V dnešní době si mnoho umělců pokládá otázku, jak přiblížit vážnou hudbu lidem. Vznikají tak nejrůznější crossovery oper i symfonií, umělecky více či méně hodnotné. Stačí však zabrousit do meziválečného období 20. století a máme tu skutečného vykonavatele tohoto poslání: Kurta Weilla.
„K opeře nemůžeme přistupovat z pozice snobského odmítání. Nemůžeme psát opery, a zároveň bědovat nad nedostatky žánru. Musíme tím, co jeviště nabízí, naplnit vlastní ideál,“ napsal Kurt Weill roku 1926. To byl teprve začátek jeho hledání nového hudebního žánru, který by nahradil klasickou operu. A úspěchy se dostavily.
I na desce●Skladby z Wanted vyšly také na stejnojmenném albu. ● Na této nové studiové nahrávce spolupracovali: Dagmar Pecková a Epoque Quartet & Orchestra, Miroslav Hloucal Jazz Band a dirigent Jan Kučera. Rovněž v ní účinkuje sólista Opery Národního divadla, barytonista Jiří Hájek. Ti všichni účinkují naživo také přímo v představení. ● Křest CD proběhne příští čtvrtek od 16 hodin v prodejně Supraphon Musicpoint na Jungmannově náměstí 17 za přítomnosti hlavní představitelky. |
Kurt Weill zanechal zcela jistě nesmazatelnou stopu v dějinách světové hudby. Bohužel pro Čechy zůstal jeho odkaz tak trochu cizí. V 50. letech tady byla německá i americká hudba nežádoucí. V 60. letech se to sice snažil mírně napravit Semafor a Miloš Kopecký proslulým šlágrem Mackie Messer, ale to rozhodně nemohlo stačit.
Nyní mají Češi unikátní možnost vidět velkolepou kabaretní revue Wanted s Weillovými písněmi v hlavní roli s operní pěvkyní Dagmar Peckovou. „S hudbou tohoto skladatele je spojen můj debut na západní scéně po sametové revoluci.
V roce 1992 jsem ve Stuttgartské opeře ztvárnila hlavní ženskou roli ve Weillově opeře Sláva a pád města Mahagony, jejíž ústřední písní je Moon of Alabama, která byla nesčetněkrát zpracována a zná ji snad každý,“ říká sama Pecková. Oficiální premiéra je ve Velkém sále pražské Lucerny dnes, následovat bude pár repríz, jednu z nich zaznamená i Česká televize.
V představení zazní nejen proslulý a již jmenovaný Mackie, ale i další písně jako Surabaya Johnny nebo Barbara Song, které měla ve svém repertoáru v 70. letech i Hana Hegerová, a sice v úchvatném přebásnění Pavla Kopty. Nejsou opomenuty francouzské šansony – melancholické tango Youkali či tklivá píseň Je ne t’aime pas. Nechybí ani komický kavárenský Dopis na rozloučenou. I’m a stranger here myself a Buddy on the Nightshift jsou pak vybrány z autorovy tvorby amerického období.
A jak se operní diva těší na kabaretní show? „Myslíte, že je kabaret odpočinková disciplína? Pro mě tedy ne. Zpěv, mluvené slovo, tanec, světla, show... A já bych chtěla využít i jiných schopností ve mně ukrytých. Nepovažuji se jen za operní pěvkyni. To má přídech statiky a kredencióznosti.
A to jsem nikdy nebyla a nebudu. Pokud si mě publikum pamatuje z mého ztvárnění Carmen, musí vědět, že jsem nikdy nebyla typická operní pěvkyně a nikdy mi nestačilo vyjadřovat se pouze hlasem.
Vždy tam bylo něco navíc. Víc duše i víc těla. Prostě nebyla jsem Pecková, ale Carmen. A to bych chtěla docílit i teď – být zcela ve službách této úžasné muziky a vícedimenzionálního žánru,“ dodává Pecková.
