Průřez snímky z této dekády si budou moci návštěvníci prohlédnout do 15. října na výstavě I believe, jejímž ústředním motivem je téma „Kde končí realita, začíná fikce“. Nejde o obyčejnou prezentaci fotografií v rámech. Alžběta Jungrová popouští uzdu fantazii a svá díla vystavila v prádelně fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze.
K vašim narozeninám jste si nadělila výstavu I believe, která mapuje průřez vaší tvorby za posledních deset let a prošla jste prý kvůli ní 160 tisíc fotek. Kolik času příprava výstavy zabere?
Těch 160 tisíc fotek, to byl už předvýběr. Začala jsem vybírat loni na jaře, když jsem připravovala výstavu v Rajhradě. Tam proběhla první předselekce. Do ledna jsem pak stále ukládala fotky stranou, vybírala, třídila... A když jsem asi před měsícem začala dělat finální selekci, chtěla jsem si vše nahrát na jeden harddisk, abych v tom měla pořádek. Zjistila jsem ale, že mi nestačí 4terrový. Koupila jsem si proto 8terrový harddisk a vyšlo najevo, že v předvýběru mám těch 160 tisíc fotek. Trvalo mi další měsíc, než jsem se dostala k normálnímu číslu 400.
Proč jste jako místo pro svou novou výstavu zvolila prostor staré prádelny Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze?
Paradoxně to nesouvisí se souborem, který jsem v nemocnici vytvářela tři roky. Byl to čistě dokumentární projekt, zaměřující se na backstage, jak funguje nemocnice z druhé strany. Dokonce se to ani nepropojilo tak, že by mi nabídli prostor. Jak s oblibou říkám: Prostory si spíše hledají mě, než že bych si já hledala prostory. Loni jsem měla výstavu v Rajhradě v uzavřené části kláštera, což bylo hodně urbexové. Díky tomu jsem začala uvažovat nad fotkou jinak. Využívám jiné materiály k tisku, které se propojují s prostorem a umocňují emoci, kterou chci sdělit. Zatímco galerie je čistě bílá a vlastně pro mě tak trošku sterilní, prostor bývalé prádelny v sobě už sám o sobě nese nějakou emoci. Stačí tam jen vstoupit. A když navíc využiju sílu fotek, může se to navzájem podpořit.
Ústředním motivem výstavy jsou ženy v různých podobách. Je to i proto, že se vám emoce lépe vyjadřují skrz ženský objekt?
Přesně tak. Nikdy jsem nezkoušela – a asi bych toho nebyla ani schopná – vizualizovat své pocity na chlapské postavě. Protože jsem žena, jasně ten vizuál či zpracování koresponduje s ženou. Vybírám si i typově modelky podobné mně samotné, například moc nepracuji s blondýnami. Je to tím, že na fotkách ztvárňuji a zobrazuji něco, co bych chtěla být a nejsem. Anebo něco, co bych chtěla říct, že cítím, ale nedokážu to vyjádřit slovy.
Na poslední výstavě v Rajhradě tedy mohli návštěvníci vidět vaše snímky na textilních závojích, zrcadlech nebo plexiskle... Mohla byste blíže popsat, na jakých materiálech uvidíme vaše snímky na výstavě I believe?
Vždy někde začnu, a pak rozvíjím tu myšlenku dále. V Rajhradě jsem pracovala s novodobou výzdobou kláštera, s tématem odcizení a odloučení, což klášter sám ztělesňuje. Teď se snažím rozpracovat témata, kterým věřím. Vizuálně jsme to ještě posunuli. V Rajhradě nebyla elektřina, takže tady mohu pracovat například i se světelnými objekty. Světlo ve fotce je pro mě velmi důležité – tentokrát to mohu otočit a využít jej tak, že svítím do fotografií. Například jsme gravírovali do plexiskel a za využití světla mohu měnit atmosféru celé věci. Myslím, že jsem první v České republice, kdo začal s fotkou pracovat jinak než jen klasickým tiskem, a využívat ji do určitých objektů. Vymysleli jsme třeba kovové děrované stěny s dvojitým tiskem. Podle toho, ze kterého úhlu pohledu se na ni člověk dívá, mění náladu, dynamiku. Z obličeje se stává skelet nebo silueta, pak se to zase vrací zpátky... Je to dané hloubkou odstupu mezi prvním plechem, který má díry, a druhou stěnou. Také spolupracuji s českou návrhářkou Liběnou Rochovou, která používá tisky na látky a vyrábí z nich šaty, nebo se sklářem Zdeňkem Lhotským, s nímž využíváme fotku ve skle. Zkrátka zkouším, co všechno ta fotka ze všech stran vydrží.
Jakou fotografickou techniku momentálně používáte?
Fotím stále na Nikon. Mám dva foťáky – bezzrcadlovku Z7 II a zrcadlovku D850. Skoro všechno fotím zetkem a zrcadlovku si beru na velké focení nebo když vím, že to bude rychlé. Například včera jsme fotili hořící auto s modelkou. V takovém případě mám po ruce obě těla, a kromě nich i různé objektivy – třeba pevnou 35 mm a pak 24–70 mm zoom, abych to mohla rychle střídat podle úhlu, který potřebuju zachytit. Tyto návyky jsem si přinesla z reportáže, kde je focení rychlé a nebezpečné. Teď to využívám v rámci jiné disciplíny.
Máte v hlavě nějaký nový cyklus nebo inspiraci, které se chystáte ztvárnit?
Budu pokračovat ve zpracovávání emocí. Jediné opravdové je to, co cítíme, vše ostatní je subjektivní a každý to může vidět jinak. To je nevyčerpatelné téma. Ať už jde o emoce, jako láska, odcizení... Je to věc, která mě baví a pokaždé je to výzva. Ztvárnit emoci a přenést ji na diváka, to je pro mě jedna z nejtěžších disciplín. Nerada uzavírám cokoliv, takže si budu držet všechny rozfocené cykly. Čas to navíc ucelí, jelikož je vidět nějaký vývoj, posun – ať už je to dokument nebo právě práce při ztvárňování emocí.