Pracovala jste v advokacii i korporátu. Nyní v rektorátu Univerzity Karlovy. V čem je to jiné?
Teď jsem spokojená. V práci, kterou pro univerzitu dělám, vidím smysl – a to je pro mě důležité. I když to není až tak kreativní práce, jak by si někdo mohl myslet, mohu díky ní řadě lidí pomoci, což byl původní záměr, proč jsem si vybrala práva. Dříve mě trápilo pracovat v systému, kde jsem měla problém zejména s tím, pro koho byly výstupy mé práce určené. Buď to bylo příliš abstraktní, nebo mi to kolidovalo morálně. Trvalo to řadu let. Teď je to jiné, pracuji se skvělými lidmi v rámci vynikající instituce a jsem za to vděčná.
Neměla jste tedy studovat něco jiného?
Řídím se tím, že nelituji ničeho, co jsem v životě udělala. Kdybych ale mohla svůj život žít znovu, chtěla bych opakovat všechny chyby. Jen bych je chtěla udělat dřív. Chyby, nebo jiným slovem zkušenosti, člověka utvářejí. Takže i vlastním chybám, každému kopanci jsem vděčná. Jen si občas říkám, proč mi některé věci trvaly tak dlouho.
Kdy přišlo malování?
Řekla bych, že maluji od chvíle, kdy jsem jako dítě udržela pastelku. Ale ve větší míře jsem se začala malbě věnovat poté, kdy jsem vážně onemocněla. Bylo to v prváku na právech. Trvalo to dlouhých sedm let. Doteď vlastně nemám přesnou diagnózu. Obecně se tomu nyní říká idiopatické střevní záněty. Civilizační choroby, které jsou bohužel stále na vzestupu. U mě to dospělo mimo jiné k tomu, že mi vzali celé tlusté střevo. Měla jsem umělý vývod – a to je v pětadvaceti něco, co nechcete řešit, chcete, aby se život ubíral jiným směrem. Tehdy jsem začala ještě více malovat a obrazy jsou od té chvíle pro mě přirozenou terapií.
Jednoho dne jste nakoupila plátna a barvy?
To ne, vždycky jsem si něco skicovala. I moje zápisky z přednášek byly napůl kreslené. Mám dobrou vizuální paměť a malování mi pak mnohdy řeklo víc než napsané věty. Když se řešil například právní odsun Němců, měla jsem k poznámkám namalované postavy se smutnými výrazy a podobně. Často jsem si znázorňovala abstraktně i emoce, byly to promě výborné mnemotechnické pomůcky. Proto jsem pořád měla v batohu nějaký skicák a tužky.
Malujete velké formáty. Máte na ně místo?
Nepotřebuji na ně místo, i když neoplývám nijak velkými prostory. Poptávka po mých obrazech převyšuje nabídku. Teď mám zarezervováno několik kusů, které jsem ještě ani nenamalovala.
Lidé si objednají něco, co ještě neexistuje?
Ano. Většinou se jedná o zájemce, kteří již někde měli možnost vidět mou tvorbu naživo. Inspirují se tím, co znají z jiných mých obrazů. Setkávám se s názory, že mé obrazy jsou těžké k navnímání. Ano, přiznávám, nedělám dekorace. Každý můj obraz má příběh, sdělení. Některá sdělení mohou být až provokativní. Lze v nich najít různou interpretaci, ale zase nechci, aby se lidé ptali, co znamenají. Ráda to ponechávám otevřené. Umění otevírá mysl a každý si najde to své. Viditelné návody k obrazům nemám příliš ráda. Nevylučuji ale, že když mě konkrétní člověk požádá, tak si s ním oobrazu popovídám. Obraz je zrcadlo autora i toho, kdo se na něj dívá.
Pokud si u vás objednám obraz, mám vám popsat, co na něm budu chtít?
To ne. Určitě to nechodí tak, že někdo přijde, že má nový byt, že vybavil nově místnost a chce tam obraz. Takový a takový. Pokud byste mi říkal, že chcete mít na obraze to a to, zkrátka konkrétní, materiální zadání, tak bych vás asi odmítla. Mohou se v něm ale například odrážet vaše zážitky, vaše oblíbené barvy. I když každý vidíme třeba modrou barvu jinak. Záleží na tom, jak máme anatomicky postavené oko, jaké máme s barvami spojené paměťové stopy, a na řadě dalších faktorů. Pokud byste měl v oblibě například tuto barvu, zajímalo by mě, s čím si ji v životě spojujete, co jste s ní zažil a podobně. Asi bych o vás potřebovala víc vědět. Taky mi musíte „lidsky“ sedět. Pokud se už neznáme z dřívějška, tak si můžeme popovídat o mé práci i o vás. Ne konkrétně, nikoho nezpovídám. Snažím se to vycítit. Pracuji s vaším vnitřním prostorem. Velkým faktorem je pro mě hudba. Neudělám tah štětcem bez hudby. Každý můj obraz má svůj vlastní playlist. Takže by mě zajímal váš vybraný hudební styl. Je to ale jen jeden z faktorů. Nenazvala bych to malbou na zakázku, spíše to beru jako personalizovaný obraz. Ale to je teď menší část mé tvorby. Pracuji nyní na několika větších projektech.
Jak přicházejí nápady?
Občas se v noci probudím, nebo nad ránem. Buď si poznamenám nápad na papír, nebo už rovnou vstanu a jdu malovat. Některé obrazy mají v sobě právě tuto stopu. Dám na plátno hlavní barvy. Potvrzuje se mi, že to mnohdy bývají lepší obrazy než ty, nad kterými pečlivě přemýšlím.
Jsou v obrazech i vaše životní trápení?
To nedokážu objektivně posoudit, ale byl by to logický proces. Myslím si, že nedělám na první pohled líbivé obrazy.V rámci mé poslední tematické série jsem ale například používala spektra barev, které jsou obecně optimistické. Když dáte růžovou, fialovou a žlutou vedle sebe, tak si řeknete, že tohle nikdy nemůže být pesimistické. Ale nejste první, kdo to říká. Moje předchozí série obrazů byla čistě z lebek. Jmenovalo se to Pomíjivost. Zřejmě se podvědomě stále vracím k podstatě bytí a jeho konečnosti. Připouštím, že to může být i proto, že mě doktoři dvakrát vzali hrobníkovi z lopaty. Já si života velmi vážím. Zkušenost je ale nepřenositelná. Buď máte podobnou zkušenost, což bych nikomu nepřála, apak pochopíte, nebo ji nemáte. Přiznávám, že moje obrazy nejsou jen čistá dekorace, a nezlobím se, vyvolají-li i negativní pocity. Naopak. Pokud umění s člověkem rezonuje, je to v pořádku.
Na čem teď pracujete?
Mám nyní několik projektů. Zatím však nemohu veřejně mluvit o všech. Jeden z nich je navázaný na mé zkušenosti s onemocněním. Setkávala jsem se v nemocnici s tím, jak lidem taková nemoc podlamuje sebedůvěru. Hlavně mladým. Mít vývod je něco, co sice není na první pohled vidět, ale sráží vás to dolů. Zažila jsem lidi, kteří to vzdávali. Především mladí muži. Protože oni jsou ti, kteří mají být oporou, a najednou jsou v pozici, kdy se bez pomoci neobejdou. Navíc před několika lety taková operace byla buď to přežijete, nebo nepřežijete. Teď už je naštěstí společnost myšlenkově někde jinde, už to není nic, nad čím by se lidé pozastavovali. I když to asi nemusí platit všude. Z kontaktu se stomickými pacienty mohu říci, že osvěta se šíří.
Můžete být konkrétní?
Vznikají designové projekty na stomické sáčky. I tohle je jedna z částí mé budoucí tvorby. Snažím se tím naznačit, že stupňující se stres, ale i chemie ve stravě nás stále víc přibližuje takovým civilizačním chorobám. Proto bych byla ráda, kdyby se mi teď třeba ozval jeden jediný člověk a řešil, jestli jít na operaci, nebo ne. Jedno mezidobí v mé vlastní nemoci jsem fungovala jako ta, která ty druhé o takovém zákroku přesvědčovala. I když jsem úplně prapůvodně já sama byla proti. Všechno bylo na hraně, dokonce jsem si zařizovala invalidní důchod. Ale nakonec je to jinak. Mohu na vlastní zkušenosti vysvětlit, že život tím nekončí a může být kvalitní, mít smysl. Podílím se na projektu otevření nových prostor Galerie U Zlatého kohouta v Karlíně. Byla jsem vybrána jako autor, jehož tvorba zahájí celou plejádu nových výstav, v jejichž rámci se má autor prezentovat pouze jedním obrazem. Bude to v podstatě vernisáž jednoho obrazu. To je pro autora často dost těžké, vybrat pouze jeden obraz. Ani já nejsem výjimkou. Vždy bude namístě otázka: Proč právě tento obraz?
O Lence Kozlíkové
|