Je půl deváté ráno, snažím se protlačit krátkou hotelovou frontou ke kávomatu, abych mohl rychle vyběhnout ven, kde na mě již čeká můj dnešní průvodce Jaroslav. Je voják z povolání, jeho současnou náplní práce je ochrana členů policejních jednotek adoprovod důležitých osob. Nyní si udělal čas, aby mě provedl třetím největším městem Ukrajiny, Dniprem.
Malá metalurgická firma místo letiště
Vítá mě podsaditý chlapík, padesát let, kolik mu letos bude, byste mu rozhodně netipovali. Krátce se seznamujeme, nabízím mu druhou kávu, kterou jsem vzal v rámci utužování dobrých kontaktů s sebou. Začínáme se domlouvat, co bych chtěl vidět a na jakých místech jsem už v Dnipru byl. Rád bych se dostal na dniperské letiště, které bylo včera zasaženo několika raketami. Bohužel je to natolik strategický objekt, že ani s jeho vojenskými kontakty jeho návštěva nebude možná. Striktně na něj nepouštějí žádné novináře, ani z těch největších světových agentur. Pochopitelné. Jako náhradu se rozhoduji, že tedy pojedeme udělat reportáž do místní malé metalurgické firmy.
Ukrajinu drží nad vodou
Před válkou se zde věnovali především výrobě kovových konstrukcí a spojovacího materiálu. Hned druhý den od začátku války se okamžitě rozhodli změnit sortiment produktů. Přešli na výrobu protitankových ježků a pásů s hroty na ničení nepřátelské vojenské techniky.
V místě továrny mě vítá majitel Illja, procházíme dvorem, na kterém leží spousta železného materiálu, pláty, kulatina, „T“ profily, „U“ profily, ale i minulé hotové výrobky, například ocelové schody se zábradlím nejspíše k nějakému zadnímu vchodu do obchodu.
Rozhodnutí začít vyrábět vojenský obranný materiál bylo podle něj otázkou rychlého okamžiku. Něco podobného neslyším za poslední týdny poprvé, naopak. Jde o jev, který nyní jako ocelové nýty spojuje lidi na celé Ukrajině. Pomáhat.
Rodí se nová ukrajinská identita, sebedůvěra, zdravé vlastenectví a všichni, s kým od začátku války mluvím, odpovídají stejně: „Ukrajina je naše země, toto je moje město, pokud mohu jakkoli přispět bránit a ochraňovat svoji zemi, tak to udělám.“ Odhodlání, energie, zodpovědnost ke vlastnímu státu zde v posledních třech týdnech narostla do obřích rozměrů, a nebýt jí, Ukrajina by na tom morálně ani vojensky rozhodně nebyla tak dobře, jak na tom momentálně je. Velmi pravděpodobně toto neskutečné nasazení a ochota lidí napříč celou společností zapojit se do bojů proti Ruské federaci je to, co Ukrajinu „drží nad vodou“ a co jí snad pomůže tuto hroznou válku také vyhrát.
Československé dědictví
Illja vypráví, že momentálně mají na skladě asi 16 tun materiálu. Spotřebováno a zužitkováno bude opravdu všechno. Válka je válka a vyžaduje nouzová řešení i improvizaci. Tu místní zvládají bravurně. V hromadách železa jsou vidět zbytky starých konstrukcí, u nichž je možné již jen stěží identifikovat, k čemu původně sloužily. I ty budou nyní „přetaveny“ a použity pro nové, aktuální potřeby.
Ústředním produktem je protitankový ježek, takzvaný „rozsocháč“. Jde o již legendární, velmi efektivní statickou překážku, která si svoji funkci zachová i po převrácení a již nerozhodí ani blízký silný výbuch. Tento prvek pasivní ochrany je používaný již od 30. let 20. století. A pro nás Čechy není bez zajímavosti, že tento vynález má kořeny právě v prvorepublikovém Československu. Za autora je pokládán major František Kašík. Rozsocháče či jak se v zahraničí dosud někde nazývají „čeští ježci“ byli poprvé používáni při budovaní československého opevnění na území Sudet. Po obsazení Československa Německem byli všichni ježci zabaveni wehrmachtem a následně mimo jiné použiti k zabezpečení Atlantického valu, například Omaha Beach. Vzpomenete-li si na slavné a legendární snímky Roberta Capy Vylodění v Normandii, viděli jste je i tam.
Jejich výroba je extrémně jednoduchá, jde o tři dlouhé masivní ocelové „latě“, které mohou být z plátů, kolejnic, v podstatě z čehokoli, co lze na jednom místě uprostřed svařit pevným spojem k sobě do podoby trojramenného kříže. Hmotnost jednoho ježka bývá přes 200 kilogramů, tedy je již velmi těžké jimi manipulovat lidskou fyzickou silou.
S trochou nadsázky můžeme říct, že za svobodu Ukrajiny bojují momentálně i čeští ježci. A tak sláva ježkům, sláva Ukrajině!
VOJTĚCH DÁRVÍK MÁCA