metro.cz

Počasí v Praze

12 °C / 23 °C

Středa, 5. srpna 2020. Svátek má Kristián.
Míra býval lešenář. Už dávno je ale v důchodu a v kšiltovce New York je prostě... Magazín
Dalších 14 fotografií v galerii
Míra býval lešenář. Už dávno je ale v důchodu a v kšiltovce New York je prostě frajer. | foto: Metro.cz

Zažili jsme parádní mejdan na Manhattanu. Leží kousek od Třeboně

5. července 2020  5:19,  aktualizováno  9:12 Marek Hýř Metro.cz
Měla to být reportáž o tom, jak jsme za jediný den navštívili několik míst v Česku, která mají světový název. Místo toho je tenhle text o lidech, jež nám musí závidět celý svět. Pohodlně se usaďte a nechte si vyprávět, jak jsme během pár hodin z Jerusaléma dojeli až do Ameriky.

„Do Velkého Londýna ani do Bosny nechoďte. Tam nic není,“ krčí rameny člověk, kterému jsme právě zavrčeli na zvonek. „Tak nám alespoň poraďte, kde si tady poblíž dáme pivo,“ zoufale měním plány naší expedice. „Leda u mě na zahradě,“ usměje se chlápek v kovbojském klobouku – a během pár minut už to není cizí člověk. Už je to Šerif. Náš nový kamarád. Nad hlavou nám vlaje americká vlajka a my pijeme vychlazené lahváče... Do Nového Yorku se v textu ještě vrátíme. Pojďme pěkně popořadě.

Svatá země u Příbrami
Směsice jazyků a závan Orientu. Svaté město judaismu, křesťanství i islámu. Jeruzalém v Izraeli je místem, kam se chcete podívat. Jerusalem, součást Příbrami, je pro změnu vesnička, kde je svatý klid. Z Prahy jsme tu za 40 minut. Čtyři křížky, jedna kaplička, maličký rybník – a dál nic. Něco tu je cítit, ale závan Orientu to není.

Jerusalem, součást Příbrami

Jerusalem, součást Příbrami

Co tu památek chtivý turista uvidí? Ještě před odjezdem na expedici jsem s tímto dotazem kontaktoval Věru Smolovou, ředitelku Státního okresního archivu Příbram. „Název obce souvisí s řádem johanitů. Ti ve vsi měli kostel se špitálem. Řád maltézských rytířů je jedním z velkých duchovních řádů, který vznikl v 11. století na území křesťanského Jeruzalémského království ve Svaté zemi,“ uvedla mě do historie ředitelka archivu. „Svatyni obnovoval hejtman Podbrdského kraje Jan Humprecht Račín a na děkanovu přímluvu se příbramská obec zavázala jerusalemské observanty podporovat almužnami. Do dnešních dob se kostel ani špitál nedochovaly. Logicky by ale mohly být u rybníka – při zemské stezce ze Slivice směrem ku Praze,“ pokračoval mailový výklad.

Naše expedice rybník obešla. Z křižácké výpravy jsme se ale vrátili s nepořízenou. Po historii ani památky. Pro válku s pohany musíme zajet víc na jih.

Významný díky silnici
Temešvár je od Jerusalemu sotva hoďku cesty. Svůj název získal kvůli velké bitvě mezi Habsburky a osmanskou říší. Ta se odehrála v 18. století na břehu Dunaje, u Petrovaradína. „Princ Evžen Savojský překvapil a rozprášil podstatně silnější armádu velkovezíra Damada Aliho, čímž odrazil ofenzivu tureckých vojsk a zároveň si uvolnil ruce k dobytí Temešváru. Bitva změnila nejen mapu Evropy, ale i název naší obce. Dřív se jmenovala Nová Ves,“ vypráví Milan Svoboda, starosta nevelké vesničky na Písecku. Ta má nyní stejný název jako třetí největší město v Rumunsku. 

Dřív se obec Temešvár jmenovala Nová Ves.

Dřív se obec Temešvár jmenovala Nová Ves.

„Žádný oficiální záznam o přejmenování obce se zatím historikům nepodařilo objevit, sám jsem se snažil něco vypátrat, ale bohužel,“ krčí rameny Svoboda. Kam nás v obci pozve? „Žádná připomínka bitvy tu není. Však s ní nemá nic společného. Na návsi je jen malá kaple... Víte co? Jeďte se podívat na Podolský most. Je tam krásná vyhlídka a skvělý kiosek,“ navrhuje starosta.

Železobetonový krasavec, který přetíná Vltavu, je sice majestátní, ale ani ten se slavným vítězstvím nad Turkem nemá nic společného. Chytáme se stébla slámy v kiosku. Chvilku zvažujeme, že si dáme tureckou kávu a oslím můstkem přejdeme k dotazu na název obce. Nakonec volíme variantu B. Pivo, párek v rohlíku, šibalský úsměv – a už jsme s prodavačkou kamarádi. Dobře ví, že pojmenování obce souvisí se slavnou bitvou. Hot dog za 22 korun je lahůdka. Kiosek od nás proto dostává všech pět hvězd za obsluhu i občerstvení a vy se tam musíte cestou na jih Čech určitě zastavit. 

Skvělý kiosek u Podolského mostu

Skvělý kiosek u Podolského mostu

My se ještě na skok vracíme do obce. Zkoušíme místní. Nikdo se ale s námi moc do řeči dávat nechce. Dokonce se dozvídáme, že Temešvár je v Maďarsku. Poslední kapka je cedule na návsi. Na ní se píše, že obec je významná hlavně tím, že tudy vede silnice 1. třídy spojující Písek a Tábor. Hurá tedy na tuto místní dominantu a frčíme do Itálie... Tedy skoro.

Výhled až za Alpy
Sluníčko pěkně hřeje, je pravé poledne. Oběd na břehu Otavy bodne. S výhledem na nejstarší kamenný most v Čechách hasíme žízeň. Místo siesty ale kráčíme do muzea. Tam na nás čeká Jan Kouba. V Prácheňském muzeu sice právě probíhá výstava Psací stoly slavných, ale my se kolem exponátů jen prosmýkneme. Zdejší etnograf nás totiž vede k západním oknům. Ač se to zdá málo uvěřitelné, nás na muzeu nejvíc zajímá výhled. Přes řeku je totiž vidět čtvrť Portyč.

Portyč, část Písku nacházející se na Pražském předměstí na levém břehu Otavy, patří k nejstarším obydleným místům města. V současnosti už tu moc starých domů nenajdete.

Portyč, část Písku nacházející se na Pražském předměstí na levém břehu Otavy, patří k nejstarším obydleným místům města. V současnosti už tu moc starých domů nenajdete.

„Písek je vojenské město. Tamhle všude bylo sídliště, které sousedilo s kasárnami,“ ukazuje Kouba z okna. „V Písku sídlily hned dva pluky. 11. pěší pluk a 28. zeměbrana. Vojáci, kteří bojovali za císaře pána, se zúčastnili i bojů v Itálii. Městečko Portici u Neapole jim svou polohou i nízkými chudými domky připomínalo jejich vlastní domovy,“ vypráví Kouba, kde se vzal romantický název.

Dnes místo vypadá úplně jinak. Staré domy jsou pryč a místo nich je tu barevný obytný soubor, kterému místní kvůli jeho tvaru neřeknou jinak než Titanic. Starý Portyč připomíná jen nápis na kině.

My už ale stojíme u pokladny a s panem Koubou se loučíme. Zrovna kolem prochází Jiří Prášek, ředitel muzea. Když se dozvídá, že nás zajímají místa, která znějí světově, ihned sedá k počítači. „Tady, pánové, tyhle dvě ulici v Sezimově Ústí. Tomuto místu se říká Korea. Domečky tak trochu připomínají architekturu východní Asie,“ ukazuje na Street View ředitel muzea – a my hned máme v naší expedici o jeden cíl víc.

Opět zvedáme kotvy. Písecký Titanic nikdy oceán nepřeplul (však to nezvládl ani ten skutečný), ale nám se to povedlo za pět minut. Jsme teď totiž v Americe.

Les Amerika je oblíbeným místem pro procházky.

Les Amerika je oblíbeným místem pro procházky.

Zčásti zastavěný a zčásti zalesněný kopec na východě Písku získal svůj název v polovině 19. století. V zemi byla bída a lidé prchali za lepším. Cílem byl často kontinent za velkou louží. Písečtí tomu chtěli zabránit, a tak začali chudým lidem rozdávat pozemky. A protože to byla taková náhradní Amerika, bylo pojmenování nasnadě. Americký sen však nakonec nevyšel. Půda byla plná kamení a hospodařit se tu nedalo. Kopec se proto postupně zalesnil.
V Písku sídlí nejstarší česká lesnická škola, takže se na to šlo od lesa. V místě byly vysazeny hlavně dřeviny kanadského a amerického původu, což ještě více umocňovalo „nové“ jméno.

Pohledem změříme stáří zdejších douglasek a na chvíli se zastavíme u naučné cedule. To je náhoda – ve středověku se v Píseckých horách rýžovalo zlato!
Těch podobností s Amerikou je vážně spousta. My už ale opět jedeme do Evropy. Zase jen na skok.

Mon Dieu! This is beauTiful place
Poslední zastávka dnešní expedice leží na horním toku Lužnice. Deset minut od Třeboně rozbíjíme tábor v kempu Paris. Název získal jednoduše: nedaleko totiž leží osada Paříž. Za ní jsou osady Velký London, Malý London a Bosna. Jihozápadně od Paříže najdete pro změnu Nový York. Jsme ve Vitorazsku. Tohle území kdysi patřilo Českému království. Jeho kus ale prohráli Přemyslovci a zbytek později získalo Rakousko. Zpět „domů“ se připojilo až po první světové válce na základě saint-germainské smlouvy. Vděční čeští obyvatelé své samoty proto pojmenovali po světových mocnostech, které přispěly ke vzniku samostatného Československa. 

Na plotě má Šerif o osadě vytištěnou zmínku z Wikipedie.

Na plotě má Šerif o osadě vytištěnou zmínku z Wikipedie.

Jiné legendy zase tvrdí, že na přelomu 19. a 20. století se do kraje vrátili první ze světoběžníků, kteří hledali štěstí v cizině. V rodných vesnicích ale už nenašli střechu nad hlavou. Proto za humny postavili nové domy, kus půdy obehnali ohradami a nazvali jménem města, kam kdysi mířili za lepším. Povídaček, jak názvy vznikly, je ještě víc. Dál se v tom raději nešťourejme.

Zpět k expedici. Svižnější chůzí tu obejdete svět klidně za hodinu. My nepospícháme. Nesbíráme kilometry, ale zážitky. Mademoiselle v kiosku v Parisu nám servíruje třeboňské pivo a my rozjímáme, zda zeměkouli obejdeme zprava, nebo zleva. Jak se později ukáže, intuice nás poslala správně – na západ. Míjíme zatopenou pískovnu a rozpadlé stavení a jsme tu. Nový York.

Šerif dřív pracoval ve vodní elektrárně ve Vraném nad Vltavou.

Šerif dřív pracoval ve vodní elektrárně ve Vraném nad Vltavou.

Zpátky na začátek reportáže. Ruce v kapse, kšandy s vlajkou Konfederace a americký úsměv. Šerif dřív pracoval ve vodní elektrárně ve Vraném nad Vltavou. Teď je v důchodu a právě pozval tři cizí lidi do svého amerického království. K USA se hrdě hlásí nejen ohozem. Na plotě má o osadě vytištěnou zmínku z Wikipedie, socha Svobody vyřezaná ze dřeva stojí pod stříškou a kromě americké vlajky tu visí i rebelská vlajka Jihu. U stolu nás vítá Šerifův soused Míra. Lešenář z Prahy už je taky dávno v důchodu a v kšiltovce New York je prostě frajer.

Zrovna dostáváme druhé vychlazené pohoštění a zadem do zahrady přichází další sousedi. Když zjistili, že jsme zatím nevečeřeli, na chvíli se vytratí a vrací se s chlebem a karbanátky. Z malé zastávky se stává regulérní návštěva, Šerif nás zve do saloonu.

Šerif má vyzdobený celý pozemek. Je paráda!

Šerif má vyzdobený celý pozemek. Je paráda!

Na zdi visí kytara a kožešiny. Reportéři si zkouší klobouky i kožešinové čepice. Hraje se na trumpetu a z ruky do ruky kolují rodinné fotografie. Lahváče už nepočítáme...

Druhý den ještě objíždíme zbytek osad. Šerif měl pravdu. V Bosně a v Malém i Velkém Londonu nic není. Bílá stavení jsou krásná a je tu božský klid, ale zážitky jako ty včerejší nenacházíme. Kormidlo proto stáčíme na Prahu. Ještě malá zastávka v Sezimově Ústí.

Na okraji Sezimova Ústí je zajímavá čtvrť. Pár zahnutých stříšek tu opravdu evokuje korejské domečky.

Na okraji Sezimova Ústí je zajímavá čtvrť. Pár zahnutých stříšek tu opravdu evokuje korejské domečky.

Pár zahnutých stříšek tu opravdu evokuje korejské domečky, ale kdyby nám o nich ředitel píseckého muzea neřekl předem, možná si ani nevšimneme. Trochu nás mrzí, že reportáž nekončí optimističtěji. Ale tak to bývá. Po mejdanu přicházívá vystřízlivění...

Komentáře

Hlavní zprávy

Úspěch! Obří ilegální reklama u Nuselského mostu po dlouhých letech zmizela

Plachta zmizela 5. srpna 2020 v odpoledních hodinách.
vydáno 5. srpna 2020  14:45

Je to první malá výhra v dlouholetém boji proti ilegální reklamě v Praze. První reklama na černé inzertní ploše u Nuselského mostu zmizela. Svou obří...  celý článek

Udělejte z Prahy lepší město. Do instagramové výzvy se zapojil také deník Metro

Metro už se zapojilo.
vydáno 5. srpna 2020  10:46

Tu pohozená lahev, támhle tucet vajglů, tady zase samolepka na lampě. Realita ulic metropole i dalších měst. Něco s tím udělat se rozhodli studenti z...  celý článek

Podpora lidí nás nakopla, říká šéf Brutal Assaultu

Tomáš Fiala
vydáno 4. srpna 2020  15:57

„Skoro všichni lidé si nechali vstupenku na příští rok a tím nás podpořili,“ říká šéf největšího metalového festivalu u nás. Pětadvacátý ročník Brutal...  celý článek

Legenda investigativní novinařiny vzpomíná na krále podsvětí i na brutalitu mafie z Východu

Josef Klíma
vydáno 4. srpna 2020  13:56

Od začátku července můžete na platformách Apple, Spotify, SeznamZprávy.cz nebo Google Podcasts poslouchat podcast s názvem České podsvětí. Josef Klíma zde...  celý článek

Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám