Miki Volek, bigbítová hvězda šedesátých let, zjistil v devadesátých letech, když neměl na jídlo a na nájem, že je něco jako tantiémy. Je to dobrý příklad v praxi, kterou provozujete?
Obávám se, že je pravdou, že umělci si svá práva často neuvědomují. Začnou se o ně aktivně zajímat, většinou až když udělají nepříjemnou zkušenost – když je někdo obejde, kopíruje, zneužije jejich díla bez kreditu, nezaplatí. Často slyším, že jim škola nenabídla výuku autorského práva. Ve skutečnosti se autorské právo na uměleckých školách učí, ale protože přednášky bývají nárazové nebo v režimu volitelného předmětu, mohou ujít jejich pozornosti. A je to pochopitelné, zaměřují se pochopitelně na tvorbu a jsou tím kompletně vytíženi. Praktické aspekty budoucí kariéry jsou jim ještě vzdálené. V praxi jsou pak nuceni se do určité míry zorientovat, ale je fakt, že řada výhod, jako odměny vybírané kolektivními správci, je stále dosti opomíjena.
Můžete uvést příklad takové nepříjemné zkušenosti?
Umělci typicky začnou s někým entuziasticky spolupracovat, aniž si předem domluví podmínky. Anebo jen na dobré slovo. Bez písemné dohody. Zejména začínající umělce těší příležitost ke spolupráci, vrhnou se do ní s důvěrou. Když ale začnou mluvit o licenci a odměně, jejich klient někdy ze spolupráce odejde se slovy, že totéž mu někdo známý „nakreslí“ zadarmo. Slýchám to opakovaně, týká se to pochopitelně hlavně mladých, ještě nezkušených tvůrců. Desítky a desítky hodin pak přijdou vniveč, nepříjemná zkušenost je na světě. Taková zklamání jsou samozřejmě velmi demotivující.
V čem dělají chybu?
Když se objeví příležitost, mají se zastavit, domluvit si podmínky, sepsat je, alespoň e-mailem, otestovat si tak, jak je druhá strana seriózní v zájmu o spolupráci a jak uvažuje. V první řadě je dobré se zamyslet, co od spolupráce čekám, a uvědomovat si od začátku vlastní hodnotu, cenu vlastní tvorby. Nechci nabádat k aroganci, ale ke zdravému sebevědomí. Každá dobře nastavená spolupráce a dobrá zkušenost usnadňují domluvu o té další.
Jsou podobná pochybení u kreativních profesí častější než u jiných?
Možná ano. Je to dané hodně tím, že v jiných profesích jde absolvent častěji do zaměstnání, do zkušeného týmu, učí se od starších kolegů, obchodní a právní otázky řeší zatím někdo jiný. V umění jsou lidé často hned po škole na volné noze, začínají od nuly, nemají vedení, nikdo jim strukturovaně neradí, co mají udělat z hlediska práva, daní a dalších záležitostí. Jdou do věcí hodně intuitivně a s důvěrou, současně se o smlouvách a podobných prozaických záležitostech ostýchají se svými klienty hovořit. Umění nemá smlouvy příliš v lásce, ale obávám se, že v určitý moment se stanou nevyhnutelnými, pokud má tvorba umělce současně živit.
Je obvyklé, že klient zakázku zruší, ale něco pak použije?
Na počátku řady autorskoprávních sporů bylo vlastní zpřístupnění portfolia nebo konkrétních návrhů pro spolupráci, která se nenavázala. Stačí, že umělec má nějaký nápad, myšlenku nebo konkrétní návrh, které někomu nabídne a zpřístupní. Doufá například, že by to mohlo konkrétní firmu zaujmout. Nebo jde o pracovní pohovor, kde uchazeč předloží své portfolio. Časem se ukáže, že firma něco z jeho návrhů použije. Situaci komplikuje fakt, že nápad sám o sobě se nechrání, jen jeho konkrétní ztvárnění.
Nápad musím tedy jako autor zhmotnit?
Ano. Musíte ho ztvárnit navenek. Jednoduše řečeno, pokud je ztvárnění jedinečné, chrání se jako autorské dílo.
Není proti tomu obrana?
Dle autorského zákona se nápad nebo námět sám o sobě skutečně nechrání. Zneužití nápadu by se dalo teoreticky bránit na poli ochrany proti nemravnému chování na trhu, to jest nekalé soutěže, ale i zde je potřeba splnit určité specifické podmínky. Nelze paušálně odmítnout, že by v konkrétním případě nešlo dělat nic, protože obecně v právu proti většině nespravedlností najdeme oporu. Nicméně vedle roviny teoretické je tu ještě rovina důkazní. Takže pokud zákon postihuje nějaké chování, pak nestačí, že budu tvrdit, že k němu došlo, ale také to musím spolehlivě prokázat. Tam se často narazí na limity. Proto je vhodné myslet na rozumné archivování a dokumentování, jak jsem zmínila v úvodu rozhovoru.
Ani kdyby to umělec předložil v písemné podobě?
Sepišme nápad tvůrčím, jedinečným jazykem a pak hovořme o literárním díle. Ovšem pak se bude chránit jazyk, nikoli popsaný nápad.
Opravdu je umělec tak „bezbranný“?
Lze se například ochránit dohodou o zachování důvěrnosti, kdy druhou stranu zavážete, že pokud by zneužila projednávané a předložené informace (díla), uhradí škodu anebo smluvní pokutu.
Takhle ale asi žádný student umělecké školy nebo začínající malíř, sochař či designér uvažovat nebude.
Nejsem zase tak pesimistická, protože dohody o zachování důvěrnosti připravuji pro klienty celkem pravidelně, tvůrci (zejména designéři) včetně těch začínajících je stále častěji používají.
Kdo by to měl začínajícím autorům, spisovatelům, designérům a malířům říct? Škola?
Ano, myslím, že škola. Učím autorské právo deset let, poptávka od vysokých uměleckých škol po takových přednáškách postupně roste. Téma je stále aktuálnější. Už se o autorské právo začínají zajímat i střední školy. Souvisí to i se stále intenzivnějším provozem na internetu a sociálních sítích a větší dostupností autorských děl.
Co s tím, když lidé zveřejňují svá díla, své fotografie, texty a jiní jim je ze sítě vesele kradou a vydávají za vlastní?
Teenageři tráví na internetu hodně času a přicházejí tak do styku s autorskoprávní problematikou, aniž si to uvědomují. Postování fotek, využívání cizích snímků ve vlastních příspěvcích. Internet není tak liberální prostředí, jak se zdá. Dostupnost všech možných výtvorů může mást, že jsou volné k užití. Nicméně na internetu platí autorské právo v zásadě stejně jako v běžném životě.
Co umělci znalost problematiky přinese?
Pokud se umělec orientuje alespoň v základech autorského práva, uvědomuje si své postavení, je nesrovnatelně lépe vybaven pro jednání o smlouvách a licencích. To se projeví nejen v lepším pocitu sám ze sebe, ale i ve finanční situaci. Umělci mají právo na různé licenční odměny vybírané kolektivními správci, je však potřeba se u nich přihlásit. Například opětovný prodej originálu díla výtvarného umění v aukci nad určitou hodnotu může přinést umělci finanční odměnu, která stojí na principu, že umělec by se měl spravedlivě podílet na úspěchu díla.
Vyznat se v autorském právu asi chrání umělce i před vlastními omyly, že?
Na druhé straně, díky znalosti autorského práva se autor vyvaruje situací, kdy by například jeho kreativita přesáhla hranici inspirace a zasáhla do autorských práv jiného umělce. Málokdo chce být označen za plagiátora a soudit se, kdy nejde jen o peníze, ale případně i reputaci a psychickou zátěž. Autorské právo není totiž jen o mých vlastních právech, ale také o právech jiných autorů. Tomu odpovídají moje povinnosti chovat se tak, abych do nich nezasáhl. Takže autorské právo mi na jedné straně pomáhá vylepšit si situaci a na druhé straně předejít rizikům kreativní profese.
První mýty
|