Nejspíš neexistuje jednoduše vysvětlitelný důvod, proč by nás měl robot s umělým obličejem či digitální postava připomínající člověka znepokojovat. Přesto se tak pravidelně děje, což někdy škodí filmařům, v některých případech zase slouží v jejich prospěch. To je případ hororové M3GAN, která si odbyla premiéru v kinech teprve včera.
The uncanny valley
Myšlenka takzvaného uncanny valley nebo-li tísnivého údolí vznikla v sedmdesátých letech minulého století. Robotik Masahiro Mori tehdy publikoval článek či spíše studii, ve které se zabýval hranicí mezi lidskostí a strašidelností humanoidně vyhlížejících robotů. To, co je lidské, totiž nutně nemusí být zároveň příjemné na pohled. A v jakémsi údolí děsivosti či tísně, jak tehdy Mori uncanny valley pojmenoval, jsou příliš lidské věci poněkud strašidelné.
Robotické trápení
Koncept uncanny valley trápí nejen tvůrce filmů a seriálů, ale také programátory počítačových her, popřípadě stavitele robotů, už desítky let. Tísnivé údolí bylo a je do současnosti předmětem výzkumných prací mnoha jedinců a skupin. Zprvu se přitom Moriho textu nevěnovala téměř žádná pozornost a obdivu se ve vědeckých kruzích dočkal teprve nedávno.
Husí kůže
První příkladem za všechny se stal na svou dobu velmi pokrokový animovaný snímek Final Fantasy: Esence života, jehož děj vycházel ze série oblíbených her. Kvalita animace použité v tomto filmu byla na svou dobu pokroková, a to i přesto, že kvůli průtahům pokulhávala za svými herními bratry. Snímek ale kasovně propadl. Důvod byl prostý. Některým lidem naháněl husí kůži. „Je zábavné sledovat realistické postavy. Pak si ale všimnete chladu v jejich očích a zvláštní motoriky,“ napsal tehdy o filmu kritik Peter Travers pro časopis The Rolling Stone.
Čím méně lidské, tím lépe?
Podobné kritiky o čtyři roky později provázely jinak vynikající animovaný vánoční snímek Roberta Zemeckise Polární expres. Hovořilo se o strašidelných dětských obličejích, hrůzyplném Santovi i očích bez života.
Final Fantasy: Esence života byla nakonec propadák.
Slova jako hollywoodská nekromancie padaly z úst i českých recenzentů. Polární expres mají přitom čeští diváci rádi. Dodnes nejsou Vánoce, během nichž by tento film nějaká z tuzemských stanic nevysílala. Už tehdy bylo ale nad slunce jasné, že některé experimenty filmařů umějí nejen na plátnech otřást oblíbeností robotů, ale i animovaných postav.
Leckteré výzkumy existenci tísnivého údolí samozřejmě dodnes úplně popírají. Filmaři se však poučili a zcela animovaným postavám již obvykle nechybí výrazná stylizace, aby se strašidelnému efektu předešlo. Existují ale také filmoví tvůrci, kteří fenomén uncanny valley dobře znají. A využívají ho ke strašení diváků naprosto záměrně.
Bububu, přichází robot
Tísnivé údolí využili v minulosti tvůrci filmů o planetě opic, režiséři zombie hororů nebo třeba geniální Alex Proyas ve sci-fi snímku Já, robot. Nejnověji využívá tohoto fenoménu hororová panenka M3GAN režiséra Gerarda Johnstonea, a především producenta Jamese Wana. M3GAN je ve snímku zázrak umělé inteligence, dokonale naprogramovaný stroj, který může být pro dítě tím nejlepším kamarádem, a co je možná ještě důležitější, dokonalým spojencem jeho rodičů.
Jeho autorkou je brilantní technička, která panenku vyvíjí pro přední hračkářskou společnost. Když její sestra s manželem zahynou při autonehodě, vpadne do života Gemmy její osmiletá neteř, která bouračku přežila jen s pár škrábanci. Traumatizovaná dívka potřebuje nějaké povyražení, a hlavně kamarády, stane se přímo ideálním testerem pro prototyp M3GAN. Tohle rozhodnutí bude mít dalekosáhlé následky. M3GAN je totiž v naplnění svého klíčového poslání, tedy v ochraně dívky, ochotná udělat cokoli. Třeba jít přes mrtvoly.