Jak těžké je být v Česku odborníkem, který „bojuje“ proti alkoholismu?
Vzděláním jsem především sociolog a sleduji tak tuto problematiku zejména z tohoto úhlu. Pozitivně hodnotím to, že se tato problematika pravděpodobně stále více zviditelňuje v médiích a není to už ojedinělá záležitost. Takže to už tak extrémně složité není. I ze svého okolí, od kamarádů mívám pozitivní ohlasy na to, čím se zabývám.
Pijou méně?
Minimálně uvažují o tom, že alkohol není zdravý. Jak kdo. Znám ale několik lidí, kteří přestali pít, ač ne mojí zásluhou.
A je současně těžké být v Česku abstinentem?
Ano, je to těžké. Pokud jde o lidi, kteří mají zkušenost s alkoholem, rozlišil bych ale dvě skupiny. První skupina jsou ti, kteří se léčili a jsou takzvaně v úzdravě, procházejí léčbou. Pak jsou ti, kteří sice abstinují, ale z jiných důvodů a není to tak, že by měli kupříkladu bažení. První skupina to má hodně těžké, kolem nich je neustále mnoho podnětů, které jim spouštějí to bažení po alkoholu.
Můžete to ilustrovat na něčem konkrétním?
Když se setkávám s abstinenty, tak ti se zmiňují o tom, že je pro ně velice těžké například dívat se vůbec na televizi. Vysílání je plné reklamy na alkohol. Je to pro ně spouštěč bažení. Často se o tom zmiňují. Nebo televizní fotbalová utkání. Na to se někteří z nich, jak říkají, také nemohou moc dívat. Protože je to prokládané nějakou reklamou na pivo nebo jiný alkohol. Nedávno jsem se díval na video jedné jablonecké asociace abstinentů a tam se ti lidé zmiňovali o tom, že se teď dívají hodně na Netflix. Tam nejsou žádné reklamy, tudíž ani ty na alkohol.
Uniknout místům, kde by nebyl viditelně umístěný alkohol, je nemožné.
Zajímavé bylo, jak vnímali pití druhých lidí během covidu. Jak byly zavřené hospody, lidé si kupovali alkohol a pili doma. A lidé v abstinenci vnímali nejen to, že se prázdné láhve válely kolem kontejnerů na sklo. Pro některé bylo stresující i to, když lidé ty láhve do kontejnerů házeli a oni jen slyšeli zvuk rozbíjeného skla. Lidé, kteří se ze závislosti dostávají, se zmiňují také o tom, jak je alkohol dostupný, jak je všude vidět. To, že jsou v obchodech celé regály pití, hlavně toho tvrdého, pro ně není právě komfortní. V zemích, kde je dostupnost alkoholu regulovanější, například ve Finsku, je to pro alkoholiky méně provokující. V supermarketech je jenom pivo nebo víno, tvrdé pití je ve speciálních obchodech.
Pro člověka, který s pitím bojuje, je zřejmě problém jít i někam na oběd, ne?
Když už se naučí zvládat to nejhorší, tak se přesto perou s tím, že oni si dají jídlo a ostatní kolem nich si k tomu dají třeba pivo a panáka. Vůbec některým vadí, že když se jí, tak se spolu s tím také hodně pije alkohol.
Přístup společnosti k pití je dost tolerantní. Když nepijete, jste „divnej“.
To je příznačné například na nejrůznějších pracovních setkáních mimo práci, na všemožných teambuildinzích. Ulidí, kteří jsou v procesu úzdravy, to opět může vést k nějakému bažení.
Pokud se tomu vyhýbají, mohou se společensky vyčlenit a být černou ovcí.
Může být, ale záleží, jak si to oni sami vyjednají. Některé kolektivy mají v tomto ohledu větší pochopení, jiné jsou méně tolerantní.
Může se stát, že takový člověk přijde o kamarády?
Ano, stát se to může. To je ale problém všech závislostí, nejen alkoholu. Pokud se léčíte ze závislosti nebo chcete přestat pít, tak musíte často vyměnit staré vztahy za nové. Spousta lidí není ochotná vůbec se bavit bez alkoholu nebo s lidmi, co nepijí.
Je složité vysvětlovat, že někdo nepije? Lidé si myslí, že měl v minulosti asi problémy s pitím.
Kupodivu už to v Česku začínáme pomalu chápat, že když někdo opravdu problém měl, že se z toho chce dostat. Často překvapivě bývá problém odolat tlaku „tak se přece napij“ u těch, kteří chtějí sice pít, ale velice umírněně, kontrolovaně. Popichují je – „dej si ještě pivo, dej si ještě panáka“. To ti neuškodí. To se špatně vyjednává. Možná je jednodušší, když nepijete vůbec. Když to s okolím jednou dobře vyjednáte, tak je u vás už větší šance, že vás do ničeho nebudou nutit.
Proč ti, co pijou, nutí k pití ty, co nepijou?
Zřejmě je to v určitých skupinách společenská norma. A potom – koho baví pít jen samotného? Tak k tomu pobízí ostatní. Když se bavím já s alkoholem, bavte se i vy. Kamarád mi vyprávěl, že když přestával pít, ačkoliv se ze závislostí neléčil, tak přešel na nealkoholické pivo. Ovšem stalo se mu, že mu někdo, aby byla legrace, nepozorovaně vyměnil nealko pivo za normální. Aby ho přinutili k pití. A často se setkával s názory typu „to už nejsi ty“ a byl nucen ke konzumaci.
Kolik je v populaci procento alkoholiků, kteří netuší, že už alkoholiky jsou?
Co se týká konkrétních dat, tak z posledních průzkumů Státního zdravotního ústavu vyplývá, že problémových konzumentů je osm procent a konzumentů v pásmu vysokého rizika je zhruba dvanáct procent. Dá se říci, že tedy pětina naší populace je v oblasti vysokého rizika, co se týče pití alkoholu.
Z toho vyplývá, že zbylých osmdesát procent obyvatelstva je tedy v pořádku ažádné potíže s alkoholem nemá?
No, to tedy ne. Protože v nízkém riziku je padesát procent populace. To ale neznamená, že by tito lidé byli nějak hodně ohrožení, ale zase o nich nemůžeme tvrdit, že by nebyli ohrožení, protože konzumace alkoholu je vždy riziková. Abstinentů a umírněných konzumentů je v posledním roce zhruba dvaatřicet procent. Celoživotních abstinentů byla čtyři procenta. Protože je abstinentů málo, tak je potom pro zbytek lidí nezvyklé, když na takové lidi narazí.
O některých spouštěcích mechanismech, které vyvolávají chuť pít, jste se už zmiňoval. Jsou některé kuriózní?
Někdy stačí si o pití jen číst. Nebo je problém dívat se na filmy. V nich se většinou pije, a to i hodně. V českých filmech je alkohol dost přítomný.
Proč vůbec společnost alkohol vyžaduje, nebo přesněji – potřebuje?
To je dost spekulativní otázka. Historicky se hodně pilo napříč Evropou. Když se podíváte do minulosti, i u nás bývalo poměrně běžné a normální, že lidé pili i v práci, že se slavilo na pracovišti. To už teď tak snadno nejde a už to není norma. Před rokem 1989 to mohl být i ventil, jak kompenzovat poměry.
Alespoň pro cizince jsme levný alkoholový ráj.
Určitě by se mělo uvažovat o opatřeních. Vyšší daně a další patření. Ale zase už to není takové tabu, v médiích se o alkoholu stále víc hovoří.
Data prodejů tomu ovšem příliš nenasvědčují.
Důležité není jen to, jak často se o tom mluví v médiích, ale i to, jak je alkohol dostupný. Omezit reklamu na alkohol, snížit jeho dostupnost, například omezením prodejní doby a míst, kde je alkohol k dostání.
Nebyla by účinnější propagace toho, že prospěšnější je nepít? Než zakazování?
Potíž je, že i dobré myšlenky se nedostanou ke všem, hlavně k těm, kteří by jim měli naslouchat. Prohibice se samozřejmě neosvědčila – aani není doporučována. Ale opatření, která například navrhuje Světová zdravotnická organizace, která se týkají mimo jiné dostupnosti alkoholu a reklamy, účinná jsou. Určitě je dobré, že se zvyšuje nabídka i obliba nealkoholických nápojů a takzvaných nealkoholických piv, ačkoliv ani ta nejsou absolutně nealkoholická. Občas se také stává, že narazíte na restauraci, kde pivo není nejlevnější nápoj, pořád je ale pravděpodobně víc podniků, kde je nealko dražší než pivo. Tady je ještě co měnit.
PRAHA? AHA!
