Výstava mapuje tragické osudy lidí, kteří byli vyslýcháni Státní bezpečností

„Výstava mapuje vývoj nejvýznamnějších vyšetřovacích věznic StB, které se v letech 1946 až 1956 nacházely na území dnešní České republiky. Nejedná se tedy o klasické věznice, ale o vazební, ve kterých byl vyšetřovaný v přípravném řízení. Cílem vyšetřovatelů zde bylo na základě výslechů a důkazů, ať už pravdivých, či smyšlených, vypracovat trestní oznámení činící základ obžaloby k soudnímu procesu,“ říká pro deník Metro Bartík.

Na výstavních panelech se návštěvníci dočtou i o konkrétních vězních. U každé věznice je podle Bartíka zmíněn minimálně jeden příběh člověka, který zde byl vyslýchán. „Část výstavních panelů je věnována politickým i právním podmínkám, dále pak organizaci, personálu vyšetřovacích věznic a v neposlední řadě i způsobům zacházení s vyšetřovanci,“ dodává Bartík.

Na výstavě nechybí zajímavosti o vazební věznici v Ruzyni, vyšetřovnách na Pankráci či mučení vězňů v Bartolomějské. Nechybí ani věznice ve Valdicích, Brně, Znojmě či Uherském Hradišti. Výstava se nevyhýbá ani popisu samotných nezákonných výslechových praktik. Ty byly podle ředitelky Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu Evy Michálkové opravdu velmi zrůdné.

„Jeden z vězňů byl například ochoten vyměnit své oko za příděl jídla, jiného nechali měsíc nepřetržitě stát, takže mu popraskala chodidla. Z výpovědi jednoho z přeživších také vyplývá, že mu byly k pití podávány fekálie,“ líčí Michálková.

Snahy o pojmenování, odhalení a v neposlední řadě odsouzení spáchaných nezákonností, které se děly ve vyšetřovacích věznicích StB, sahají na počátek 50. let 20. století. Byly však až na výjimky bezvýsledné.

Nová etapa cesty k pojmenování nezákonností a potrestání zodpovědných osob nastává po listopadu 1989, kdy byly zdokumentovány desítky případů. Došlo tak k řadě odsouzení.

„Ironií bohužel zůstává, že slova lítosti, dokonce odpuštění, zaznívala a zaznívají pouze z úst obětí. Od odsouzených viníků se podobných slov nedočkáte nikdy,“ doplňuje Michálková.