Václav Havel je náš hrdina, říká Táňa Vilhelmová před oslavou v Lucerně

Jaké bylo vaše první setkání s Václavem Havlem?
Poprvé jsem se s ním setkala po nějaké premiéře. Seděly jsme s Aňou Geislerovou v Lucerně na baru a jako správné puberťačky jsme si utahovaly z hostů v naškrobených košilích. Najednou k nám přistoupil pan prezident s paní Dášou a chtěl vědět, čemu se stále chichotáme. Úplně jsme ztuhly. Ovšem jen na chvilku, protože touha zasvětit prezidenta do naši hry byla větší. A tak jsme mu vysvětlovaly pravidla hry mladých provokatérek, dost se bavil, jenže po chvíli k němu někdo přistoupil, ukázal na hodinky a bylo po legraci. Omluvil se, že musí odejít. Myslím ale, že se mu od nás dost nechtělo! A v tom nehledejte nic hloupě erotického. Měl rád a zajímali ho mladí lidé.

Když jsem o několik let později s delegací filmu Odcházení objížděla republiku, nebyl už na tom zdravotně dobře, a tak zůstával doma. Vždycky jsme mu ale telefonovali a popisovali mu atmosféru. A on se vždy ptal: A jak reagovali mladí? Smáli se? Myslíte, že chápali? Tím mě bavil.

Mluví se o něm hodně. Na co se zapomíná?
To nevím. Stále ho objevuji. Je to zatím pro mě bezedná studna. Čtu jeho knihy, pouštím si jeho proslovy, rozhovory... Je pro mě inspirací i duchovním mistrem. V kuchyni nám visí jeho fotka a vždycky, když na mě padá chmura, tak na něj kouknu a řeknu si: Pche, co měl říkat on!

Co z jeho díla se vám líbí?
Jednou jsem od něj dostala knihu Stručně prosím. Ale v gruzínštině! Stále přemýšlím, co mi tím chtěl naznačit. Jako že moc mluvím? Nebo že bych se měla mrknout na Kavkaz? (smích). A to je Havel. Absurdnost. Poťouchlost. Rozhodně ale tuhle knihu mám od něj nejradši, protože ji mám i s věnováním.

Proč jste se zapojila do oslav v Lucerně?
Protože je to náš hrdina! A ti by se měli oslavovat. Připomínat si je. Chránit je a hýčkat. Jenom tak se objeví i další. Pokud budeme plivat na každého z nich a zesměšňovat ty, co se pokusili něco udělat pro naši zemi, tak se na to příště vyprdnou, sbalí si svých pár švestek a půjdou o zem dál.

Na co se můžeme těšit?
Ještě nevím. Nechám se překvapit tím večerem. Přijde tam pozdravit nebo zahrát tolik skvělých umělců, že to by v tom byl čert, aby mě něco neinspirovalo! (smích)

Na jakých divadelních představeních Vás mohou naši čtenáři na podzim potkat?
Pokud upřednostňují představení k zamyšlení, mají rádi historii naší země a Boženu Němcovou, tak bych je pozvala do divadla Viola na Národní třídě, kde si u vína v útulném prostředí můžou vychutnat představení Neumí jinak než láskou. A nebo je zvu do La fabriky, kde hraju s Vojtou Dykem improvizovanou lovestory Bláznivý Petříček. Kdo vsází na jistotu, toho zvu do Dejvického divadla na Muže bez minulosti.

V televizi běží seriál Já, Mattoni. Jak vzpomínáte na natáčení?
Jako na sice velmi náročnou, ale krásnou práci. U které jsem měla možnost obléknout na sebe opravdu historické kostýmy, ne žádné nově ušité napodobeniny. Viděla jsem nádherná místa, včetně různých zámků a šlechtických sálů. A setkala se se skvělými lidmi jako je režisér Marek Najbrt nebo David Svehlik. S ním jsem se sice před kamerou furt hádala a prala, ale za kamerou jsme byli jak dva beránci, co furt vymýšleli nějaký srandičky. Vidíte, film je jen iluze. (smích)