Základem příběhu nového dokumentu Návštěvníci, který je nyní v kinech, je rozsáhlý vědecký výzkum o dopadu globalizace na obyvatelstvo. Sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková na něm pracovala v nejsevernějším městem na světě – Longyearbyenu na Špicberkách. „Připravovali jsme se hlavně nákupem tenkých a tlustých vlněných vrstev oblečení. Babička, která umí plést, je k nezaplacení,“ říká pro magazín EXTRA deníku Metro.
Využíváme příležitosti, kdy jste se s rodinou vrátila z polárních oblastí. Díky vám zavedeme čtenáře do míst, kde je mnohem větší zima. Jak ji přežít?
Tam jsem pochopila, že zima se tam dá přežít na dva způsoby. Buď se zazimujete někde na samotě daleko od civilizace, hledíte na polární záři, přikládáte do kamínek, žvýkáte sušené maso, vytahujete z pastí lišky a posloucháte, jestli nejde medvěd. Má to něco do sebe, ale není to pro každého. Druhá varianta je přežít zimu v pospolitosti. Zvete lidi na návštěvy a chodíte je navštěvovat. Jdete za kulturou. Jdete se projít, klidně i s čelovkou. Víc spíte, děláte věci pomaleji. Sdílíte jídlo. A u toho všeho věříte, že jednoho dne černota ustoupí tenkému proužku světla, které bude každý den zesilovat. Nakonec oslepnete v prvním paprsku slunce a víte, že jste přežili zimu.
To jsme začali, řekl bych, až poeticky, ale teď prakticky. Jak se na žití v ledových oblastech připravujete?
Připravovali jsme se hlavně nákupem tenkých a tlustých vlněných vrstev oblečení. V období polární noci nebo i u nás v zimě, kdy je méně světla, je dobré pravidelně užívat rybí tuk a doplňovat vitaminy a prvky podporující imunitu. Když je zima a tma, potřebuje člověk nějaký zdroj tepla nebo světla, ale pomáhají i „zdroje“ nemateriální, třeba čas na čtení nebo rozhovor s někým, koho máte rádi a kdo má rád vás.
Váš výzkum, který zaznamenali i filmaři, se zabývá změnami života na Špicberkách. Jak to tam vlastně vypadá?
Zajímalo mě, jak se lidem žije se zrychlující se změnou. Mění se vzorce počasí, otepluje se, tají ledovce, ubývá ledu, přibývá deště. Také jsem chtěla vědět, jak lidé vnímají přechod od hornictví k turismu a vědě a jak tyto změny ovlivňují život ve městě, včetně skladby obyvatel. Žijí zde lidé z celého světa, jsou občané více než padesáti zemí. Nejvíce jich je z Thajska, Švédska a Filipín. Je tam poměrně hodně dětí a mladých lidí, největší skupinou jsou lidé zhruba mezi 25 a 45 lety, naopak málo je starších lidí. Změny lidé vnímají velmi rozmanitě, na každého působí jinak s ohledem na to, v jaké je sám situaci, jakou má za sebou na ostrově minulost, kde pracuje, roli může hrát etnicita, národnost, věk, gender... Těžko se to zobecňuje. Je ale patrný pocit odcizení vůči místu, které se proměňuje velmi rychle a kde mají místní lidé minimální možnost vývoj ovlivňovat. Strategie pro Longyearbyen se vymýšlí v Oslo.
Jaká budoucnost tyto oblasti čeká?
Arktida bude v budoucnu čím dál důležitější, i s tím, jak bude s oteplením ubývat mořského ledu, což zkrátí námořní trasy. Arktické státy včetně těch aspirujících na vliv v Arktidě jako je například Čína, se budou zajímat o nerostné zdroje a suroviny, které v příznivějším klimatu bude rázem možné dolovat z hlubin. Doufám, že se nestane něco, co neekologickou těžbu v Arktidě znemožní, ale možná je to jen naivní přání. I pro přechod k udržitelnějším zdrojům energie bude třeba některé suroviny těžit, ale bylo by dobře, aby se to dělo s ohledem na prostředí včetně lidí, kteří v Arktidě žijí. Pokud jde přímo o Longyearbyen, odhaduju, že turismus bude spíš utichat, věda a vývoj technologií bude nabývat na významu.
Změna v myšlení
|
