Jiří Kovanda je dlouhodobě jedním z nejžádanějších českých umělců, jeho obrazy se prodávají i za statisíce. Patrik Hábl se zas loni jako jediný český žijící malíř podruhé dostal do výběru prestižního aukčního domu Sotheby’s. Ústecká venkovní galerie Deska za dobu svého fungování přitáhla už mnoho opravdu zvučných jmen. Mezi umělce, kteří plochu osm krát pět metrů dočasně obsadili, se na podzim 2018 zařadil i Luďa Farkaš. Jeho obrazy se do nabídky Sotheby’s s největší pravděpodobností nikdy nedostanou, na severu Čech je ale jedna horská vesnice, kde patří k dobrému zvyku mít alespoň jeden kousek od Farkaše snad v každé chalupě. Ta vesnice se jmenuje Kytlice a Luďa Farkaš je váženým obyvatelem zdejšího domova pro zdravotně postižené.
Roubenky pod sopkami i alpský vodopád
Zní vám jméno vesnice ležící v Lužických horách povědomě? Proslavili ji chalupáři jako Vlastimil Brodský, Pavel Landovský, Miroslav Horníček nebo „hajnej z Krkonošských pohádek“ Zdeněk Řehoř. Zahrála si také v komedii Táto, sežeň štěně, ke které napsal v šedesátých letech scénář další z místních lufťáků, spisovatel Jan Ryska. Dnes sem jezdí třeba zpěvačka Petra Černocká nebo spisovatelka Irena Obermannová se svým dcerami Berenikou a Rozálií Kohoutovými. Druhá z nich – režisérka dokumentárních filmů – v roce 2012 ještě víc přitopila pod kotlem Luďovy slávy. Natočila absolventský film Kytlice, Zimmer Frei, jímž Luďa provází. Mimochodem, skoro deset let starý dokument si lze přehrát z archivu České televize. Takže, až dočtete, hurá do toho!
Autobusová zastávka, kterou vyzdobil.
Když do Kytlic – správný je skutečně pomnožný tvar, i když třeba Miroslav Horníček razil používání varianty v ženském rodě – dorazíte autobusem, prvního Farkaše můžete obdivovat už na zastávce. Tu klienti zdejšího domova zkultivovali v roce 2016 a Luďa dostal svěřenu celou zadní stěnu. Na velkoformátovém obraze je to, co dvaašedesátiletý svéráz původem z pražského Podolí maluje nejraději – horská louka s břízkami, rybníkem, chaloupkou a zubatým hřebenem v pozadí. Tady se Luďa držel, za přísně realistický výjev by se nemusel stydět lecjaký krajinář z dob národního obrození. Jindy ale kytlický malíř mnohem víc popustí uzdu fantazii nebo dá průchod svým vnitřním běsům. To se pak malebné Lužické hory mění v surrealistickou divočinu. Za chalupami se zvedají kužely sopek nebo burácí alpské vodopády.
Šedesátiny oslavil už v osmapadesáti
Jeden takový obraz si od Ludi loni v létě koupil i autor tohoto článku – dvojice chalupářů se na něm kochá výhledem na obří vodopád a podle vidlí opřených o zábradlí terasy to vypadá, že si dávají oraz po práci. Luďa Farkaš je velký mystifikátor, a tak mi na cestu k obrazu přibalil ještě příběh o tom, jak mu stál modelem historik Jiří Rak, který do Kytlic jezdí k sestře na letní byt. „Určitě to nejsem já ani sestřina zahrada. Navíc, já jsem se zahradničení nikdy nevěnoval,“ vyvedl mě rychle z omylu Rak, když jsem u něj sondoval, co je na Luďově legendě pravdy. Sám Rak, specialista na 19. století, kdysi od malíře samouka dostal portrét císaře Franze Josefa. Spolu si zahráli i ve výše zmíněném dokumentu. „No jo, to je celý Luďa, občas všechny okolo takhle napálí. Když mu bylo 58, namluvil přátelům, že bude mít kulatiny, a oni mu uspořádali obrovskou oslavu šedesátin. Až delší dobu po ní se ukázalo, že si dva roky přidal,“ vypráví Kuba Horák, sociální pracovník kytlického domova.
Do lesů za trest? Dnes se to obrací
Na další Luďovy obrazy člověk normálně narazí v místních hostincích, toho času bohužel zavřených. Udělejme si alespoň rychlou virtuální tour – nejprve nahoru k Duze, pak do minipivovaru Helene a nakonec zpátky do údolí Kamenice, do dřevěné chajdy U Zlatokopa. Tam všude mají Luďovy obrazy čestné místo. Snad budou mít hospody brzy zase otevřeno a třeba v některé z nich potkáte i Mistra Farkaše. Občas na zahrádkách s obrazy obchoduje stejně tak jako na populárním kytlickém blešáku nebo na Klikobraní – akci pro veřejnost, kterou kytlický domov pořádá už skoro dvacet let.
V Ústí se Luďovi evidentně nechtělo na štafle.
Domov v Kytlicích je určen pro muže a ženy s mentálním a kombinovaným postižením. Jeho obyvateli jsou hlavně rodilí Pražáci, protože zřizovatelem je hlavní město. Domov byl založen počátkem šedesátých let, kdy se komunisté rozhodli mentálně postižené z Prahy vytěsnit a založili síť léčeben v pohraničí. Ty kromě Lužických hor dodnes fungují třeba v Krušných nebo Jizerských horách. Odhlédneme-li od původní motivace tehdejších mocipánů, nebyl to z dnešního pohledu zas až tak špatný nápad. „Je to vlastně paradox. Tehdy je zavřeli do lesů tak trochu za trest a dneska se to otáčí, Pražáci utíkají do hor dobrovolně,“ říká Horák.
Kytlický Usáma Američany nenadchl
Pro sociální pracovníky jsou klienti jako Luďa doslova požehnáním. „Jeho příběh inspiruje ostatní. Luďa zažívá pocity úspěchu, dokáže si finančně přilepšit, a navíc smysluplně tráví volný čas. Když další klienti vidí, že si Luďu zvou do Ústí nebo do Prahy, snaží se ho napodobit, něco dělat a být v tom podobně úspěšní,“ popisuje Horák. Ústecký projekt Deska jsme naťukli v úvodu, Luďa tam – bůhvíproč – kromě své typické krajinky namaloval i členy zastupitelstva.
Zmínka o Praze je narážkou na výpravu kytlických klientů do Psychiatrické nemocnice Bohnice. V roce 2017 si Farkaš a spol. vzali do parády do té doby silně depresivní monotónní stěny jednoho z pavilonů. Jeden z Luďových obrazů se podíval dokonce až za oceán v rámci malířské soutěže mentálně postižených, která se konala v hlavním městě státu Arizona Phoenixu. Ten je jedním z partnerských měst Prahy. „Magistrát vybral jako umělecké zástupce právě nás a Luďa si začal lámat hlavu, čím si Američany získat. Poprosil mě, ať mu vytisknu sochu Svobody, a po pár dnech vítězoslavně přinesl obraz. Hlava sochy velmi připomínala Usámu bin Ládina, to nás úplně rozsekalo. U poroty to ale tolik nerezonovalo,“ směje se Horák.
Přesto kytlický domov na soutěži zabodoval, ocenění dostal další z jeho obyvatel, Michal Tancoš. Chtělo by se říct, že žák přerostl svého učitele. Michal je totiž jedním z těch, které Luďův úspěch inspiroval. „O Luďovi a jeho věhlasu věděl a před pár lety najednou přišel a donesl nám černobílou kresbu. Nás to hodně překvapilo, protože jsme vůbec netušili, že kreslí a že má takový talent. K jedné kresbě se přidaly další a vznikl z toho pěkný černobílý kalendář,“ vzpomíná kytlický sociální pracovník. Slovo černobílý nezdůrazňuje jen tak pro nic za nic. Michal Tancoš je totiž barvoslepý. Později mu začala pomáhat dlouholetá partnerka Míša, s níž v domově bydlí na pokoji. „Radí mu, jakou barvu použít, a vycházejí z toho opravdu hezké věci.“
Michal je barvoslepý, a tak mu s výběrem barev musí radit jeho přítelkyně. Posuďte sami, jak se jí to daří
Jak Luďa Farkaš propadl mamonu
Co si kytličtí malíři vydělají prodejem obrazů, je jen jejich. Když Luďa zjistil, že může být malovaní slušným přivýdělkem, přišla přirozená reakce – začal obrazy sekat jeden za druhým, a tím pádem tak trochu odflákávat. „To ale bylo jen krátké období, už pochopil, že to dlouhodobě není moc rozumné,“ vypráví Horák. Luďa nyní hodně pracuje na zakázku – chalupáři mu nosí fotky starých domů a on ani nemusí do terénu.
Jeho silnou disciplínou jsou i portréty. „Luďa se člověku dokáže dostat pod kůži, nemaluje jen to, co vidí, ale i to, co vidět není,“ upozorňuje Horák. Mluví z vlastní zkušenosti. „Jednou mě portrétoval, když jsem měl zrovna takové temnější období. Vůbec jsem se pak na ten obraz nemohl podívat, jak moc mě vystihoval.“ V kanceláři má dnes Kuba Horák od Ludi třeba portrét svého oblíbeného muzikanta Vlasty Redla, doma na stěnách mu ale visí spíš obrazy od Michala. „Koupil jsem si jich už asi osm, začíná to celkem lézt do peněz,“ směje se.
„Korunovanej hnus“ jednou poleví
Letos v kytlickém domově zažívají smutnou zimu. Zatímco loni se jim koronavirus vyhýbal, za první dva měsíce roku 2021 zemřeli už tři klienti. Obyvatelé domova také museli omezit kontakty s okolím, což třeba u Ludi znamená, že nemůže dojíždět do nové práce ve Varnsdorfu. Chybí jim také kontakt s lidmi z vesnice. „Normálně jsme se životem v obci hodně propojení, domov nestojí nikde v lesích, ale přímo v centru Kytlic. Hrajeme pro lidi divadlo, pořádáme dětské dny i pomáháme s úklidem. Místní vnímají klienty jako sobě rovné, třeba zrovna Luďu berou na puťáky nebo na vandry,“ upozorňuje Kuba, jak moc je tady Luďa populární. Pomalu už víc než svého času Miroslav Horníček.
Až „korunovanej hnus“ – jak Luďa překřtil koronavirus – trochu poleví, chtěli by se Kytličtí vrátit ke svému velkému snu. Rádi by plot směřující k hlavní silnici přeměnili na improvizovanou galerii a jednou možná otevřeli i tu skutečnou. Domov, jehož dva obyvatelé vystavovali až v Arizoně, by si to určitě zasloužil. Navíc když před časem začala malovat i jedna z klientek... Dobré příklady zkrátka táhnou.
