Píšete deník pravidelně?
Ten jsem si psával kdysi v mládí, teď už ne. Ale můj kamarád, novinář Karel Pacner, bohužel už zemřel, mě do toho navezl. Po vydání první knihy mi napsal jakýsi vzor pro začátek a podle toho že pojedu. Deník je prý dynamický, den po dni, hodina po hodině. Byla z toho vlastně kronika hlavního covidového období.
V mládí jste prý s kamarádem vjel na motorce do školní jídelny.
Přispělo to k tomu, že jsem dokonce dostal dvojku z chování, ale budu upřímný, vlastně jsem na ni pyšný. Kamarád měl novou Jawu 350 a úspěšně na ni balil holky. Studoval jsem Gymnázium Na Vítězné pláni v Praze. Tam se dalo po schodech vjet do podsklepení, kudy to vedlo až k jídelně. Ale prozradím, že jsem dostal ještě jednu dvojku. Byli jsme na jaře na chmelu na zavádění mladých výhonků na Rakovnicku. Vesnice, totální díra, ani hospoda tam nebyla. Měl jsem nedaleko příbuzné a mimo jiné i tetu, která výborně vaří, tak jsem si řekl, že sebou seknu, pošlou pro mě sanitku a já už se k ní do Chrášťan nějak dostanu. Sehrál jsem náhlé bezvědomí, sanitka skutečně přijela, dovezli mě do rakovnické nemocnice, natočili EKG, to už jsem říkal, že jsem dobrý. Cestou zpět jsem poprosil řidiče sanitky, jestli mě může vyhodit v Chrášťanech u té tety. Ta mi naložila řízky, polívku s knedlíčky, vykoupal jsem se ve vaně.
Kantoři se po vás tehdy nesháněli?
Sháněli, ale mně to nesepnulo. A z toho byla ta dvojka z chování. Ta nasimulovaná synkopa, krátké a přechodné bezvědomí se mi pak hodily v budoucí praxi, založili jsme virtuální centrum pro diagnostiku a léčbu kardiální synkopy. Obecně je její diagnostika slabá, prokážeme příčinu u 20 až 40 procent pacientů. Na Homolce jsme tyto pacienty začali sledovat, na starosti to má mladší lékař kolega, a skutečně se nám podařilo zlepšit objasněnost příčin omdlení tak na šedesát procent.
Mně z vaší knížky vychází, že neumíte lenošit.
Umím se flákat velmi dobře. Pokud jste z mého deníku vyčetl, že jsem hyperaktivní, tak to možná připustím. V covidu se řada lidí přesunula do home office. Ta doba nás trošku, ne všechny, naučila nepracovat. Nekonaly se kongresy, mezinárodní výzkumná spolupráce se zamrazila. Rozhodl jsem se udělat všechno pro to, abychom mohli dělat vše, co jsme dělali i před pandemií. Stálo to hodně sil, třeba dostat do Česka jakéhokoli zahraničního odborníka. A tím jsme tady v Česku získali velký náskok. V rámci Evropy jsme byli nadneseně řečeno unikátní nemocnice.
Z vaší knihy jsem vytušil, že neexistuje člověk se zdravým srdcem.
Úplná pravda to nebude, nicméně s nadsázkou říkáme, že neexistuje zdravý pacient, jen pacient špatně vyšetřený. Hodně do toho zasáhla technika, možnosti diagnostiky jsou v současnosti někde jinde než třeba v 50. letech minulého století. Doktoři měli stetoskop, rentgen, EKG a nic moc víc. Pak přišel ultrazvuk, katetrizační techniky, aortokoronární bypass, kardiostimulátory, sedmdesátky přinesly cétéčko, osmdesátky magnetickou rezonanci, vše vystřelilo kupředu. Smekám před doktory, kterým v 19. a ještě dlouho ve 20. století musel stačit právě jen fonendoskop. Současné technologie dokážou odhalit i sebemenší vadu, proto se víc lidí léčí se srdcem, proto je víc zákroků, a především proto umírá méně lidí než kdysi. Ještě v osmdesátých letech umíralo dost lidí na mozkovou mrtvici, než jsme díky lepší diagnostice zjistili, že za velkou skupinou nemocných s mrtvicí stojí fibrilace síní (srdeční arytmie). Ale musela to být až echokardiografie s využitím jícnové sondy. Pouze tak odhalujeme poměrně dokonale krevní sraženiny, ty vznikají při fibrilaci srdečních síní a cévní cestou doputují do mozku. A je tu ta mrtvice.
Ve filmech ale vídáme lékaře je s fonendoskopy.
Musím se smát, když každý, kdo napíše scénář k seriálu z nemocnice, pověsí doktorům kolem krku fonendoskop. Já osobně ho taky mám, ale už ani nevím kde. Když ho jednou za čas potřebuji, škemrám u kolegů. Ultrazvuk je mnohem komplexnější a přesnější, a hlavně je dneska zcela dostupný, téměř jako stetoskopy.
Platí v medicíně, že by si doktor držel cosi jako „tajemství šéfkuchaře“?
To asi ne. Taky jsme tady na leccos přišli. Některé postupy představovaly opravdu těžký a dlouhý porod. Ale nic nevyvíjíte jenom pro sebe, pokud jde o něco skutečně převratného, pak se to musí uplatnit plošně, ve všech kardiocentrech, když ta metoda nebude aplikovatelná v Brně, Budějovicích, v Berlíně, v New Yorku, pak nemá smysl. Když postup zjednodušíte tak, aby ho uměla použít větší skupina operatérů a pomohli tak více lidem, to je to, proč to děláme!
Vaše parta je výjimečná. Je obtížné dát dohromady lidi, aby si sedli?
Těžké ale krásné, když jsou pak sehraní. Svým způsobem by to asi přestalo takhle šlapat, kdybych já naopak „pustil nohu z plynu“. Prostě, kdybych se začal flákat a oddělení by šlo samospádem. Lidi musíte neustále motivovat, dávat lidem pozitivní náboj. Naštěstí mám jednak výbornou vrchní sestru, je podobného ražení jako já. A stejně tak klíčové doktory, kteří jsou jednak odborníci, ale jsou skvělí hlavně lidsky. Nejsme fabrika s dvěma tisíci zaměstnanci, ale i ty dvě stovky lidí musíte, jak se říká, naspinovat. Možná to vypadá, když jste se ptal na to lenošení, že jsem pořád v práci. Výhodou je, když se tu vzájemně nakazíme nadšením pro to, co děláme, když prostě vnímáte práci jako zábavu, tak to jde vlastně prakticky samo. A určitě nevyhoříte.
Patříte k mediálně profláknutým lékařům. Je výhodou mít známý „ksicht“? Že si třeba dokážete prosadit lepší vybavení, víc peněz?
Mě baví ovlivňovat laickou veřejnost. Lidé se o zdravotnictví něco dozvědí, snad to zlepšuje i jejich pohled na lékaře a celý zdravotnický personál. Na druhou stranu mám i pocit, že to přiměřené „píár“ se pozitivně odráží uvnitř kolektivu, když se někde vidí a mluví se o nás, uvědomují si svůj vlastní přínos. Navíc je nutné prosazovat pozitivní myšlení pozitivními zprávami, to vy jako novinář víte nejlépe, jak dobře se prodává negativní informace.
V knize se zmiňujete o tom, že vás vaše žena varovala, aby se z vás nestal druhý mediální Pirk.
To tam fakt je? Bacha, je to senátor. (smích)
Z knihy je čitelné, že máte houfy známých a kamarádů ze všech sfér, VIP nevyjímaje. Je těžké odolávat telefonátům, kdy vás mnozí z nich žádají o vyšetření? Svoje, svých příbuzných, kdy se přimlouvají za kamarády?
Držím se linie, že neléčím já, ale léčí tým. Jistě, placebo efekt funguje i tady. Jenže já je obvykle pošlu tam, kam bych je poslal, i kdyby se neozvali. Nejhorší na léčení je, a lidé si to taky myslí, že začnete kamaráda léčit takzvaně lépe, jinak. Tak to nefunguje, to se vždycky něco podělá. Zásadní je postupovat vždy standardním způsobem, rutinně, jak je stanoveno, a nezmatkovat.
Přemýšlíte někdy o tom, co budete dělat, až to tady zabalíte a předáte veslo nástupci?
Ne. Máme tu tak osm kolegů, kteří by mohli oddělení od minuty šéfovat. To taky není špatný pocit. Dopřát si ten komfort, že to „po vás“ pojede stejně jako „za vás“. Takový transfer se skvěle povedl profesoru Pafkovi, když po něm převzal kliniku Robert Lischke. Robert je můj skvělý kamarád a profesora Pafka vnímám jako svého lidského mentora. Takhle by měla fungovat kontinuita.