Z čeho je kostel postavený?
Zřejmě z toho nejlevnějšího poválečného smrku. Konstrukce je zakrytá řadou prken. Vznikl bez základů, bez izolace a se zoufalým elektrickým topením. Jediné, co lze považovat za unikátní, jsou zdi. Ty jsou prolité nejspíš vyjetým olejem z tanku. (úsměv) Na to se podívá tesařík nebo plíseň a chcípnou hrůzou. Ke stavbě se váže i jedna pikanterie. V květnu 1948, čili těsně po převratu, už existovala povinnost vykonat brigády. Členové sboru, kteří byli zároveň členy komunistické strany, si zde vykazovali brigádnické hodiny. Podle mě je hrozně úsměvné, že kostel stavěli komunisté, a ještě jako brigádu při budování socialistické vlasti.
Proč kostel nemá jméno?
Evangelické kostely jméno nemívají. Tu a tam je kostel pojmenovaný jako Husův dům, Žižkův dům, Betlémská kaple… Případně po nějakém místním významném evangelickém rodákovi. V tomto případě mělo jít o provizorium, nemělo cenu mu dávat jakékoli jméno.
Kostel má také netypicky šířkovou dispozici. Je to kvůli skále za ním?
Jedna věc je ta prostorová. Obecně je ale dispozice evangelických kostelů na šířku častá. Podle toleranční reformy nesměly protestanské kostely vypadat jako kostely. Nesměly mít věž, velká okna či vchod z ulice. Dispozice na šířku je ale výhodná pro akustiku. Mám zkušenost z klasických kostelů. Volal jsem vždy na sestru, která seděla úplně vzadu, ať jde blíž. Ona mi ale odvětila, že tam sedávala už její bába a že tam sedět bude, a ať já spíš mluvím víc nahlas. Tato vesnická zkušenost mě naučila řvát. Tady to ale nepotřebuji. A kdyby přišlo méně lidí, což zatím není branický problém, tak to stále lépe opticky vypadá, když sedí takto než v dlouhé nudli.
Po rekonstrukci je interiér světlejší.
Kostel ale není jediná stavba v areálu…
Je toho dost. Dostavba a přístavba, obě od Davida Vávry. Dostavbou je půlkruhová apsida z 80. let. Even slouží na koncerty, přednášky, besedy, shromažďování dětí i mládeže. Je tu také dětské hřiště. Brzy tu bude i reproduktor. Pokud si maminka sedne ven, přes okna uvidí a zároveň uslyší, co se děje uvnitř. Vedla kostela je ještě skalka. To je taková naše expanze mimo pozemek. Jeden člen sboru si to vzal za své.
Zmínil jste děti a mládež. Programy pořádáte také přímo pro ně. Jak to probíhá?
Hodně se zpívají křesťanské písně a následuje vzdělávací program náboženského charakteru. Čili jde buď o vykládání biblických pasáží, nebo probírání etických a filozofických témat. Důležitá je i společná modlitba, kde má každý účastník prostor se zapojit.
Je zmiňované zpívání pro evangelické kostely běžné?
Když se řekne kulturní dědictví husitství, zní to pitomě. Člověk má husity spojené s vypálenými kláštery a zničenými obrazy. Jenže ono je tu ještě jiné dědictví – lidový jednohlasý zpěv. Vezměte si třeba zpět Ktož jsú boží bojovníci. Ale i novodobější případy. Farář Miloš Rejchrt, Jiří Tichota a Spirituál kvintet. Ti zpívali písničky s duchovním rozměrem. Folková tvorba je něco naprosto zásadního pro dějiny evangelické církve v Čechách. Prakticky každý farář se aspoň snaží hrát na kytaru, aby mohli lidé zpívat lidové písně, ve kterých je nějaký smysluplný text.
Evangelický kostel v pražské čtvrti Braník se nachází v prostoru bývalého vápencového lomu v blízkosti přírodní památky Branické skály.
U vás ve sboru ale nejde jen o hudbu. Pořádáte i Festival autorské tvorby. O co jde?
BraníXobě funguje na komunitním principu. Vznikl v době, kdy jsem zjistil, že dvě tři děcka složila písničku nebo sepsala básničku. Nebylo to na celovečerní recitál pro každého, ale když se to seskládalo k sobě, vznikl dvouhodinový program. Potom se to dozvěděli důchodci ze sboru, chtěli se hned zapojit a secvičili divadlo. Šlo asi o dvanáct důchodkyň, jejich sbor se jmenoval Babinec. Festival jsme dělali řadu let, když už se téma vyčerpalo, nahradily ho historické kvízy. Ale už mne dohnaly hlasy toužící tradici obnovit.
To zní, že toho váš sbor dělá opravdu hodně. Dá se to nějak shrnout?
Program je tu každý den. Samozřejmostí jsou nedělní bohoslužby. Začátek je společný, odzpívá se jedná písnička a děti odcházejí bokem, kde mají vlastní bohoslužby. Jednou měsíčně je ale i bohoslužba zaměřená přímo na děti. Písničky už jsou jenom kytarové a kázání je vlastně rozhovor s dětmi na nějaké téma, což je někdy divočina. Člověk nikdy úplně přesně neví, co z těch dětí vypadne. (úsměv) V pondělí se schází jednou za měsíc střední generace. Nazvali jsme to pracovně křesťanština. Zjistil jsem, že poměrně dost lidí začalo chodit do kostela až v dospělém věku a neorientují se v pojmech, jako je salár, personální fond, Jeronymova jednota. Proč se říká bohoslužba, a ne mše, jestli se evangelickému faráři říká otče... V úterý ráno se scházíme na modlitebním setkání, po kterém je společné čtení. Odhlasuje se nějaká kniha typu Komenského Labyrint světa a ráj srdce, přečte se kapitola a o ní se poté bavíme. Ve středu je tu biblická hodina pro dospělé, zase se čte Bible a úryvek se potom vykládá. Ve čtvrtek je konfirmační sezení. To je pro lidi, kteří byli pokřtěni jako mimino a nyní se k tomu chtějí nějak postavit. V pátek tu jsou dětské skupiny a mládež a v sobotu se zde pracuje s bezdomovci. A k tomu nárazově koncerty, přednášky, besedy, přípravy na křest, snoubenci, pozůstalí, ale i lidé s žádostí o duchovní rozhovor.
O přístavbu se postaral architekt David Vávra. Židle vypadají přesně jako silueta kostela.
První pátek v červnu se koná Noc kostelů. Proč by měli lidé přijít i k vám?
Především proto, že máme kostel kompletně zrekonstruovaný. Když ve 40. letech kostel vznikal jako provizorní stavba, byl koncipovaný zhruba na deset let existence. Je to ale už 70 let, co tady stojí. Proto jsme si řekli, že je potřeba do toho naprosto razantně hrábnout. Při rekonstrukci byly kompletně vyměněny podlahy, lavice a mnoho dalšího. Máme i nové varhany.
Neplánujete i koncert nebo přednášku?
Letos ne. Skutečně chceme představit hlavně zmiňovanou rekonstrukci. Navíc nabídka Noci kostelů se rozšiřuje a přibývá kostelů, které se zapojují. Koncertů, přednášek i besed je neskutečně moc. U nás fungují dvě věci. První jsou místní, kteří stále ještě nebyli v branickém kostele. Nevěřil bych tomu, že po těch čtrnácti letech, co tady funguji, je ještě někdo, kdo tu nebyl. Každý rok ale přijde člověk a řekne, já chodím okolo celý život, bydlím tady a ještě jsem nebyl uvnitř. Takže i ten prostý fakt otevřených dveří a příležitost Noci kostelů jsou impulzem dorazit. Druhá věc je prostor k rozhovoru. Bude tu možná co nejvíc dobrovolníků. Když člověk přijde, někdo se mu bude věnovat. Lidé k nám dorazí a chtějí nějakou odpověď na svoje životní otázky – a tohle je pro ně příležitost.
