Co láká lékaře ke hvězdám?
Práce v nemocnici sice má své kouzlo a výhody, ale neumím si představit, že budu každý den dalších 40 let dělat stejnou práci. Neustále mám potřebu se posouvat, něco zkoušet, měnit. Proto jsem si před lety dal jeden těžko dosažitelný cíl – chtěl bych se věnovat takzvané vesmírné medicíně.
Zní to jako něco ze sci-fi. O co se jedná?
To, jak žijeme, vytváří nějaké problémy, potíže a medicína to následuje, reaguje na lidskou společnost. Obrovským rozmachem automobilů vzniklo velké množství specifických zranění, která si vynutila vznik traumatologického oboru, rozmach letectva zase vedl ke vzniku letecké medicíny. Když vystavíte člověka specifickým podmínkám, vznikají i specifické problémy, se kterými lidé z jiných oborů nemají moc zkušeností. Většina doktorské obce nemá žádné zkušenosti s tím, jak řešit problémy, které při pobytu ve vesmíru vznikají. S tím pak souvisí i prevence a celkové zavádění nových lékařských postupů a řešení problémů.
Co přesně se řeší?
Vesmírná medicína se zabývá všemi problémy, které se objeví u člověka potom, co překročí hranici 100 kilometrů od Země. Tam na člověka působí například snížená gravitace a zvýšená radiace. Při delším pobytu ve snížené gravitaci například oslabují svaly nohou, protože je astronauti nezatěžují takovým způsobem jako na Zemi.
V čem je situace tam nahoře jiná?
Když se vám něco stane ve velkém městě, do několika minut jste v nemocnici, kde je veškeré vybavení a personál. Čím dále se však nacházíte od velké infrastruktury, tím je to komplikovanější. A teď si představte, že jste stovky kilometrů od Země, kde není nic, ani vzduch. Astronauti nemají snadný přístup k velkému množství vybavení nebo přístrojové techniky, nemají ani hodně personálu, takže všechny věci tam musí být malé a lehké, protože každé kilo, které musíte odlepit od Země, je strašně drahé a ani prostoru není moc. Vše musí být jednoduché na používání a na servis.
Věnoval byste se léčení, nebo i vynálezům?
Oboje mě baví, rád hledám nová řešení, jak by se věci daly dělat efektivněji. Naposledy jsem to zažil během covidové pandemie, která přinesla nové problémy, jež jsem předtím v takovém rozsahu a takových podmínkách nezažil. Narazil jsem třeba na to, že nešel dobře použít fonendoskop. Ale protože jsme k pacientům chodili celí zabalení v ochranných oblecích, nemohli jsme si ho dát do uší. Aby to šlo, museli bychom si v oblecích udělat dírky, což by popíralo jejich smysl. A protože jsem byl buď v práci, nebo doma, začal jsem vymýšlet, co by se s tím dalo dělat. Hrál jsem si s kabely a vyrobil základní přístroj, elektronickou variantu, která zvukový záznam digitalizovala a já si ho potom pustil do velkých sluchátek, která jsem si dal přes oblek. A fungovalo to. Chtěl jsem něco takového pro naše oddělení koupit, ale nic podobného jsem v Evropě nenašel, v Americe sice něco bylo, ale neměli povolení na vývoz. Tak jsme prostě začali používat ten můj výtvor.
Takže jste nejen lékař, ale vlastně i vynálezce. Co dalšího ještě děláte?
Čtvrtým rokem se věnuji projektu Hydronaut v lomu Jesenný u Železného Brodu. Skupina nadšenců investovala mnoho hodin a prostředků do toho, aby vyrobila kovovou stanici, která se dá potopit hluboko pod vodu a lidé tam mohou žít. Pod vodou jsou podmínky, jež nejsou úplně běžné, je tam jiný tlak, jiné poměry plynů a můžeme tak dělat různé pokusy. Vznikají tam různé zdravotnické, technické, logistické i psychologické problémy, které se musíme naučit překonávat, tím pádem se někam posouváme a získáváme nové vědomosti. Dokážeme tam i v některých ohledech simulovat podobné podmínky, jaké jsou právě na Mezinárodní vesmírné stanici.
Jak se dá zkoumat vesmír pod vodou?
Jeden z velkých problémů cestování do vesmíru je izolace. Jsme společenští tvorové, ve městech jsme neustále vystaveni kontaktu s lidmi. A najednou vás někdo dá do prostředí, kde jste úplně sám na delší dobu. Izolace je ještě upevněná tím, že nemůžete tak jednoduše komunikovat, protože čím jste dál od Země, tím signál ze Země a zpět letí delší dobu. Mohou to být hodiny, týdny, než vám dorazí odpověď. Když budete někde mimo Zemi a rozhodnete se, že toho už máte dost, nemůžete otevřít dveře a hned se vrátit. A právě to můžeme pod vodou dobře simulovat, protože z velké hloubky nemůžeme lidi rychle vytáhnout ven, to bychom je zabili. Musíme je pomalu vytahovat, aby prošli takzvanou dekompresí, která může trvat hodiny, až dny podle toho, jak hluboko byli.
Co vás na extrémních podmínkách přitahuje?
Hodně mě baví cestování, a pro mou vlastní potřebu je proto dobré, když si umím poradit v nejrůznějších situacích. Už se třeba tolik nebojím vyrazit do míst, kam jsem se dříve bál. Zároveň chci být užitečný i lidem, se kterými cestuji. Myslím, že člověk zažije v životě nejrůznější situace. Některé dobrovolně, protože má rád dobrodružství a zážitky, jiné nedobrovolně, protože se to stalo a nemůže s tím nic udělat. To první mám rád, na to druhé bych rád uměl zareagovat.