Bylo teprve dva roky po první světové válce (1914–1918), jejíž dozvuky nahrávaly populistům v čele s bolševiky. „Rudý boj za spravedlivější svět se uchytil v poraženém Německu, kde několik měsíců existovala bolševická Bavorská republika rad, nebo také v Maďarsku,“ přibližuje historik Petr Horáček. „Tamní režimy během roku 1919 pomřely, to ale nesebralo odvahu ultralevicovým idealistům v Československu,“ doplňuje.
Zdvižený prst TGM
„Pánové, to, co někteří z vás snad považují za politické škorpení, může být zvedající se uragán revoluce,“ varoval během podzimu 1920 plénum ministrů prezident Tomáš G. Masaryk. Měl v čerstvé paměti nedávný pokus radikálů o obsazení původně německého Stavovského divadla, převedeného během protiněmeckých výtržností pod českou správu. „Zmařit zabrání Stavovského divadla nebylo možné, byla by tekla krev a byli by vypověděli poslušnost jak strážníci, tak zvlášť vojsko,“ pravil Jan Černý, šéf tehdejšího úřednického kabinetu.
Lidový dům
|
O další aféru, která přímo směřovala k boji o Lidový dům, se postarala marxistická krajní levice, která se po rozkolu v sociální demokracii na komunistickou a státotvornou frakci zmocnila sídla sociální demokracie v Hybernské ulici, tiskárny i časopisů. Kauzu nejprve řešil okresní soud, dne 25. října 1920 vyšel vstříc žalobě sociálnědemokratického poslance Antonína Němce, který byl formálním vlastníkem Lidového domu – podle tehdejší legislativy politické strany nesměly vlastnit nemovitosti.
Soudci rozhodli, že ze strany bolševiků jde o rušení řádné držby, jenže k vykonání verdiktu chyběla kuráž. „Byl to až prezident Tomáš G. Masaryk, kdo na nejvyšší úrovni rozhodl, aby policie a četnictvo 9. prosince vyrvaly z rukou levičáků Lidový dům,“ popsal historik Antonín Klimek. Pět set policistů a četníků po krátké šarvátce zlomilo odpor dělnických hlídek.
Cesta ke generální stávce
„Levice nyní nemohla než se pokusit zachránit svou prestiž. Mluvila-li tolikrát o síle radikálního hnutí, nyní tedy bylo téměř nezbytné něco z oné síly ukázat,“ popsal děj publicista Ferdinand Peroutka v zásadní práci Budování státu.
Oním gestem se stala výzva ke generální stávce, jež proběhla mezi 10. a 17. prosincem. Některá průmyslová předměstí v čele s Kladenskem bouřila a pořádkové jednotky použily zbraně. Střílelo se například u smíchovské Ringhofferovy továrny.
K nejvážnější srážce došlo u parlamentu na Smetanově náměstí (dnes náměstí Jana Palacha). Po výstřelu z policejní pistole tam zemřel jeden z protestujících. Radikálové vzbouřili také kladenský revír. Tamní bolševik Alois Muna, kterého v Kremlu přijal Lenin, chtěl v čele rudých gard táhnout na Prahu. Ovšem policie a četníci bouře potlačili. „Rudí“ poslanci následně ve svých interpelacích v Poslanecké sněmovně neskrblili barvitými popisy hrůz „bílého“ teroru.
„Po Karlově náměstí, středem jízdní dráhy, směrem k budově zemského trestního soudu, brodí se sněhem řada lidí – dělníci, malé uzlíčky, snad s prádlem, snad s jídlem, nesou ve zkřehlých rukou,“ popsal eskortu vězňů v dramatické promluvě poslanec Josef Teska, odpadlík od sociální demokracie, který následně v roce 1921 přestoupil ke komunistům.
Vznik ryze rudé strany
Odsuzující rozsudky zahrnovaly vesměs tresty v řádu týdnů. Například Muna čelil obvinění z velezrady, odsouzen byl ale jen za rušení veřejného pokoje.
Důsledkem generální stávky byl konec období nestability v politice a otevřený střet dvou frakcí v sociálnědemokratické straně. Ten vyústil ve vznik nového politického hráče, když se levicové křídlo sociální demokracie na květnovém sjezdu 1921 prohlásilo za Komunistickou stranu Československa. Sociální demokracie ztratila většinu svých členů a oslabila svou pozici vůči dalším stranám. Role největší politické strany v mladém Československu se ujala Agrární strana.
