Napsala jste přes dvacet knih, zároveň pracujete jako advokátka. Kde na psaní při takto náročné profesi berete čas?
Musím přiznat, že s časem jsem byla na štíru, co se pamatuji. Jsem už od malička poměrně tvořivá a vždycky jsem měla víc nápadů, než bylo možné realizovat. A vždycky, už od školních let, jsem se tak trochu prala s tím, abych zodpovědně splnila své povinnosti a mohla se věnovat zájmům. Podobně to mám i teď. Moje práce mě baví, mám ji ráda a současně musím ctít závazky vůči klientům, kteří mi dali důvěru. Samozřejmě že práci musím odvádět na sto procent. Jenže advokacie je náročná nejen časově, to si ostatně člověk může trošku regulovat rozsahem práce, ke které se zaváže. Je náročná také obsahově, musíte sledovat zákonné změny, pracovat s lidmi, vysvětlit jim jejich problém a provést je jejich případem tak, aby výsledek byl pro ně co nejlepší. Není to vždy jednoduché. A já, byť mám svoji práci opravdu ráda, potřebuji protiváhu. Neříkám odpočinek, protože psaní není odpočinkové, ale je to tvorba a svoboda. A tak se snažím, abych ve svém životě udržela obojí.
Dokážete vypnout a od práce si odpočinout, nebo máte tendenci být neustále na mailu a telefonu?
Učím se to a dělám mírné pokroky. Skutečně jsem dlouhá léta nedokázala vypnout, stále jsem byla na příjmu. Je to vyčerpávající, časem jsem dospěla ke kompromisu a snažím se vytvořit si čas pro sebe. Využívám především dobu, kdy mívá mnoho mých klientů volno – svátky a období dovolených – a snažím se v té době mít co nejvíce času pro sebe. Vedle práce a psaní mám také svoje záliby a koníčky a bytostnou potřebu se jim občas věnovat.
Čtenáři vaše knihy označují jako pohodovou četbu. Co nejen během léta ráda čtete vy?
Čtu prakticky neustále, pořád mám kolem sebe rozečtené knihy. Jde o různé žánry, ovšem detektivky jsou odjakživa moje láska a mají v mé knihovně pevné místo. A v létě skutečně ráda sáhnu po odpočinkovém a pohodovém čtení. Takže ano, detektivky, ale i romány, snažím se sledovat současnou tvorbu. Občas sáhnu i po vážnějších tématech, mám ráda třeba knihy Václava Cílka, které jsou nejen naučné, ale mají i přesah a obohacují moji duši. Takové knihy čtu zvolna a nechávám je působit.
S postavami z vašich knih se lze v mnoha situacích ztotožnit, čtenářům přirůstají k srdci. Podle čeho charaktery vytváříte?
Zdánlivě jednoduchá otázka, ale těžko se mi na ni odpovídá. Skoro se nabízí ta nejjednodušší odpověď – nevím. Nemám žádnou kuchařku, žádný zavedený postup. Když mám v hlavě nápad na knihu a dojde do fáze, kdy je možno začít psát, kdy už se tak trochu klube ven, má příběh alespoň základní obrysy. U románu mohou být v mém případě mlhavější, ale při psaní detektivky musím mít od počátku povědomí o oběti, způsobu vraždy, motivu, celém příběhu, o podezřelých a ideálně i o pachateli. I když se mi už stalo, že jsem během psaní osobu vraha změnila, protože při psaní se příběh cizeluje, postavy se vykreslují, ožívají mi pod rukama a jejich charaktery a vzájemné vazby se někdy proměňují oproti původní představě. Právě to mám na psaní snad nejraději, žiji se svými postavami, které jsem vytvořila, ale od určité fáze se samy hlásí o slovo, tvorba mě vtahuje. Potom bývá náročné jít po víkendu, kdy jsem byla ponořená do psaní, zase do běžného života a přepnout na civilní povinnosti, ale už jsem se to naučila.
Čerpáte inspiraci z reálných příběhů z vaší praxe?
Z praxe nečerpám. Má to více důvodů. Jednak ctím povinnost mlčenlivosti, která se k mé profesi váže, také mám ohled na klienty a lidi, s nimiž se při práci setkám. Některé jejich příběhy jsou zajímavé a výrazné, ale nedovolila bych si je použít v knize. Navíc i kdybych si obstarala souhlas dotčených osob, cítila bych se svázaná realitou, tím, jak se příběh, z něhož bych inspiraci čerpala, odehrál ve skutečnosti. Tím bych se s největší pravděpodobností připravila o část svobody, kterou mi psaní dává a kterou mám ráda. Mám naštěstí bohatou fantazii. Až nápady nebudou, nebude co psát a odmlčím se.
Vaším nejnovějším dílem je detektivka Palec a selská pýcha. Na co se v ní mohou čtenáři těšit?
Doufám, že na pohodovou detektivku, která se jim bude dobře číst. Přesně takovou jsem ji zamýšlela, výsledek musí posoudit čtenáři. Jde o druhou detektivku s novými osobami, sérii s Marií Kovandovou jsem pro tuto chvíli uzavřela, i když do budoucna nic nevylučuji. V mé nové knize se čtenáři opět setkají s bývalým policistou a nyní starostou Viktorem Palcem, který má na starosti obec sestávající ze tří místních částí. Sama jsem po dvě volební období působila jako neuvolněná starostka v jedné z nejmenších obcí v republice – dnes nechápu, kde jsem brala čas, protože advokacii i psaní jsem se věnovala rovněž. Od té doby vím, že starosta se především stará a také má starosti... V oné poslední knize dojde k objevu letité mrtvoly ve stodole jedné usedlosti a v obci se vyrojí řada otázek a neklid. Dojde k vraždě, která s nálezem těla možná souvisí, ale víc už neprozradím, to bych čtenáři zkazila zážitek z četby.