Máte malování v genech?
Nikdo z nás se uměním neživí. Avšak dědeček a táta malují obrazy ve volném čase. Myslím si, že proto mě vedli k navštěvování základní umělecká škole od útlého věku.
Kreslila jste ale určitě i předtím.
Vzpomínám si na prázdniny u dědy, kde jsme společně kreslili.
Jaké techniky využíváte?
Hlavně kreslím na papír, ale v ZUŠce jsme si vyzkoušeli plošnou tvorbu, modelování a další. Hodně jsem si oblíbila například linoryt.
Rodina vás podporovala pouze v rozvíjení malířského talentu na ZUŠce?
V té době jsem zároveň chodila do chodského folklórního souboru, kde doteď tancuji a zpívám. Vedoucí souboru mě nutila hrát na dudy, kterých jsem se bála. A když vás někdo do něčeho nutí, přirozeně se vám nechce. Tak jsem šla výtvarnou cestou.
Hra na hudební nástroj vás nelákala?
S tím že tancuji a zpívám, jsem si vystačila.
Nenapadlo vás, že rozvíjet profesně tanec a zpěv?
Líbí se mi lidová tvorba, kde to není o perfektním provedení. Folklór je spíš takový životní styl. Soubor se stal mojí druhou rodinou. Je to veliká vášeň a volnočasová aktivita.
Pokračovala jste po základní škole na uměleckou střední školu?
Ne, pokračovala jsem na gymnázium na Domažlicku, odkud pocházím. Dalo mi to další čtyři roky na rozmyšlenou. Navíc ZUŠka mi zůstala až do maturity.
Během studia jsi měla možnost absolvovat roční stáž v programu pro nadané děti MenArt. Jak vznikl nápad podat přihlášku?
Od mého učitele Jana Šlechty. Hrozně ho to zaujalo a účastní se vždy dvojice studenta a učitele. Nikdo do toho jít nechtěl, zprvu ani já, neboť mě v té době čekala příprava na maturitu. Nakonec jsem řekla, že mě to může bavit, také on vážně moc chtěl něco takového vyzkoušet. Zkusili jsme poslat portfolio, motivační dopis a vyšlo to.
Jak jste to časově zvládala?
Poslední rok na gymnáziu byl hektický a náročný, ale stáž fungovala na principu občasných schůzek a konzultací uměleckých děl v Praze. V mezičase jsem tvořila v ZUŠce a dalo se to zvládnout.
Jak stáž probíhá?
Každý rok MenArt vypíše různé mentory a profesní umělce a hlásíte se ke konkrétnímu člověku. A po výběrovém řízení ke každému z nich vezmou určitý počet zájemců. Se mnou konzultoval výtvory malíř Petr Nikl.
Jak probíhaly schůzky? Co jste si vyzkoušela?
Hlavně techniku výtvarné tvorby Petra Nikla, který tvoří na velké formáty hedvábného papíru. Používá k tomu různé hračky na baterky, takové „broučky“, kterým dá balíčky s tekutou barvou a oni pouští stopu svým pohybem. Vznikají náhodné kompozice, jež jsem do té doby neznala. Tématy našich výtvoru pak často byly náhoda a příroda. Vzpomínám si také, že jednou jsme zkoušeli tisk olejových barev. Na vodní hladinu se nakapou olejové barvy, které tam drží a pak se v tom papír máčí.
Používáte obdobné techniky doteď?
Spíš mě to inspirovalo a otevřelo oči, co všechno je možné použít ve výtvarném umění. Bohužel nemám moc času se věnovat jakékoli výtvarné tvorbě kvůli studiu vysoké školy, ale chybí mi to.
Co studujete?
Architekturu na ČVUT. Je to pro mě spojení užitečného a kreativního. Přemýšlela jsem, že bych se chtěla živit uměním hlavně při výběru střední školy, ale nebyla jsem si jistá. Po maturitě pocity nejistoty zůstaly. I rodiče si pro mě přáli nějaký obor s jistější budoucností.
Neděsila vás technická část, která k architektuře patří?
Mě matika vždycky bavila, včetně samotné geometrie.
Úspěchu jste ale už dosáhla i ve studiu. Pochlubte se.
Šlo o školní soutěž Druhá kůže o bytových stavbách a vedoucí jmenuje dva studenty z ateliéru. Moc jsem nečekala, že mě vyberou, protože si dodnes myslím, že tam byly lepší projekty.