metro.cz

Počasí v Praze

15 °C / 15 °C

Středa, 8. července 2020. Svátek má Nora.
Parkourista Tomáš Zonyga při skokové variaci.
Dalších 7 fotografií v galerii
Parkourista Tomáš Zonyga při skokové variaci. | foto: Archiv TZMetro.cz

Začalo to hoňkou a přemetem přes lavičku, vzpomíná parkourista Tomáš Zonyga

3. června 2020  8:29 Josef Škvor Metro.cz
Sedmadvacetiletý Tomáš Zonyga patří dlouhodobě mezi nejlepší parkouristy v Česku. Své zkušenosti předává i mladším generacím.

Učíte děti i dospělé parkouru, jak jste se k němu dostal vy?
Dá se říct, že parkour dělám celý život. Byl jsem takový kluk, který všude běhal, všude skákal. Ale oficiální začátek je někdy v roce 2008, kdy jsme s kamarády hráli v parku nějakou hoňku. Mně vběhli dva chytači do cesty a já tam přemetem přeskočil lavičku. Strašný omyl, všichni koukali, co se děje, co jsem to provedl. Já sám ani nevěděl, jak jsem to udělal, byl jsem ale schopen to zopakovat. V té době měl kamarád už nějaký lepší telefon, takže to natočil a dal na YouTube, který tehdy začínal. Pak mě kontaktoval kluk z vedlejší vesnice a ptal se, jestli dělám parkour. Já jsem tehdy vůbec nevěděl, co to je. On mě pozval na jejich trénink. Uměl salto o stěnu, což se mi strašně líbilo, a to jsem se chtěl také naučit.

Jak se to vyvíjelo dál?
Úplně jsem tomu propadl, protože mi vyhovoval ten životní styl. Nikdy jsem nebyl ve skupině děcek ze třídy, která chodila kouřit nebo za školu. Vlastně tohle bylo o pobytu venku, že člověk překonává svoje limity, učí se salta a pracuje na sobě. Začali jsme také s klukama dost cestovat. V roce 2009 mi bylo šestnáct, jeli jsme na vlastní triko do Bratislavy, kde jsme se seznámili s dalšími šedesáti lidmi. V té době byl parkour v Česku i na Slovensku v úplných začátcích. Nás tam tehdy vedli již ti zkušenější a zadávali těžké skoky. Já jsem je všechny zvládl. Domů jsem se vrátil na sebe moc pyšný, že jsem byl jeden ze tří, který to tam skočil. Ti dva navíc trénovali už hodně dlouho. Tak jsem se pro to nadchnul.

Parkourista Tomáš Zonyga (vpravo)

Parkourista Tomáš Zonyga (vpravo)

Doma vás neodrazovali?
Mamka viděla, jak mě to baví, tak mě také podporovala. Tehdy to celé nějak vypuklo. Protože jsem jezdil na Slovensko, do Brna, věděl jsem, že když jsem z malého města, nic velkého v tomhle směru mě tam nečeká. Že pokud chci něco dokázat, musím prostě do světa. Začal jsem se vědomě potkávat s parkourovou komunitu, začal jsem s ní, dá se říct, komunikovat a pracovat. Psal jsem také články na web parkour.cz, což byl v té době největší portál (pozn. red. – nyní už není komunitním webem). Takže jsem se dostával do povědomí komunity v České republice.

Hodně jste asi v té době musel cestovat?
Našetřil jsem si nějaké peníze a v roce 2010 jsem objel celou republiku – Brno, Praha, Karlovy Vary, Ostrava, Písek. Zase jsem se seznámil s mnoha dalšími lidmi. Parkour mi šel a zároveň jsem stále potkával nové lidi, kteří mě učili nové věci. Takže teď když po těch deseti letech přijedu do nějakého města, slyším: „Hele, pamatuješ, jak jsem tě naučil tohle?“ Nebo přijedu jinam oni říkají: „My jsme tě učili tohle.“ Takže každý mě něco naučil. Dělalo to zároveň dobrá kamarádství, na která se dobře vzpomíná. Nejlepší na tom bylo právě to, že jsme nechodili do hospody a užívali si venku.

Parkourista Tomáš Zonyga v In Motion Academy.

Parkourista Tomáš Zonyga v In Motion Academy.

Byl jste s parkourem i v televizní soutěži...
Největší boom nastal v roce 2012. Natočil jsem jedno fakt dobré video. Cestovali jsme do Londýna, Beneluxu, do Itálie, takže byla spousta záběrů z celé Evropy. To video mi otevřelo dveře do světa. Na jeho základě mi přišla pozvánka z Mnichova, abych tam dělal trenéra. Tehdy mi bylo osmnáct let, byl jsem na střední škole. Pak přišly další nabídky – do televize, byli jsme v soutěži Česko Slovensko má talent. Do toho začaly vznikat další soutěže. V roce 2012, kdy jsem maturoval, byly úplně první závody. Chtěl jsem je samozřejmě vyhrát, protože jsem byl vždycky soutěživý. Akorát jsem si to nenaplánoval dopředu. Sice jsem se na těchto závodech na bednu nedostal, ale vyhrál jsem soutěž Best trick. Řekl jsme si O. K., tak si to příště lépe promyslím a budu poctivě trénovat.

Dopadl příští rok podle vašich přestav?
V roce 2013 jsem trénoval strašně moc, od rána do večera, dvanáct hodin denně. Navíc jsem změnil stravu, protože když člověk takhle trénuje, nechce být plný. Takže ne hovězí steak, který bych pak čtyři hodiny trávil. Na snídani jsem si dal nějaké jablko, k obědu dvě čtvrtky pizzy a nějakou lehkou svačinu. Takhle to šlo asi dva týdny před soutěží až do fáze, kdy jsem asi i nervozitou skoro vůbec nespal. Celou noc jsem koukal do stropu. V den závodu jsem do sebe kopnul nějaký Red Bull, snědl nektarinku. Když už jsem šel závodit, celý jsem se třásl. Samozřejmě jsem ale chtěl tak moc vyhrát, že jsem těžké triky ne- ubral a nechal tam všechno, co jsem si naplánoval. První kolo bylo dobré, do druhého jsem šel s největším počtem bodů. Ve druhém kole jsem si v sestavě nechal dvojité podskočené salto, u kterého to vypadalo, jako když se bezvládné tělo jenom točí. Takže jsme spadl na hlavu a zlomil si obratel.

Parkourista Tomáš Zonyga s jedním ze svých svěřenců v In Motion Academy.

Parkourista Tomáš Zonyga s jedním ze svých svěřenců v In Motion Academy.

Jak jste to pak prožíval?
Závod byl kousek od Trutnova. Vůbec jsem nevěděl, že mám něco zlomeného. Hned po pádu ke mně přišel medik, prohmatal mě a řekl, že mám obrovské štěstí: „Vypadá to, že jsi v pohodě. Tak se odkliď někam na bok.“ Vzal jsem si hlavu do rukou, protože to hrozně bolelo, a sedl jsem si. Nakonec jsem si lehl, protože se to nedalo vydržet. Pak mě převezli do Hradce. Nevěděl jsem, že mám něco zlomeného, protože obratel C1 je dost schovaný a nejde pořádně nic nahmatat. Až v nemocnici, když jsem šel na záchod, na mě naběhla sestra a řekla, ať padám do postele, že přišly snímky z cétéčka, že mám zlomený obratel. Pohyb že mám už zakázaný. Přetrhal jsem si tam ještě nějaké vazy, takže mě nemohli ani hned operovat. Čekal jsem asi dvacet dní. V nemocnici jsem byl celkově měsíc, další měsíc jsem ještě proležel doma. Pak jsem se začínal znovu učit chodit.

Kdy vám titanové šrouby z obratle vyndali?
Dali mi je na rok a půl, pak je vyjmuli. Hybnost nemám úplně kompletní, ale nijak mě to neomezuje. Jak říkají doktoři, když nemůžeš otočit hlavou, tak se otoč celý.

Od té doby se ve vás něco změnilo?
Těžko říct, jaké by to bylo, kdybych se nezranil. Myslím si, že jsem už opatrnější, nepřeceňuji už svoje schopnosti, když se cítím unavený. Pořád ale vyhledávám výzvy, protože bez nich by mě to nebavilo.

Parkourista Tomáš Zonyga v In Motion Academy.

Parkourista Tomáš Zonyga v In Motion Academy.

Přenášíte tohle myšlení i na své žáky?
Jestli je něco, co bych je rád naučil, tak je to právě určitá zodpovědnost za své rozhodnutí a hledání své vlastní cesty a nebát se zkoušet či dělat chyby. Myslím si, že když jim budu něco zakazovat, tak to vlastně dělám jen horší. Buď půjdou proti mně, nebo to budou dělat za mými zády. Což je mnohem horší varianta. Děti nejsou hloupé a podle toho s nimi jednám. Když třeba na tréninku nějaké dítě vyleze do výšky a řekne: „Můžu odsud skočit?“ Tak mu odpovím: „No můžeš, ale myslíš si, že se nezraníš?“ Ono ve chvíli, kdy vidí, že jsem mu to dovolil, a podnítím ho, aby zvážilo rizika, tak si to většinou samo rozmyslí. Pokud ne, tak mu řeknu, že si nemyslím, že je to dobrý nápad a že bych ocenil, kdyby by si našlo menší skok, na který bude připravenější. O tom začne reálně přemýšlet a řekne: „Tak já to nebudu dělat.“ To je pro mě mnohem lepší varianta, než když mu to zakážu. Nedá se říct, že je jediný správný způsob, jak to dětem předat. Je to proces, je to hledání. Myslím si, že děti umím ukočírovat, aby minimalizovaly to, že se „nevypnou“ tak, jak jsem se „vypnul“ já. Zároveň bych si přál, aby nepřestali zkoušet a být kreativní. Děti ve svých lekcích vybízím k samostatnosti. Ty, které mám déle, už mě znají a často za mnou přijdou s tím, že něco vymysleli a jestli to můžou zkusit. Takže pokud to není nebezpečné, klidně na tom postavím část celé lekce pro všechny. Takže i přes to, že jsem tam jako trenér, často se učím i já přímo od dětí.

Tím, co jste dokázal, jste pro ně určitě velkým vzorem...
Pokud to takhle vypadá, jsem jedině rád. Když se mě někdo ptá, proč jsem tady, tak právě kvůli tomu, abych ukazoval, že věci, které se zdají nemožné, možné jsou. Abych inspiroval děti. Pamatuji si, když jsem byl malý já, moji hrdinové byli vždycky ti, kteří překonávali nějaké nesnáze a pomáhali druhým. O to se snažíme i tady u nás na trénincích. Snažím se, aby vzor byl pozitivní. Na tom mi záleží nejvíc.

Parkourista Tomáš Zonyga při soutěži v In Motion Academy.

Parkourista Tomáš Zonyga při soutěži v In Motion Academy.

Parkour měl být letos na olympiádě ukázkovou disciplínou...
Pokud by se povedla olympiáda, bylo by to super. Měli jsme být v Japonsku, ale přesunuli nám to na příští rok. Takže uvidíme, jestli za čtyři nebo za pět let parkour bude jako normální disciplína. Když bude, tak bych ty ambice měl.

Pardon, budete už skoro v parkourovém důchodu?
To je právě na tom to super. V parkouru je těžké odhadnout, co jsou zkušenosti. Pokud kluk skáče podobné kousky ve čtrnácti letech jako já, tak to automaticky neznamená, že je lepší a já patřím do důchodu. Na parkour a kariéru koukám jako běh na dlouhou trať, ne jako na sprint. Za tu dobu, co parkour dělám, přišlo a zase odešlo tolik talentů, kteří byli mnohem lepší než já. Bohužel stačí, aby se třeba měsíc nedařilo, motivace spadne a s tím i zájem o parkour. Myslím, že mám před sebou ještě spoustu let aktivního tréninku na vrcholové úrovni.

V lednu jste dokončil fakultu tělesné výchovy a sportu. Co vám dala?
Říkám, že to je jedno z mých další dobrých rozhodnutí, která jsem udělal. Moje střední škola bylo pozemní stavitelství – a já zjistil, že život za rýsovacím prknem není zrovna pro mě. Fakulta mi dala jiný pohled na trénink a spoustu kontaktů. Chci děti inspirovat a chci, aby se nebály zkoušet věci, i když třeba nemají úplný talent nebo třeba žijí na vesnici, jako jsem žil já. Dostalo mě to také z takového toho vesnického stylu „hej ty, já su“ do toho, že jsem schopen nějak mluvit, něco napsat, nějak se vyjadřovat. Nedělal jsem žádnou specializaci, protože parkour v nabídce nebyl, proto jsem si každý rok navolil, co mě zajímalo. V prváku jsem skákal padákem, ve druháku měl lezení, ve třeťáku jsem se věnoval aktivitám v přírodě. To, co jsem cítil, že je pro moji praxi nejlépe uchopitelné a užitečné, to jsem si tam vybral.

Parkourista Tomáš Zonyga při soutěži v In Motion Academy.

Parkourista Tomáš Zonyga při soutěži v In Motion Academy.

V In Motion Academy máte plný úvazek?
Práce, kterou dělám, mě baví a dává mi smysl. Sportem učit děti, aby byly odpovědné za své vlastní rozhodnutí a zároveň aby si sebe vážily. To je to nejlepší, co můžeme s klukama kromě trenérství v In Motion Academy dělat. Zároveň mě to baví, protože je to nestereotypní. Jednou pořádáme workshop, podruhé hraji v divadle, potřetí v nějaké reklamě nebo mám někde přednášku.

Akademii provozujete v Praze, Brně a Plzni. Jakou má historii?
In Motion Academy vznikla v roce 2010, což bylo dva roky poté, kdy jsem začínal já. Do Prahy jsem se přistěhoval na vysokou školu přibližně v roce 2012–2013. Na vytvoření projektu akademie je vidět, že všechno nejde hned. V roce 2010 jsme se třeba dohodli, že natočíme nějaké společné video. Bylo těžké se domluvit v deseti lidech a jít natáčet. Pak jsme si řekli, že uděláme nějaké vystoupení. V pěti lidech jsme šli a cítili se jako hrozní mistři, když jsme dostali každý za pět minut výkonu osm stovek. Ušetřili jsme nějaké peníze, koupili si natáčecí techniku, koupili i dodávku jako týmové auto a obrandovali ji. Společně jsme pak jezdili po republice. Postupem času v hlavě nás všech bylo mít nějaké svoje místo, kde můžeme trénovat. V roce 2016 jsme na startovači vybrali kolem 160 tisíc. Každý jsme do toho dali také nějaký obnos a otevřeli jsme skoro prázdnou halu na Jarově. Během dvou let jsme ji dostavovali, až začaly přicházet peníze z lekcí, které jsme do ní zase investovali. První rok jsme tady dělali vysloveně skoro zadarmo. Samozřejmě se snažíme, abychom šli někam dál. Hledáme prostě další výzvu. Co je na tom asi to nejlepší, že teď v jádru In Motion Academy jsou dva kluci z Prahy, já z Moravy, kluk z Karlových Varů. Asi proto, že jsme začínali dělat parkour v době, kdy to nebylo ještě tak „trendy“, tak jsme měli společné hodnoty, kvůli nimž jsme se dali dohromady. Dá se říct, že spolu na nich pořád fungujeme.

V jakém věku k vám mohou děti chodit na tréninky?
Máme kategorie 6–9, 10–14 a 15 plus. Chodí kolem 500–600 dětí týdně v každé pobočce. Dohromady pro nás pracuje 30–40 trenérů. Všechny jsme si vybrali z těch, kteří jsou nakloněni našim myšlenkám. Můžeme se na ně spolehnout.

Parkourista Tomáš Zonyga při soutěži v In Motion Academy.

Parkourista Tomáš Zonyga při soutěži v In Motion Academy.

Jaké je složení kategorie 15 plus?
Při lekci dospělých je to půl na půl – muži, ženy. I když je to kategorie 15 plus, věkový průměr je tak 25 až 28 let. Máme tam i lidi přes 50 let, chodí i maminky, které se chtějí pohybovat. Mohou si to vyzkoušet.

Jak dlouho lekce trvá?
U dětí do 14 let je to hodina, u 15 plus 90 minut. Pak máme i „dálkovou školu“. Ta je na tři hodiny. Pokud děti nemohou chodit pravidelně každý týden, mohou přijít jednou za tři týdny a mají obsah z těch tří hodin ve víkendovém workshopu. Na dětech je vidět, že si toho váží a že chtějí makat. Pokud si někdo není jistý, může přijít na první lekci, která je zdarma. Pořádáme i týdenní prázdninové příměstské tábory. Obědy nám sem pro děti vozí.

Komentáře

Hlavní zprávy

V Praze se ochladíte třeba v tramvajích se žlutými čumáky. Kdy přijedou, poradí fanouškovský web

Tahák poradí, kde najdete klimatizaci.
vydáno 8. července 2020  12:41

Je tu léto a cestující opět volají po klimatizaci v MHD.   celý článek

Wi-fi z tramvají zmizela. DPP pro změnu v metru instaluje „zesilovače“ signálu a nové kamery

Staroměstská
vydáno 8. července 2020  9:02

Nespolehlivý internet zdarma v tramvajích dopravce vypnul již před pandemií. V metru jej postupně nahrazují předplacená data.  celý článek

VZPOMÍNKY NA PRAHU: Před 176 lety dělníci zaútočili na Židy

Poříčská brána, rok 1836
vydáno 8. července 2020  5:53

Na Florenci se nachází „zakleté místo“, kde roku 1985 padlo k zemi nádraží Praha-Těšnov. Nežli ale roku 1875 tento klenot vyrostl, nacházela se tam...  celý článek

Pražany na Staromáku děsili hadi, ještěrky nebo mloci

Kostel Matky Boží před Týnem se nachází na Starém Městě pražském v blízkosti... Temná zákoutí
vydáno 7. července 2020  15:39

Znáte příběh o zlatém kalichu z Týnského chrámu u Staroměstského náměstí?  celý článek

Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám