přiblíží někdo jiný, tak si to senior správně vybaví. To je normální. Jiné to je, když se zapomínání opakuje, je časté a ani po připomenutí si člověk třeba danou souvislost nevybaví. Podívejte, Američané svého prezidenta bedlivě sledují, zaznamenávají jeho slovní či fyzická škobrtnutí a srovnávají to s normou. Kdyby to překročilo určitou mez, jejich systém by na to reagoval. U Joea Bidena musíme ale přiznat jeho sebereflexi.

Můžete být konkrétní?
Nedávno se neslušně vyjádřil k jednomu novináři, ale pak mu osobně volal a omluvil se, což novinář přijal, a dokonce uvedl, že to byl příjemný rozhovor. Aniž bych jmenovala, ne každému v podobné pozici je tohle vlastní. Vidíme, že někteří nemají nadhled, mluví neadekvátně a vulgárně, nedokážou se omluvit. To se mnohdy vymyká normalitě. Souhlasím, že chování staršího člověka, a zejména politika či jiné známé osobnosti, může kontroverze mladí versus staří vyvolávat. Vezměte si ale lidi, kteří překročili osmdesátku a vůbec z nich nemáme ten pocit, chovají se normálně, na jejich chování nejsou patrné změny, jež nesprávně přisuzujeme stárnutí. Nejviditelnější z nich jsou například královna Alžběta, norský král Harald nebo Zdeněk Svěrák. Mnoho lidí obdivovalo Karla Gotta a my jsme si vážili nedávno zesnulého zakladatele naší fakulty profesora Jana Sokola a tak dále. Ale normálně se chová také většina starších lidí, se kterými se běžně setkáváme. A ti také zpravidla dobře vycházejí i s mladšími. S dobrým nebo špatným dojmem je to trochu podobné, jako když narazíte na špatný výrobek a nekvalitu pak vztáhnete na všechny podobné výrobky, na produkce celé firmy. To, že se senior hrubě ohradí vůči mladšímu člověku, když ho v MHD pouští sednout, neznamená, že to platí pro všechny jeho vrstevníky.

Takže vy nenadáváte?
Jsem poučená. Když mi někdo nabídne místo, hezky poděkuji, obvykle dodám, že si toho vážím, i když třeba tu nabídku nevyužiju. Nerada bych byla v kategorii nerudných bab a dědků.

Obchodníci s auty si stěžují, že tvůrci vozidel žijí v bublině. Vozy jsou přeplácané elektronikou, obrazovkami. Starším zákazníkům by bohatě stačil volant a dva pedály.
Technici něco vyvinou a nastane proces akceptace. Ukážou to mladým i starým. Zjistí, že mladí novinku přijmou, staří ne. Takže podle nich mají špatnou akceptaci. Protože se angažuji v problematice Alzheimerovy nemoci, vím, že jsou výzkumné projekty, které posuzují, jak je co přístupné a užitečné pro lidi se sníženou schopností porozumění. Jak jsou nové technologie přátelské k těm, co hůře chápou. Firmám někdy utíká, že senioři jsou nejen početně stále rostoucí skupina populace, ale i skupina bohatá. Že rovnice senior rovná se chudý člověk neplatí, alespoň ne automaticky. Vyhraje ten, který si uvědomí, že pásy by v autě měly být tak, aby si při jejich nandávání nevykroutil člověk hlavu, že by výška sedadla měla být taková, aby se z něho nemusel starší řidič zvedat za pomoci druhých. Kdo vyjde vstříc i přáním starších lidí, ten bude možná i úspěšnější.

Pochopili to už dávno výrobci mobilů, část produkce je stále klasicky tlačítková, s velkými a jasně čitelnými displeji. Na druhou stranu se lidé na člověka s takovým telefonem dívají útlocitně jako na dementa.
To docela dobře chápu.

Kontakt s obchody, s úřady, s operátory se stále víc přesouvá jen na internet, do nejrůznějších aplikací. To mnohé seniory odrazuje. Nechtějí všude platit jen kartou nebo se stále někam proklikávat.
Uznávám, že je dost těch, kteří mají rádi lidskou interakci, dlouhé procházení aplikací je otravuje, možná by ten čas raději strávili na procházce. Starší by se toho měli méně bát, víc se učit. Je to otázka celoživotního vzdělávání. Staří nejsou zvláštní druh člověka, musí se učit.

V ne tak vzdálené historii užívaly neměnící se techniku celé generace. V současnosti jsou to skoky po deseti nebo i po pěti letech.
Současný svět je opravdu strašně rychlý. Před sto a více lety si vystačili vnukové s tím, co už používali jejich prarodiče. To je nyní nemyslitelné. V pravěku staří lidé znali postupy, které rodům umožňovaly přežít. Byla to evoluční výhoda. To už neplatí.

Zaujala mě debata pod článkem o rozvážkových službách. Jejich uživatelka argumentovala, že „nemá náladu motat se v supermarketu mezi důchodcema, je radši, když jí nákup dovezou až ke dveřím“. To je dost nelichotivý přístup.
A taky hodně pejorativní. Už samotné slovo důchodce je pejorativní. Ale důchod není důvod k nějakému označování či nálepkování, je to něco, na co máte nárok podle nějaké společenské smlouvy. Je to vynález 20. století. Označení důchodce může někdo vnímat velice nepříjemně.

Jak byste charakterizovala mezigenerační vztahy, jejich vývoj za posledních třicet let?
Nejsem sociolog, ale myslím si, že to je stále stejné. Pořád se skuhralo ve smyslu „za našich mladých časů“, „když my jsme byli mladí“ a tak dál, žehralo se na mezigenerační vztahy. Když ale nyní propukla pandemie, ukázalo se, že mladí lidé se hodně mobilizovali, aby seniorům pomáhali. Podle mého to není tak špatné, jak u nás lidé rádi říkají. Je to takový národní postoj, kdy spíše na všecko skuhráme.

Senioři jsou vaše celoživotní téma, předpokládám, že to není specializace posledního období vaší profesní kariéry.
Nikdy jsem neinklinovala k dětem, mám na mysli v rámci práce. Miluji své dcery i vnoučata, ale profesně jsem inklinovala ke starším lidem. Měla jsem báječnou babičku, to asi mělo i vliv.

Jak se tato věda vyvíjela?
Čeští lékaři jsou a byli v téhle oblasti velmi aktivní, podíleli se na vzniku mezinárodní gerontologické asociace. A Česká gerontologická a geriatrická společnost úspěšně funguje a má čilou spolupráci se zahraničními společnostmi. Podobně je tomu například i v oblasti péče o lidi s demencí a měla bych připomenout, že například již na přelomu 19. a 20. století pražští vědci významně přispěli k výzkumu Alzheimerovy nemoci a demence, například profesor Arnold Pick a doktor Oskar Fischer. Myslím si, že se stárnutím populace se zvyšuje zájem o tuto problematiku nejen mezi odbornou veřejností, ale také mezi laiky.

V Gerontologickém centru jste třicet let. Jak moc se změnil vztah veřejnosti k této problematice?
Tehdy to nebylo téma pro média. Když se nějaký redaktor o stárnutí zajímal, mnohdy mu to neschválil editor, protože to prý nikoho nezajímalo nebo to bylo smutné téma. Musím se přiznat, že mě teď vždy trochu pobaví, když Český statistický úřad vydá zprávu o demografickém vývoji a stane se z toho „otvírák“ na prvních stranách deníků. Teď je v populaci přes dvacet procent seniorů. Finové už před dvaceti lety říkali, že proti starým lidem nepůjde žádný politik. Jsou obrovská volební skupina. A ukázněná. Jen se podívejte, jak nesmyslně jim vlády nadbíhají, jak jim nadělují nesmyslné pětitisícovky.

Existují nějaké gerontologické vtipy?
Spousta, ale já si nikdy žádné nepamatuji. (smích)

Komentáře

zpět na článek