Lidé vás teď nejvíce znají jako tanečníka. Jak jste se vůbec k tanci dostal?
Asi ve dvanácti letech, kdy jsem dělal karate, tak jsem viděl v televizi Hříšný tanec a říkal jsem si, že bych chtěl tancovat. Máma mi našla taneční klub na Vltavské, kde jsem začínal.
Jak se vaše kariéra vyvíjela?
První rok mě to moc nebavilo. Byl jsem vlastně sám bez taneční partnerky v partě dalších dětí. Naštěstí mě trenér vzal na soustředění s lepšími a tam už jsem měl i partnerku. Pak mě to začalo dost bavit, jezdili jsme na soutěže a zahraniční kempy. I ve škole jsem kvůli tomu měl individuální plán. Časem mě ale tancování přestalo naplňovat a ani financí nebylo tolik, tak jsem s tím skončil.
Po gymnáziu jste studoval fyzioterapii, ale později také pantomimu na HAMU. To jsou zvláštní přechody, co vás k takovým skokům vedlo?
S fyzioterapií to byl impuls od maminky, když říkala, že by bylo dobré něco studovat. Moc jsem tomu nedával, ale školu jsem dokončil. Pracovat v této oblasti se mi ale nechtělo. Tak jsem asi rok vymýšlel, co bych mohl dělat. Až jsem jednou na Staroměstském náměstí viděl pouliční divadlo. Tak jsem si říkal, že by to nemuselo být špatné. Našel jsem si workshop a tam byl známý mim Radim Vizváry. A začalo mě to bavit. To jsem ještě nevěděl, že nějaká taková škola je. Řekl mi o ní až Radim.
Co vám studium pantomimy přineslo?
Dalo mi strašně moc vlivů. Mnoho netradičních věcí jsem využil i ve StarDance. Díky HAMU jsem potkal i kolegu Martina Talagu, se kterým hrajeme v La Fabrice představení SYNovial. A už zkoušíme nový projekt, který by měl mít premiéru v červnu. Také bych nikdy předtím nečekal, že můžu dělat autorské divadlo, ale překvapivě se (mi) to daří.
Pomáhá vám tanec i při hraní?
Slovo tanec pro mě vychází z těla. Tělesná artikulace je pro mě důležitá. Absolutně toho nelituji, že jsem tancoval. Pořád z toho čerpám a doufám, že budu i nadále. Samozřejmě se v tanci snažím i vzdělávat.
Bál jsem se, že jsou ve StarDance připravené koleje
Marek Zelinka s Martinem Talagou při zkoušce představení SYNovial.
Říkal jste, že jste s tancováním přestal. Jak jste se tedy dostal do StarDance?
Já jsem se tam hlásil už dávno, když to začínalo. A nevzali mě. A ani to teď nevěděli, byl jsem totiž tehdy úplně jiný tip. Každopádně mě loni Honza Onder, kterého znám už déle, pozval na casting. Tam jsem měl místo taneční partnerky akrobatický žebřík, což je asi zaujalo, tak mě vybrali. Ale i pak jsem dost přemýšlel, jestli do toho půjdu, protože jsem měl rozjeté autorské divadlo. Nakonec jsem byl ale mile překvapen, jak mě StarDance po všech stránkách obohatilo. Jsem tedy zpětně vděčný, že jsem do toho projektu mohl jít.
Kdo přiděluje ke známým osobnostem tanečníky do páru?
Vybírá to dramaturgický tým. Hodně o tom přemýšlejí, aby páry fungovaly. Je to křehká záležitost.
Znal jste vůbec předtím Marii Doležalovou?
Právě, že ne. První seznámení bylo unylý z obou stran. Režisér mě pobídl, abych se jí něco zeptat. A já jsem jí říkal: Co děláš? Což jí samozřejmě jako známou herečku nepotěšilo. Ona pak nahlas, i když trochu s nadsázkou, říkala, že si chce vyměnit tanečního partnera. Hned potom jsme si ale sedli na kafe na Kavčích Horách a začali jsme řešit, jak bychom mohli pracovat, jaké máme představy. A okamžitě se ten postoj změnil a cítili jsme, že nám to bude společně fungovat.
Tanečník a herec Marek Zelinka.
Jak moc jste trénovali? Vaše taneční čísla byla dost propracovaná, a to i choreograficky...
Oficiálně se začalo trénovat od 1. srpna. Byly k dispozici zkušebny a každý mohl trénovat, jak kdo chtěl. V té první části bylo potřeba nacvičit co nejvíce tanců, protože pak mezi jednotlivými koly je týden na natrénování dost málo. Od prvního přenosu až do finále jsme ale trénovali denně, kromě jediného dne, kdy jsme si řekli, že si dáme úmyslně volno. Makali jsme ale šest sedm hodin denně. Bylo to dost náročné. Snažili jsme se tomu věnovat právě i kvůli těm náročným choreografiím.
Myslíte, že vám tohle netradiční pojetí pomohlo i u diváků, kteří vás dostali až na vrchol?
Řekl bych, že určitě. Když jsem byl v tom procesu, tak jsem to úplně nevnímal. Já se před začátkem StarDance bál, že tam jsou připravené koleje. Ale naštěstí nám dali volnou ruku, a to i v kostýmech. Ale i tak jsme museli některé diváky postupně přesvědčit.
Jak se na vítězství v soutěži díváte se zhruba měsíčním odstupem?
Je to pořád krásné. My jsme ale vlastně nejeli na vítězství. Chtěli jsme v každém kole předvést to, abychom byli spokojení hlavně my. To vítězství pak jen podtrhlo, že se to vlastně povedlo. Byl jsem rád, že může uspět i alternativa, ne vždy jen mainstream. Přineslo mi to také spoustu kontaktů i nabídek. Máme teď i vyprodané představení. A když nás lidé potkávají, tak nám gratulují a člověka to vždycky potěší. Říkali třeba, že se na přenosy dívali jen kvůli nám.
Šel byste do StarDance znova?
Možná i jo, ale ne teď. Cítím, že je potřeba se posunout dál a využít věcí, které z toho vznikly. Navíc bych asi ani neměl dostatek času nasbírat jiné inspirace, abych do toho tance přinesl zase něco nového. Do budoucna se tomu ale nebráním.
S Marií připravujeme představení na březen
Chystáte nějaké divadelní představení i přímo s Marií?
Skrz divadelní spolek PLAYboyz, který máme s Martinem Talagou, budeme dělat společné představení v La Fabrice. Vychází trochu ze zmíněného představení SYNovial a trochu z blogu Marie. Zahrajeme ho 29. března a pak uvidíme, co dál.
Co vás čeká ještě letos za další projekty?
Divadlo bratří Formanů mě oslovilo do nového připravovaného divadelního projektu, který s nimi budu zkoušet od jara.
Celý život bydlíte v Praze, co se vám na ní líbí?
Prahu mám strašně rád. Hlavně možnosti uplatnění. Mám ale rád i samotné město. Památky, architekturu. Myslím, že je jedno z nejkrásnějších na světě a má člověku co dát. Konkrétně mám rád třeba uličky v horní části Malé Strany, kde ani není moc lidí.
