Kdo vám tady pomáhá?
Máme seznam dobrovolníků, každý chodí ve dnech, kdy má čas. Někteří pro nás pracovali už předtím. Platíme tu jen za služby a energie.
Exprezident Václav Klaus se vyjádřil s despektem na adresu Čechů pomáhajících uprchlíkům. Dosud prý měli Ukrajince jen za levnou pracovní sílu, nyní podle něho „ze všech přímo tryská láska k Ukrajině a Ukrajincům“, ale možná jen projevujeme nenávist k Rusku. Jak to vidíte vy?
Byla jsem překvapená už v roce 2014 během Majdanu. Češi sledovali, co se tam děje, snažili se to pochopit. Situace se nyní opakuje. Češi pomáhají upřímně. Víte, kolik sem během dne přichází lidí? Když vidíte babičky, které se sem došourají s jednou taškou a slibují, že za týden přinesou zase další. Lidé tady chválí naše vojáky, určitě to všechno nezní neupřímně. Špatný člověk může být Čech, může to být i Ukrajinec. To není dané národností, ale konkrétní povahou. Češi se uměli vcítit do naší situace, že to není něco, co si máme vyřešit jen my mezi sebou s Ruskem. Že pochopili, proč bojujeme. Kdybychom nebojovali, tak byste i vy najednou měli velice špatného souseda. Za to jsem Čechům vděčná.
Jak jste se ocitla v Česku?
Pocházím ze západní Ukrajiny, z Bolechiva, malého města mezi Lvovem a Ivano-Frankivskem. Potřebovala jsem udělat změnu ve svém životě. Měla jsem v Česku známé, ti mě v roce 1998 pozvali sem. Dostala jsem rady na cestu. Až přijedu a vystoupím v Praze z autobusu, tak ať si hlídám hlavně svoje věci, ať se s nikým nebavím, protože bych se mohla dostat do problémů. Bylo to úplně jiné. Nikdo mi věci nesebral, ale jak jsem na to všechno myslela, zapomněla jsem v autobuse svůj velký deštník. (smích) Známí mě vyzvedli a jeli jsme do Českého Krumlova. Strašně se mi tam líbilo, připomínal mi Lvov. A ještě tam nebylo tolik turistů. Žila jsem v centru, všichni jsme se tam znali.
Čím jste se v Česku živila?
V Českém Krumlově jsem dělala servírku v italské kavárně. Pak jsem se přestěhovala do Prahy, pracovala jsem deset let ve firmě Griško, která se zabývá vybavením pro balet. A pak jsem spolu s dalšími založila Ukrajinsko Evropskou Perspektivu, neziskovou organizaci.
Co bylo důvodem pro založení neziskovky?
V té době, v roce 2011, byl v čele Ukrajiny prezident Viktor Janukovyč. Už názvem jsme chtěli vyjádřit, jaké hodnoty chce Ukrajina zastávat. Ty evropské a co nejvíc se vzdálit od Ruska.
V čem spočívala tehdy vaše pomoc?
V komunikaci s evropskými státy a jejich politiky. Byla to doba politických represí v Ukrajině. Opozice musela částečně odejít z Ukrajiny do Evropy. Na to jsme upozorňovali, jednali jsme o propouštění opozičních představitelů, které Janukovyčův režim věznil. Také jsme pomáhali ukrajinským firmám ve vstupu do Česka, hledali jsme jim partnery, ale taky vymýšleli kulturní a vzdělávací projekty. Když přišel Majdan v roce 2014, směrovali jsme pomoc i tam. No a potom začala válka na východě a vlastně pokračuje doteď.
Vybavíte si ještě 23. únor, den před napadením Ukrajiny Ruskem?
Už pár dní předtím mi volali novináři. Začne válka? Nezačne? Co si o tom myslím? Ale válka na Ukrajině je přece už osm let, i když se to, co se tam dělo, bralo jako konflikt. Některá média to tak berou stále. Přitom už to byla válka jako vyšitá. Pokud se ptáte na konkrétní den před útokem, asi jsem usínala s otázkou, co bude. Ale že by člověk uléhal s myšlenkou, že zítra to začne, to ne. Nemůžete hned myslet na nejhorší. Takové myšlenky zaháníte někam daleko, nepouštíte si ji blízko k sobě. Samozřejmě, obavy byly velké, ale že to vyvrcholí právě tak, to ne.
Hned 24. února 2022 jste se rozhodla pomáhat uprchlíkům?
Na to se mě novináři také předtím ptali, jestli nastane uprchlická vlna. I česká vláda hovořila o pomoci. My jsme dříve pomáhali lidem zasaženým válkou na východě Ukrajiny, ti totiž neutíkali z Ukrajiny, stěhovali se do centrálních částí země. Pomáhali jsme například dětským domovům. Nyní se naše pomoc soustředila na ty, kteří přicházejí až sem.
Nebyla a není to asi zrovna levná záležitost.
Odvézt někam na východ pár plen a pak se u toho vyfotit, to nám připadalo zbytečné a neekonomické. Ekonomičtější je sehnat peníze, něco nakoupit, naložit celý kamion a odvézt. Děláme to i tak, že posíláme oblečení, zdravotnický materiál a další věci v kamionu, který sem přivezl zboží a zpátky by možná jel prázdný nebo poloprázdný. Především se snažíme, aby hodnota poslané pomoci byla vyšší než cena za palivo pro kamion. I tak to vycházelo na nějakých osm devět set eur za cestu. Až do Lvova.
Kde sháníte prostředky? V Česku je několik známých charitativních organizací. Lidé o nich vědí. Vy jste spíš malí, zastrčení...
Dává o nás vědět třeba Praha 4. Je to městská část Prahy, kde je nyní nejvíc uprchlíků z celého hlavního města. Píše se o nás na jejich webových stránkách v jejich zpravodaji. Protože fungujeme už jedenáct let, lidé o nás přece jen už něco vědí. Teď jsme založili iniciativu Pomáháme Ukrajině spolu. Naši dřívější dárci o nás už vědí, komu pomáháme, vědí, že naše pomoc směřuje ke konkrétním lidem, ne že posíláme věci do nějakých skladů, odkud se to pak zase rozděluje. Navíc každý příjemce nám vypracuje zprávu o daru a jeho přijetí. Takže nic není anonymní.
Po čem je nyní největší poptávka?
Na začátku, už v roce 2014, to bylo vybavení pro ukrajinskou armádu. Na východě bojovali i dobrovolníci, museli si sami shánět věci. neměli oblečení, boty a další. Nová vláda už armádu vybavila, ta výrazně zesílila. Jsem na ni pyšná. Ale teritoriální obrana, dobrovolníci, pořád nejsou tak vybavení jako pravidelná armáda. Takže i pro ně sháníme věci. Ale také zdravotnický materiál pro nemocnice.
Ukrajinci brání svou zemi, i když je trápila vysoká míra korupce, velké sociální rozdíly. Rusko na to spoléhalo, že se Ukrajinci kvůli tomu nebudou bránit.
Ukrajinci nemají jinou zem! My to máme v krvi. Nikdy jsme nebojovali za nějakého cara. Lidé vždy bojovali za svou zem a svoji svobodu. V tom je rozdíl mezi námi a Rusy. Jistě, s korupcí na tom není Ukrajina nejlépe, životní úroveň lidí není taková, jakou by si zasloužili. Svoboda je pro ně důležitá. Teď také vidí, co dokážou lidé dělat s městy, jako je Buča a další.
Několik týdnů žijete v Praze u známých. Kdo se vám stará doma o borůvky?
Do našeho domu jsme nastěhovali jedenáct uprchlíků. Většinou to jsou naši známí, kteří museli utéct před válkou. Naštěstí jedna rodina jsou také farmáři.
Co vám za dva měsíce války utkvělo v paměti ze všeho nejvíc?
Těžko z hlavy vymažete smrt kamarádů. Jeden náš přítel byl zraněný a dostal se do ruského zajetí. Naštěstí nakonec skončil ve skupině vyměněných zajatců z obou stran. Co si také zapamatujete, to jsou pocity dětí, které se ocitnou v Česku a najednou vnímají, že tu není bombardování, neječí sirény. Nebo když vidíte matku s třemi dětmi, z nichž jednomu jsou dva měsíce, to je těžké kafe.