Bylo to v časech, kdy ještě na Malé Straně žili lidé. Když se tam natáčel seriál Kamarádi, tak nebylo vycucané z prstu, že by se tam sešla parta dětí a nebyla to pravda.
Nedávno jsem viděl starý písničkový pořad, Marta Kubišová se tam projížděla v kočáře taženém koňmi, zpívala a po náměstí na Kampě za ní běhaly děti. A že jich bylo dost. Myslím, že televizní produkce neměla v roce 1968 potíž během pár minut sehnat místní kluky a holky, kteří si rádi před kamerou zadováděli s populární umělkyní. V záběrech jsou vidět i lidé vyklonění z oken nebo postávající ve dveřích domů. Zcela jistě to nebyli umělci (Kampa a Malá Strana byla mezi nimi, zvláště herci, oblíbená). Ostatně, Petr Štěpánek mi kdysi popisoval dětství a dospívání v této části města, i na druhém břehu Vltavy kolem Národního divadla, kde se dalo (nejen o víkendu) hrát v ulici s míčem bez nebezpečí, že by projelo auto.
Někdy na začátku sedmdesátých let se můj otec rozhodl, že koupí obraz přímo od umělce. A celá rodina jsme se na umělce vydali právě na onu romantickou Malou Stranu. Rovnou na Malostranské náměstí. V dolní části náměstí, tam kde kdysi bývalo parkoviště, v rohu, uskřípnutý budovou, která kdysi byla jezuitským majetkem, zezadu se krčící pod mohutným mikulášským chrámem, je malý, dvoupatrový domeček. Má malostranské číslo popisné 3, což svědčí, že tu stojí už hodně dlouho. Třeba poslanecká sněmovna má popisnou dvojku.
V tom domě číslo tři žil ve druhém patře pan Malíř. Jmenoval se Moucha, ale mně se ještě dlouhá léta pletl s tím slavnějším Muchou. Občas jsem se ve škole chlubil, že ho znám osobně. Vzpomínky na návštěvu skutečného žijícího malostranského umělce jsou už zahaleny nejen desetiletími časového odstupu. Ale i tím, že jsem možná tehdy víc vnímal své pocity, než realitu.
Co si vybavuji, v domě bylo šero (byli jsme tam někdy na podzim nebo v zimě, venku už byla tma), žárovky na chodbě asi byly třicítky, ne-li slabší). U malíře taky nebylo dvakrát světlo. Úzká chodbička, nějaké (nebo) nějaké místnosti. Vše v pološeru. Na stěnách obrázky, možná i nějaké tmavé tapety (ale to je možná jen ten dojem). Co mi ale celoživotně utkvělo v paměti, to byla jeho postel s nebesy, která vévodila největšímu (nebo jedinému) pokoji. Těžké a tmavé závěsy, tmavý přehoz.
Koupili jsme od pana malíře Mouchy obrázek, roky pak visel v našem obýváku. Už nevisí a rodiče nevědí, kde vlastně skončil. Možná doputoval nakonec do sklepa, zašantročil se při stěhování. Co si matně vybavuji, byl na něm nějaký starý dům, možná, že právě ten, kde malíř žil. Nedávno jsem se snažil malíře Mouchu vyguglovat. Obraz od nějakého Mouchy, křestním jménem Ladislava, jsem objevil. Jestli to byl ale ten „můj“ Moucha, za to štětec do barvy nedám. I když pražské motivy tohoto malíře by to nasvědčovaly.
Jak umělec, který se mi tak zapsal do paměti, skončil, to nevím. Údajně to přepískl s alkoholem a v jedné z blízkých hospod ho prý na záchodcích nachytala zubatá a trefila se mu kosou rovnou do srdíčka. Taky je to možná jen fáma hodící se do malostranských pověstí.
