V televizní debatě jste řekl, že není daleko doba, kdy nás hokejisté Maďarska začnou porážet. Máte takové tvrzení podložené argumenty?
Samozřejmě. Když stát systémově nepodpoří kolektivní sporty, které jsou zanedbané. A také když hokejový svaz nezačne pracovat jinak. To jsou spojené nádoby. Maďaři se rozhodli, že podpoří sport jako celek. Nejen vrcholový, ale i sport školní, sport pro všechny. Čím se dá podpořit? Organizačně a finančně. Vytvořili jasnou organizační strukturu, ale současně vytvořili vícezdrojové financování. Hlavně u kolektivních sportů. Rozhodli, že bude pět preferovaných kolektivních sportů.
Které to jsou?
Fotbal, hokej, basketbal, házená a vodní pólo. Firmy mají speciální daňové podmínky, které jim usnadní financovat tyto vybrané sporty. Nejde totiž o to, dávat finance jen do reprezentace, ale do celé struktury sportu. Mají to odsouhlasené i Evropskou komisí, že to tak jde. Investice tak jdou do maďarského sportu z domova i ze zahraničí. Navíc budují infrastrukturu. Postavili nové fotbalové stadiony, a když je řeč o hokeji, postavili dvacet nových zimních stadionů za posledních deset let. Sport se stal součástí maďarské politiky. Podobné je to ve Francii. Ale my se můžeme srovnávat s Maďarskem, kde žije osm milionů obyvatel, podobně jako ve Švýcarsku. Mimochodem, víte, jakou má letošní zimní olympiáda souvislost s naším hokejovým neúspěchem a současně jiným úspěchem na stejné akci?
Poddám se. Nebudu si hrát na chytrého.
Z Číny přivezla zlatou medaili Ester Ledecká a současně jsme tam prohráli v hokeji se Švýcary. Před padesáti lety, na jaře 1972, porazila na hokejovém mistrovství světa v Praze československá reprezentace Švýcarsko 19:1. První gól dal Švýcarům Jan Klapáč, děda Ester Ledecké. To je docela zábavné, ne? Ale vrátím se k tématu. Nemluvil jsem o Polsku. To má čtyřikrát víc obyvatel, ale také výrazně investuje do sportu. Přitom na začátku devadesátých let bylo tehdejší Československo v porovnání právě s Polskem velmocí.
Nejsem přesvědčený, že pouze peníze přinutí lidi hýbat se, a proto uspějeme také v mezinárodním srovnání.
Ne všechno lze brát jen srdcem. Když dobře zaplatíte lidi, kteří ovlivňují sport tam dole, když to budou brát jako povolání, někde se to nakonec projeví. Česká unie sportu používá peníze, i dotace, ne na svůj provoz, ale všechno jde do klubů, do okresů. Státní dotace přes nás jen protečou dolů. To, co dává stát na platy lidí tam dole, to jsou platy kolem dvaceti tisíc, maximálně pětadvaceti tisíc korun hrubého. Takže pokud to dělají, je to jen doplněk k jiné práci. My ale potřebujeme, aby to dělali profesionálové. Trenérské poslání je náročné. S třiceti tisíci hrubého už dnes rodinu neuživíte. My potřebujeme pro tyhle lidi dole, pro trenéry nějaký stimul. Šedesát osmdesát tisíc. Potřebují se vzdělávat. Znám to z vlastní zkušenosti.
Máte na mysli basketbalový klub v Nymburku, který jste dlouho vlastnil a řídil?
Byl to nejúspěšnější basketbalový klub ve střední Evropě. Měli jsme zázemí několik set dětí a nadšených trenérů. Ale jen část z nich měla vzdělání a různě si ho dodělávali.
V čem byla příčina nymburského úspěchu?
Nejen já jsem to dělal s nadšením. I ostatní. A to jsme měli jen jednoho placeného profesionálního trenéra a dva placené funkcionáře. Těžil jsem i z toho, že jsem sám kdysi basket hrál, těžil jsem z dokonalé znalosti prostředí. Znal jsem každou halu v republice. Náš rozpočet byl maximálně dva miliony eur ročně, poráželi jsme i přední evropské týmy, jejichž rozpočet byl deseti- nebo dvacetinásobný. Nikdo v Evropě nevěřil, za jakých finančních podmínek hrajeme. Ale to nemůže každý. Byla to šťastná kombinace v dané chvíli.
Kdybyste měl vybrat pět sportů, na které by se měl český stát soustředit, podobně jako Maďarsko, které by to byly?
Fotbal, hokej, basketbal, volejbal a házená.
Ale sportům, jako je biatlon, se daří.
Individuální sporty ale dostávají o miliardu korun víc než ty kolektivní. Mají základnu v armádě na Dukle, v Olympu na ministerstvu vnitra. Ale teď na olympiádě také žádných úspěchů biatlon nedosáhl. Jsou nahlas i potichu preferovaní. Národní sport, kterým hokej je, preferovaný není. Fotbal je stále proklínaný, ale i když není v centru státní pozornosti, myslím úřadů, pořád ještě má evropskou úroveň.
Co se hokeje, ale někdy i fotbalu týká, rodiče odvezou dítě až ke stadionu, odnesou mu tašku až do šatny, málem mu i obouvají brusle. Pak ho zase odvezou domů. Existuje vůbec motivace něčeho dosáhnout víc, když se tady doma máme vlastně dobře?
Těch dobře situovaných rodin je deset nebo dvacet procent. Kluci ze sociálně slabšího prostředí motivaci dostat se do NHL pořád mají. Nebo se dostat do předního domácího klubu. Těch je většina. Pandemie bohužel tyto rozdíly ještě prohloubila. Ale co nezajistí dětem ani rodiče z dobře situovaných rodin, to je zázemí. Ti jim ledovou plochu a stadion nepostaví. To může město, obec, ale za pomoci státu. Fotbal a hokej drží soukromníci, ale reprezentaci si musí držet stát.
Slováci ale na olympiádě uspěli, přitom jejich hokejová liga má méně klubů, má nižší úroveň než naše. Nebo ne?
Slováci vzali mladé kluky. A dobrého kanadského trenéra. V týmu byla navíc vynikající nálada, bojovnost. Mě mohlo klepnout, když jsem slyšel některé naše hráče, že si olympiádu užili. Ať si tam jedou užívat, ale ne za státní peníze, ale za své, když je tam olympijský výbor vezme. Když se vrátím k basketu v Nymburku, klukům jsem říkal, že mi nevadí, když prohrajou, ale se vztyčenou hlavou. Musí z vás téct krev, musíte být omlácení. Nikdy jsem je netrestal za prohru. Někteří majitelé to dělali, snižovali si tím výdaje na provoz. Když jejich tým prohrál, sebrali hráčům peníze. To jsem nikdy neudělal. Udělal jsem to jen tehdy, když nebojovali. Řekl jsem, že mají tři utkání, aby zabojovali. A oni zabojovali. Stimulem musí být boj. O tom sport je. Bojovat, prodat své schopnosti. Ukázat, že jsem lepší než soupeř. Sportovci jsou gladiátoři novověku. Mám na mysli reprezentanty, ty gladiátory. Dobře je zaplaťme, ale ať nesou odpovědnost, když neuspějou. Pak je sport pro všechny. Tam si užívejme.
Léta se mluví o tom, že by ve školách mělo být víc tělocviku. Mnohé školy pronajaly školní hřiště tržnicím, autobazarům a dalším.
Nechci argumentovat minulostí, ale školy mezi sebou ve sportu soutěžily, budoval se „kult“ školy, soupeřila města i obce. Kdo neměl Odznak zdatnosti, ten byl za hlupáka.
Já ho neměl a za hlupáka jsem nebyl.
Tak to jste asi chodil do dívčí třídy. (smích) Vážně. Nikdo si neuvědomuje, kolik zaniklo malých sportovních jednot, které měly pozemky ještě z první republiky a které jim zabrali developeři. Protože neměly prostředky na to, aby ty plochy a sportoviště rekonstruovaly. Tam je stát nechal na holičkách. Podívejte se do programů politických stran, kde je u nich sport. Na chvostu.