Ale stačí se alespoň na chvilku zadívat do jejích velkých hnědých očí a hned znáte odpověď.
Denisa Pfauserová
|
Z měsíčního natáčení na jihu Francie si asi nelze odvézt jiné než krásné vzpomínky, že?
O tom samozřejmě nepochybujte. Na natáčení Prázdnin v Provence vzpomínám jako na příjemně strávené pracovní léto. Moře, pláže, sluníčko, vínko, voňavý vzduch... toho všeho jsme si mohli po práci užívat. Bylo hezké, že jsme měli příležitost podívat se za hranice Čech. A v neposlední řadě jsem se na filmu setkala s příjemnými lidmi.
Krotila se před vámi mimo kamery ústřední trojice Vojta Kotek, Jakub Prachař a Kryštof Hádek?
Moc ne. (smích) Oni si tam neustále dělali z něčeho legraci, pořád se pochechtávali. Takže na mě, která je zvyklá pracovat přece jen ve větším soustředění, toho někdy bylo moc. Ale zase se díky tomu dostala do filmu spousta nápadů, které kluci vymysleli na místě mimo záběry. Čili pro mě byla i velká profesní zkušenost se na takovou práci dívat. Já se totiž vždycky spíš bála improvizovat, přicházet s vlastní invencí. Až tady jsem viděla, že to může často skvěle fungovat, a člověk by se hlavně neměl nechat svázat strachem z trapasu. Jestli přijdete s něčím slabším, tak se to prostě nepoužije, no a co! Nesmíte se tím nechat odradit zkusit zase něco dalšího. Tohle pro mě bylo obohacující.
Takže jste se nakonec také osmělila?
To zas ne, spíš jsem si odnesla zkušenost do dalších rolí. Přiznám se, že jsem se před Vojtou, Kubou a Kryštofem i trochu styděla jako před staršíma klukama. Strach z trapasu byl dost silný, tak jsem se radši držela při zemi.
Červenala jste se někdy z jejich řečí?
Nooo... Co se týče klučičích narážek, myslím, že jsem docela otrlá. Přece jen si na ně chtě nechtě musí dámy v hereckém prostředí zvyknout. Takže mě toho zas tak moc do rozpaků nepřivedlo.
Hrajete francouzskou dívku s českými kořeny, proto vás předabovala skutečná Francouzka žijící u nás. Zkoušela jste si její přízvuk?
Francouzsky mluvím, myslím tedy, že bych dokázala něco takového napodobit. Dokonce jsme na place párkrát imitovali Chantal Poullain, ona k tomu vyloženě svádí. Ale v dobrém, Chantal u toho byla a smála se.
Jaký máte vztah k vínu?
Velmi dobrý. Víno je vlastně jediný alkohol, který si dopřeju. Tvrdé pití mi nechutná, bývalo mi po něm špatně, tak jsem ho téměř vynechala. Víno naštěstí můžu, radši mám bílé.
Role v Prázdninách v Provence pro vás jistě znamená velkou příležitost. Získala jste ji přes konkurz?
Ne, všichni jsme byli vybraní rovnou producentskou společností. Oslovovalo se napřímo.
Jste castingový typ?
Právě že vůbec ne. I když jsem na konkurzu mezi posledníma dvěma, nakonec mě na danou roli většinou nevyberou. Naštěstí mi často nabídnou nějakou jinou. Vyšly mi asi dva castingy na reklamu, ale devadesát devět procent konkurzů je pro mě zakletých. Třeba se režisérovi i líbím, ale pak drobné nuance rozhodnou, že dají přednost jiné herečce. Klika je, že si mě většinou opravdu zapamatují a vzpomenou si na mě příště. Věřím, že se to s těmi castingy musí brzy zlomit.
Popularitu vám přinesla princezna Markétka v pohádkové komedii Řachanda. V soukromí jste spíše princezničkou, nebo osudovou lamačkou mužských srdcí z Prázdnin v Provence?
Teď nevím, jak si to kdo přebere, protože moje odpověď může vyznít všelijak, ale asi se cítím být víc tou princeznou. Zkrátka myslím, že jsem pořád víc ztřeštěná holka než nóbl dáma.
Ve vaší rodině vládne ekonomie, exaktní řeč čísel. Jak nejbližší okolí přijalo váš nápad stát se herečkou?
Máte pravdu, moji rodiče, prarodiče i bratr jsou matematicky a ekonomicky smýšlející lidé. Ale všichni mě v mém snu odmala podporovali, já jsem totiž už jako holka měla potřebu se předvádět. Trpěli moje všemožné kroužky – tancování, dramaťák, recitační soutěže... a podporují mě doteď. Když mě máma chtěla postrašit, vyhrožovala mi ekonomkou. To by pro mě bylo fakt peklo a mamka moc dobře věděla, že bych na té škole byla zoufalá, protože jsem mívala z matiky nebo fyziky čtyřky. Mně tyhle předměty vůbec nešly. Dodnes jim nerozumím a naprosto nechápu, jak můžou někoho bavit.
Je zvláštní, že jste takovým odrodilcem...
Táta říká, že herecké geny jsem zdědila po jeho mamince. Moje babička prý také chtěla být herečka, ale pocházela ze živnostenské rodiny, pro kterou bylo něco takového za minulého režimu nemyslitelné, tak celý život alespoň ochotničila. Divadlo milovala. To mám po ní.
Jak se vám coby člověku, pro něhož jsou čísla španělskou vesnicí, žije mezi ekonomy a matematiky?
Zas si nepředstavujte, že když se sejdeme u večeře, debata se odehrává jen v číslech. (smích) To ne. Ale někdy narazím. Například maminka má ráda zaběhnuté koleje, všechno musí mít své místo, své letité tempo, řád, pohnout poličkou pro ni znamená skoro nepředstavitelný manévr, jakékoli vybočení ji znervózní. Zatímco já miluju změnu, pořád musím něco přesouvat, měnit, neustále někde poletuju. V tom si tedy podobné opravdu nejsme.
Herecká profese má pověst značně nejistého povolání. Jak snášíte čekání na zazvonění telefonu s nabídkou role?
Velmi špatně. Někdy propadám pochybnostem a přemýšlím, jestli vůbec mám alespoň trochu talentu a jestli jsem si vybrala dobře. Zvažuju, zda to všechno má nějaký smysl. Nicméně v těchto chvílích, kdy začínám vymýšlet, co jiného bych mohla dělat, naštěstí vždycky zasáhne ruka osudu a přihraje mi do cesty pracovní nabídku. Takže je rázem po pochybnostech. Ostatně říká se, že každý herec dvakrát týdně odchází od divadla a dvakrát se k němu vrací. Všichni moji kolegové tuhle nejistotu jistě znají.
Máte v branži nějakého průvodce? Kolegu, jemuž vděčíte za rady profesní i ty do života?
Mám. Takovým průvodcem mi je moje výborná kamarádka Klára Issová. Můžu se jí se vším svěřit, vždycky mi dobře poradí. Dopomohla mi například i do Divadla Na Jezerce, když mě doporučila za sebe jako záskok. Díky tomu mě viděl při práci Honza Hrušínský a nabídl mi, abych v jejich divadle zůstala.
Jste typ, co rozrazí dveře místnosti a hned je ho všude plno, nebo se nejdříve musíte rozkoukat v koutku?
Jak kdy. Pokud jdu mezi lidi, které znám, do prostředí, v němž si můžu být jistá, jsem, myslím, velký extrovert a umím i udělat ostudu. O pár hospodách platí, že jsem do nich mohla jen jednou. (smích) Ovšem když se někde necítím, jsem hodně introvertní, až přehnaně stydlivá. Asi mi to nebudete věřit, ale já se třeba stydím zvednout telefon a objednat se ke kadeřníkovi. S cizími dospělými lidmi se ostýchám mluvit, měním se v úplnou kuňku. Radši něco přestanu chtít, než abych si to musela vyřídit sama. Tohle u mě spousta blízkých nechápe, říkají mi: „Vždyť jsi herečka, proč se, proboha, tak šíleně stydíš?“ Nicméně já znám hned několik herců, kteří jsou v soukromí nesmírně plaší. Na jevišti si to pak kompenzují.
Vedle zmíněné Jezerky hrajete v Dlouhé a také na Vinohradech. Zamávala s vámi naše přední scéna?
Umělecký šéf Juraj Deák mi tam svěřil na zkoušku menší roli v Pygmalionu. Doteď jsem byla zvyklá na komornější divadla, takže když přišla moje první děkovačka na Vinohradech, naprosto mě dostal pohled na to početné publikum dole v přízemí a pak směrem nahoru balkon po balkonu. Navíc v tak nádherné budově. Vzápětí mi blesklo hlavou, jaké generace herců stály na stejných prknech. Byl to silný, dojemný moment.
Zmínila jste, že během natáčení Prázdnin v Provence jste pociťovala ostych před kolegy třicátníky. Co pak s vámi dělá na Vinohradech přítomnost hereckých bardů?
Snažím se mezi nimi být co nejnenápadnější, stočená do klubíčka, neupozorňovat na sebe a hlavně nikoho neotravovat. Během zkoušení to došlo až tak daleko, že za mnou musel pan Deák přijít mi domluvit, že prý kolegy nezdravím. Což byl pro mě šok. Já, tak slušně vychovaná, že bych si dovolila nezdravit? Nemyslitelné! Jak já bych mohla nezdravit! A pak jsme na to přišli. Když vedle sebe vidím pány herce typu Svatopluka Skopala, paní Nadi Konvalinkové, Libuše Švormové a celé řady dalších, proměním se v naprosto tichou bytost. Žádný hurónský pozdrav mezi futry: „Dobrý den vespolek!“ Pak si o mně mysleli, že jsem neuctivá. Ale už jsem na tom zapracovala.