Mají mimořádné situace vliv na rozhodování voličů?
Myslím, že částečně mají, a také se to ukazuje na událostech poslední doby, nejenom v Česku. V zásadě bych odlišoval tři typy krizových situací. Zaprvé ekonomické, zadruhé politické, které nahrávají většinou opozici, viz pád Nečasovy vlády nebo nedávné dění na Slovensku. Zatřetí společenské či přírodní – to nahrává většinou těm u moci. Vliv na rozhodování voličů mají ale také, z počátku běžné, jednorázové události. Z nedávného výzkumu STEM/MARK se ukázalo, že například takzvané rouškovné nebo cesta delegace Miloše Vystrčila na Tchaj-wan ovlivní až deset procent voličů v tom, jak budou volit v nadcházejících krajských volbách. A vzhledem k tomu, že přibližně pětina voličů se rozhoduje až poslední týden před cestou k volební urně, můžeme považovat volební rozhodování za poměrně dynamický proces.
Daly se vysledovat preference stran a hnutí podle toho, jak se vyvíjela epidemická situace? Projevil se Hamáčkův červený svetr?
Zpočátku pandemické krize jsme mohli sledovat stabilní nárůst preferencí ANO nad 30 procent, a především pak řekl bych až „záchranu“ ČSSD, která se svezla na pozitivním efektu ministra vnitra a později šéfa krizového štábu Jana Hamáčka, který byl i dle našich výzkumů dlouhodobě hodnocen nejpozitivněji – z viditelných osobností, které řešily koronakrizi v období první vlny pandemické krize. Otázkou ale je, jak ČSSD „efekt červeného svetru“ a celkový rebranding zúročí v nadcházejících krajských volbách, kde je zatím ve většině krajů favoritem hnutí ANO.
Čím jsou krajské volby specifické?
Z našich posledních výzkumů se zdá, že kraj je pro značnou část potenciálních voličů spíše jakousi „virtuální entitou“. Neznají jeho pravomoci (oblasti, ve kterých se může angažovat), systém přerozdělování peněz a podobně. Lidé tedy přemýšlí spíše na úrovni své obce či okresu, kde se mohou částečně spolehnout na známé a důvěryhodné tváře z jejich okolí. Druhou skupinou jsou ti, kteří se rozhodují na základě dění v celostátní politice, a právě o ty se může vést přetahovaná. Ani tak neočekávám v krajských volbách příliš velkou účast, zhruba mezi 35 až 40 procenty, jako před čtyřmi lety. Bude ale záležet na aktuálním vývoji pandemické krize a nastolovaných tématech.
Berou politici krizová období jako cestu ke zviditelnění?
Zdá se být přirozené, že v době společenských či přírodních krizí se projeví růst důvěryhodnosti osob u moci, protože jejich stěžejní kvalitou je odpovědnost za lidi. U lidí pak většinou víra, že ti u moci by měli vědět nejlépe, co je pro společnost správné, protože mají více informací. Výjimka v růstu důvěryhodnosti byla trochu u prezidenta Miloše Zemana, který se s počátkem krize vytratil z mediálního prostoru – a lidé mu to následně vrátili v horším hodnocení. Myslím, že postrádali nějaký empatický proslov, který by jim dodal klid a odvahu. Ačkoli to zní trochu pateticky, stále v tom tkví symbolika českého prezidentského úřadu. To je nastaveno již historicky z éry TGM či obdobně Václava Havla. Dobře to ilustruje známá píseň Jaromíra Nohavici – Pane prezidente.
Kdo těží více z obtížných období? Vládnoucí, či opoziční politici?
Co se týká volebních preferencí u opozičních stran, ty se zdají být naopak od vypuknutí koronakrize poměrně stabilní v čase. Situace je vlastně podobná jako před třemi roky, kdy proběhly volby do Poslanecké sněmovny. Hegemonem je hnutí ANO, o pozici nejsilnější opoziční strany bojují Piráti s ODS a zbylé parlamentní strany se pohybují v rozmezí pěti až osmi procent. Z jejich strany je v takovém období více komplikované získat mediální pozornost, natož si dovolit kritizovat některá nouzová opatření. Část méně angažovaných potenciálních voličů by si tím mohly poštvat proti sobě. O preferencích opozice se tak může rozhodovat spíše až v následné fázi – v řešení ekonomických otázek a dopadů pandemie, viz už zmiňované rouškovné.
A co klasická média? Jsou i v éře sociálních sítí pro rozhodování voličů stále důležitá?
Rozhodně ano. Obecně je důležitým aspektem určitý vztah „nepostradatelnosti“ mezi médii a politikou. Ten totiž spočívá v tom, že většina lidí prožívá společenské dění a politickou zkušenost prostřednictvím médií, ať už jde o každodenní politické události, volební kampaň, či právě krizové situace. Kdo není v televizi nebo v novinách, jako by nebyl, proto je mediální prostor pro politické strany natolik důležitý, obzvláště v období, zvláště když se, jako nyní, komplikují možnosti pro kontaktní kampaň.
