metro.cz

Rozhovor: I úspěch může člověka ochromit, říká Tereza Boučková

  8:00
Šíleně smutné povídky. To je název nové knihy Terezy Boučkové. Po delší odmlce vychází scenáristce, v současné době i sloupkařce deníku Metro, ale hlavně autorce výrazných knih Indiánský běh či Rok kohouta soubor povídek. Včera ho pokřtila.
Tereza Boučková | foto: Archiv TB

Poprvé jste se pustila do žánru povídek, o kterých se říká, že jsou jakýmsi prubířským kamenem spisovatele. Vnímala jste to jako výzvu?
Já vnímám každé psaní jako výzvu. Asi proto vydávám tak málo. Po velkém úspěchu románu Rok kohouta jsem měla strach napsat cokoliv. Překvapilo a zaskočilo mě, že i úspěch může člověka ochromit. Nakonec mě napadlo zkusit povídky, tedy žánr, který jsem ještě nikdy nepsala a který nemůže být s mými předchozími prózami porovnáván.

Většina vašich próz má autobiografické rysy. V povídkách je často znázorněn poměrně bizarní svět chatových osad, vypadá to, že jsou za tím opět léta osobních zkušeností.
Myslím, že každý spisovatel může psát jen o tom, co důvěrně zná. V povídkách jsem ale hrozně moc fabulovala, aspoň já si to myslím, a bavilo mě to. Zasadit je na venkov, který svou blízkostí k Praze je i není venkovem, bylo nasnadě. Málokterý spisovatel má tuhle zkušenost.

Dost čtenářů vaše knihy vnímá až terapeuticky. V nové knize je to hlavně povídka Přes most, která k takovému pohledu vybízí. Jak moc je to tedy z vaší strany záměrné?
Když se čtenáři identifikují s literárními postavami a v knížce, kterou čtou, nacházejí kus vlastního života – co lepšího se může autorovi stát? Samozřejmě, že o to stojím! Takový záměr se ale málokdy povede. Člověk na to při psaní vůbec nesmí myslet. Povídka Přes most, doufám, příliš souznících čtenářů nenajde – a když, tak jen v té síle, s kterou mí hrdinové těžkou ránu osudu překonali.

Osudy mnoha postav v povídkách jsou poznamenány totalitou. Třeba v povídce Bouřka vysvětlujete, co to byl devizový příslib. Myslíte, že už nastala doba to vysvětlovat?
Řekla jsem si, že zrovna tohle je asi dobré trochu doříct. Aby se to za sto let nemuselo vysvětlovat. Snad jsem to provedla jen lehce…

V první povídce píšete o tom, že i to málo pozitivního z dob totality, tedy soudržnost mezi lidmi, kteří se se stavem věcí nechtěli smířit, se často vytratilo. Myslíte si, že z hlediska vztahů jsme na tom teď opravdu hůř?
Vztahy jsou, myslím, stále stejné. Dobré i špatné. Nemám ráda, když se věci interpretují černobíle. Život je přece plný paradoxů. A psaní o něm taky.

Autor: Aleš Mečíř Metro.cz
zpět na článek