Dávají dohromady úchvatné vitráže od Mikoláše Alše z Průmyslového paláce v Praze

Průmyslový palác v Praze prochází velkou opravou, a to i v souvislosti s vyhořelým křídlem. Od obrovského požáru to v říjnu bude 15 let. V dílně Kolektiv Ateliér pod vedením Zdeňka Kudláčka mají opravdu plné ruce práce. V Novém Boru dávají dohromady stovky sklíček krásných vitráží. Některé musejí vyrobit nové, některé rekonstruují. „Obecně platí, že zakázky tohoto druhu přináší mnoho a mnoho překvapení. Zmíním se třeba o oválné vitráži. Mikoláš Aleš vyrobil jen skicu, kterou neúplnou předal realizátorům vitráže. Řemeslníci byli pak nuceni poměrně značně improvizovat, takže jsou tam odchylky od skici a následné realizace,“ říká pro magazín Metro Kudláček.

Jeho kolegové se snaží vrátit vše ve spolupráci s památkáři do původního stavu. Tak jak Aleš svá díla, která budou umístěna opět v bočních vstupech do obou křídel paláce, zamýšlel. Některé chyby ale tihle machři ponechají. Ty vznikly při rekonstrukci vitráží před 80 lety. „Protože i chyba v sobě může mít nějakou hodnotu,“ doplňuje Kudláček. „Než jsme vitráže z paláce sundali, udělali jsme si pečlivou fotodokumentaci díky dronům, a to každé výplně. Každá má svůj kód, přesně víme, kde to sklíčko je a kam ho musíme zase vrátit. To je velmi opatrná a pečlivá práce,“ říká Kudláček z ateliéru, v němž působí kompletní tým lidí od brusičů, rytců skel a malířů až po frajery v kovodílně. Firma, která má své zastoupení i v Dubaji a zabývá se třeba výrobou svítidel nebo různých plastik, umí všechna řemesla týkající se skla skvěle kombinovat.

Protože požár zlikvidoval celé levé křídlo paláce, čekají mistry z Nového Boru nejen rekonstrukce některých vitráží, jež v dalších částech přežily, ale také výroba těch nových. V této souvislosti je velmi zajímavá výroba sklíček z původních tvarů. Sklář musí být maximálně přesný, na desetiny milimetru. Při řezání používá také svůj sluch. Při jakémkoli drobném praskání pozná, že sklíčko není řezáno správně, nezapadne do vitráže. Ve vitrážích paláce je celkem 107 700 sklíček různých tvarů a barev. Všechna musí projít rukama lidí z Nového Boru. Nejdříve je musí vyndat z olověných osnov, očistit, zjistit jejich stav, případně je obarvit, zase usadit zpět a zacínovat. Novoborští ve své velké dílně mají na stěnách obří mapy celého paláce s tisíci značkami. Každé sklíčko má svůj vlastní kód a všechno musí zapadnout. Neexistuje chyba.

Proč to stavitelé paláce dělali tak složitě? Proč se tolik zabývali skládáním tisíců sklíček, když se vědělo, že Průmyslový palác je jen načas? „Odpověď je jednoduchá. Šlo o prestižní věc, šlo o to ukázat, že na to máme. Jsme šikovní. Byla to pro ně obrovská motivace, i když palác měl stát dočasně, po Jubilejní výstavě 1891 měl být zbourán. Stejně na tom byla třeba Eiffelova věž nebo Křišťálový palác v Londýně, který však v roce 1939 nepřežil požár,“ doplňuje Kudláček.

Z historie vitráží Vitráž je prastará technika, která se ani po stovkách let moc nezměnila. Zajímavost: k největšímu rozmachu vitráží došlo v dobách gotiky. V té době lidé neuměli vyfoukat velké tabulky skla. Vyrábět sklo bylo velmi drahé. Ploché sklo, z něhož se vitráže vyrábějí, se v té době dělalo třeba tak, že se roztáčely velké talíře, z nichž se jednotlivé střípky po vychladnutí skla vyřezávaly. „Nebo se dělalo měsícové sklo. Představte si, že se nafoukla skleněná koule, která se potom rozdělila podobně, jako si loupete kůru z pomeranče. Kousky pak spojovali letováním olova,“ říká Kudláček. Podle něj vitráže nejspíš vznikly tak trochu z nouze, když se potřeboval zaplnit nějaký větší otvor třeba v chrámech. K použití barev to pak už nebylo daleko a vzniklo tak něco víc než prosté zasklení. „Postupem času se řemeslníci naučili řezat sklo lépe, připojili k tomu malbu a vznikaly ohromná chrámová okna. Právě gotika je známá tím, že dokázala odlehčit nosné zdi okny, a tím bylo možné pustit do budov velké množství světla. Barvy umí pracovat se sluncem, a tak se katedrály krásně rozzářily.