metro.cz

Papoušci se fotí v metru. Šestnáct jich žije v bytě u Václavského náměstí

  8:36
Milují procházky Prahou a rádi se fotí. Můžete je potkat i v metru. Nejedná se o turisty, ale o šestnáct ochočených papoušků, kteří žijí v bytě nedaleko Václavského náměstí v Praze. Většina z nich vás pozdraví, jsou přítulní, umí řadu čísel, a také vystupují v divadlech a televizi. Popularitu si užívají.
Náročný převoz arů do Divadla na Vinohradech, kde vystupovali na Silvestra.

Náročný převoz arů do Divadla na Vinohradech, kde vystupovali na Silvestra. | foto: Pavel KlikaMetro.cz

Proti zvučným hlasům osmi arů, čtyř žaků, tří kakadu a jednoho eklektuse, kteří dokážou řvát pekelně dlouho, chrání sousedy protihlukové izolace na stěnách i dveřích. Mile vás pak překvapí čistota ve všech klecích. Díky nonstop péči a důsledné výchově Pavla Kliky a Vlaďky Čarkové chodí papoušci totiž na záchod jen na vymezená místa. „Pokud papoušek něco provede, položíme ho na zem. Je tak nejníž v hierarchii a uvědomuje si, že je to hanba,“ vysvětluje Pavel.

Péčí a výchovou jim prošlo více jak 41 různých druhů papoušků. „Vidíte zde létat osm arů v šesti druzích a různých barvách. Kakadu máme tři druhy, ale plánujeme jich šest. Žaky máme čtyři a pak samotného eklektuse, který se jmenuje Adam,“ říká Vlaďka, jejíž snem je mít domeček se zahradou a voliérami, kde by každý druh papouška mohl žít v páru a mohl tak hnízdit.

Všichni papoušci slyší na svá jména, umí kotouly, lehnout si do dlaně, na pokyn roztáhnout křídla, lehnout si na gauč na zádíčka. Umí tancovat, zvážit se na váze a přilétnout na zavolání. Nejukecanějším papouškem je žako Charlie. „Umí na papoušky volat jejich jmény a dávat jim pokyny nebo je napomínat, třeba aby byli ticho. Řekl už přes 430 českých vět a přes 410 českých slov. K tomu umí více slov a vět anglicky, německy a rusky. Dále pak pár slov od asi dalších devět jazyků,“ říká Pavel. A jsou neuvěřitelně zvídaví. Stačí chvilka nepozornosti a Oskar (ara hyacintový) vám jemně bere do zobáčku brýle, které považuje za hračku. Je nutné s nimi být stále ve střehu.

Lidé velmi často chtějí mít jen jednoho papouška, bojí se, aby je jejich papoušek nepřestal mít rád. „Naše zkušenost je opačná. Každý náš papoušek má v hejnu 15 ptačích kamarádů a jak sama vidíte, všichni k nám jdou rádi a usilují o naši pozornost. Všichni naši papoušci jdou na ruku ke všem členům naší rodiny a dokážou jít i k mnoha cizím lidem. Záleží jen na tom, jak jsou od mala vedení a jakou mají výchovu,“ uvedl Pavel.

Žako Charlie ostatní srovná do latě

Deník Metro zastihl papoušky zrovna na snídani. Na proskleném stole měli nachystané hroznové víno, nakrájené banány, vajíčka, rajčata, okurku, brokolici. Navíc dostali i trochu oříšků. Papoušci potřebují hodně ovoce a zeleniny, za měsíc ji dohromady spořádají okolo 100 kilo, zrní pak asi 20 kilogramů.

Pozice v hejnu se musí stále udržovat.

Zvědavě pokukují a nejvíc asi Adam (eklektus), který se nebojí si sednout úplně cizí osobě na rameno. „Nejnáročnější je při jejich ochočování důslednost výchovy, přesná pravidla, trpělivost a láska. Je nutné těmto druhům papoušků věnovat denně co nejvíce času a akceptovat jejich vlastní pravidla hejna,“ vysvětluje Vlaďka při postupném vypouštění papoušků ke stolu.

První jde skupinka nejstarších arů s vůdcem hejna Arnym. Následují šediví žaci, pak kakaduové a naposled pak nejmladší arové, kteří jsou neposední a stále poletují. Při takových náletech zjistíte, že jsou výkonnější než lecjaký fén.

Fotografují si je i řidiči metra

Papoušci milují chodit na vrbu do Riegrových sadů nad Muzeem. Mají radši větší prostranství, jako je třeba na Václavském náměstí než uličky ve Františkánské zahradě. Ale můžete se s nimi potkat v metru, autobusech, tak i v tramvaji.

„V MHD jezdí papoušci na kšírách jednak proto, že nemáme vlastní auto a jednak proto, že arové mají velké ocasy a převoz na stojanu v metru je pro ně mnohem pohodlnější nežli v osobním autě. Též je velmi těžké po celou dobu uhlídat jejich dlouhé ocasy, aby si je v autě nepoškodili nebo vzájemně při jízdě neoštípali. Arové jsou zvědaví, otáčí se, koukají z okna a tím nikdy nevíme, kde se jejich ocas zrovna objeví,“ říká Vlaďka. Stejně tak se po papoušcích ohlížejí kolemjdoucí a občas vyskočí i řidič metra, aby si je mohl vyfotit.

Jak to všechno začalo?

„Velkochov“ papoušků začal nevinně.

  • „Když mi bylo šest let, poprosil mého tatínka kamarád, zda by se postaral o jeho 40 andulek, že musí do nemocnice na operaci. V nemocnici za pár dní zemřel, a tak andulky zůstaly u nás. Brzy tatínek rozšířil chov o dvanáct korel a roselu pestrou,“ vzpomíná Vlaďka, která si už nedokáže představit život bez papoušků.
  • Více o papoušcích najdete na jejich stránkách Parrots.cz.

Papoušci jsou zvyklí na potlesk. Oskar, ara hyacintový, účinkoval poslední rok ve Vinohradském divadle ve hře Bytná na zabití, kam si vezl na speciální silvestrovské představení i další čtyři ary. Díky péči a výchově papoušci bez problému šli na ruku k hercům, které viděli poprvé bez zkoušky. „To je u papoušků obdivuhodné, protože normálně si těžko zvykají na cizí lidi a nechtějí k nim na ruku jít. Mnohdy si vyberou jen jednoho člena rodiny a ostatní členy odmítají, někdy i napadají, do krve klovou,“ varuje před náročnou výchovu Vlaďka.

Například eklektusové často sekají. „Mají takovou vrozenou vlastnost, protože v přírodě jsou zvyklí kontrolovat zobákem větvičku, na kterou se posadí a postupují. On nestiskne, ale jen lehce prst uchopí do zobáčku, když přelézají na ruku. Kolikrát se lidi leknou,“ dodává Vlaďka.

Kromě toho chodí papouškové na řadu dalších akcí. „Průběžně papoušci účinkují v českých televizích. Buď zdarma nebo za symbolickou částku. Občas se podaří získat s papoušky nějakou reklamu nebo modní přehlídku a za peníze pořídit papouškům nové klece a zrní. Dva naši kakaduové jsou terapeutičtí papoušci,“ dodává Pavel.

Dobrou zprávu pro všechny milovníky papoušků je, že chovatelé umožňují setkat se s papoušky přímo v jejich domácím prostředí. „Mohou si vybrat mezi zážitkem s kakadu, s ary, zážitkem s kakadu, žaky a eklektem nebo se všemi šestnácti papoušky,“ říká Vlaďka.

Autor: Lucie Poštolková Metro.cz
zpět na článek