Jaký byl dosavadní vývoj vaší kariéry?
Začala jsem psát písničky, když mi bylo čtrnáct, a zhruba o pět let později jsem vydala první song, který se jmenoval Animal Power. Vystřídala jsem mnoho lidí, se kterými jsem spolupracovala. Prošla jsem si i vývojem, že jsem natáčela videoklipy, jak by se měly dělat. Až jsem dospěla k tomu, že nemám způsob, jak někomu vysvětlit přesně, co chci. Nebavila mě pak vlastní tvorba. Takže jsem si všechno začala dělat sama, což byl největší krok v mé cestě. Musela jsem se naučit režírovat, vymýšlet scénáře, stříhat. I hudbu skládám sama, až ve finální fázi jdu za producentem. Došlo mi, že způsob, kdy mám vše pod kontrolou, přináší věci, které mě fakt baví.
Takže je dobře, že jste si zkusila proces spoluprací, abyste si našla svou cestu?
Ano, myslím, že to přichází se zkušenostmi. Možná kdyby mi tehdy některé věci poradili, mohl být proces rychlejší. Snažím se nyní takhle radit jiným umělcům, kteří začínají a mají stejné problémy. Jsem ve fázi, že mi může k tvorbě kdokoliv cokoliv říct, já ho vyslechnu a řeknu si: Dobře, ty si myslíš tohle, ale co si myslím já? Je jedno, jak velká je to autorita. Dřív bych si řekla, že má pravdu.
Není pro vás současná situace svazující, že všechny zmíněné činnosti musíte zastat sama?
Našla jsem v tom vášeň, například v režírování klipů, takže to pro mě svazující není. Ve chvíli, kdy vás to baví, necítíte tlak, že vás čeká hodně práce. Reálně je to pro mě jednodušší než někomu něco vysvětlovat. Když ale přijde písnička, kde se zaseknu nebo pocítím, že si potřebuji od některých činností odpočinout, tak bych klip někomu svěřila. Ale zatím nevidím důvod to měnit.
Napadá mě, jestli jste k té cestě nedospěla i proto, že zastupujete mladou generaci, která často k tvorbě přistupuje jinak, než zde bylo léta běžně zažité.
Došlo mi, že jsme jako lidi hodně stejní. Pokud si já myslím, že se na určitou písničku podívám zrovna na dané sociální síti a líbí se mi tento způsob, tak se bude nejspíš líbit i mnoha dalším lidem. Snažíme se být často výjimeční a jedineční, ale myslím, že naše výjimečnost spočívá v tom, že jsme společný organismus. Když to tak začneme vnímat, vím, že když něco udělám já, dalších třeba sto tisíc lidí má úplně stejný názor, protože jsme prostě lidi. Takže přemýšlím, co na scéně chybělo nebo že co mně se líbí, se najednou líbí mnoha dalším.
Co konkrétně to třeba je?
Například prvek toho, že je tvorba extrémně upřímná. Že člověk říká nahlas, co si myslí, bez jakéhokoliv filtru. To se tu začíná dít teprve poslední dobou. Není asi tajemství, že se mnoho lidí snaží vypadat trochu líp, než jsou, což je hrozně nelidské a nedává to smysl. Je to reálně trapné. Mladá scéna naopak přichází s tím, že je extrémně přirozená a promítá do tvorby realitu života.
Myslíte, že dříve nikdo tak upřímně netvořil, nebo je to pocit, že se to nedělo?
Spíš to tak cítím. Ale vidím to i na mnoha akcích, kde jsou celebrity. Přijdete a rozeznáte při konverzacích, jestli má daný člověk postavený nějaký filtr, nebo ne. Tím, že mluvím bez filtru, jsem schopná lidem, kteří ho mají, do deseti minut filtr zbořit. Dojde jim, co dělají, a najednou si připadají blbě. Postupně se to láme a myslím, že je to tím, že se do módy vrací i lehký anarchismus. Ale ten nový zní tak, že jsme sice upřímní a bez filtru, ale zároveň se třeba staráme o planetu. Naše generace si uvědomuje, že jsme osobnosti sami za sebe, a tak na sebe nenecháme řvát šéfy, nejsme jen pracovní síla. Za mě je generace Z skvělá a dobré věci se promítají i do hudby.
Po EP se nabízí, aby přišlo album. Jak to vypadá?
Snažím se na něm dělat. Nedávno vyšla písnička stuck in the cloud, která je v češtině. To je takový vstup k tomu, co může přijít na albu. Příští rok bych ho chtěla vydat.
Zmínila jste novou českou píseň, ale předtím jsme od vás slyšeli hlavně anglicky zpívané songy. Jak to plánujete dál?
Angličtina je součástí mého života denně. Téměř cokoliv, co konzumuji, je v angličtině. Takže máte potřebu tak i mluvit, proto jsem dlouho skládala anglické písničky. Ale teď mě začínají bavit i české. Já si tu češtinu trochu pomačkala. Můj plán tedy je psát věci v češtině i angličtině a třeba to pak udělat jako Ewa Farna, že má jeden song ve dvou jazycích.
Co se týče češtiny, písně ve vašem podání nebudou sedět všem. Na druhou stranu to může být vaše poznávací znamení. Jak k jazyku při zpěvu přistupujete, co je pomačkání?
Mně můj projev při zpěvu divný nepřijde. Naopak je divné, když začnu zpívat spisovnou češtinou se správnou výslovností. Přece i když mluvíme, nevyslovujeme tak, jako často slyšíme v písničkách. Není to přirozené. Já zpívám, jako když mluvím. Stejně polykám koncovky, svazuji slova, protahuji samohlásky. Mačkám češtinu, jako při mluvě. Stejně tak nepoužívám diakritiku v názvech, i když jsou česky. Teď třeba máme lyric video a tam také nejsou háčky a čárky. Protože když si píšu s kamarády na Instagramu nebo přes SMS, tak je také nepoužívám. Moje motto v hudbě je dělat vše přirozeně, jak to dělám já. Věřím, že spousta lidí přemýšlí stejně a nebude jim to připadat divné. Když se podívám na statistiky, poslouchají mě lidi třeba od patnácti do třiceti let, takže to chápou.
Podobný způsob zpívání či rapování používá více mladých lidí na scéně. Není to jenom trend, který za pár let zase může přejít?
To neopadne, tím jsem si jistá. To není trend, ale přirozený vývoj. Mnozí umělci to dělají právě proto, že je to přirozená mluva mladých lidí. Pokud nebudete češtinu ohýbat, tak je těžké se v muzice někam vyvíjet, protože vás omezuje. Léta už hraji různě po plesech, a když jsem zkusila zazpívat třeba píseň Voda živá, tak si ze mě kluci v kapele začali dělat srandu, protože slyšeli, že je to hrozné. Nicméně mě baví to poslouchat. Obzory mám širší. Mám vystudovanou konzervatoř, takže jsem si musela projít jazzem, zpívala jsem třeba písně Hany Hegerové, ale jdu jinou cestou.
Další střípek jsou texty. Často v nich používáte humor. I to je součást cesty?
Například na EP jsou vtipné momenty, ale je tam i melancholická balada. Humor je obrovská součást mě. Je to způsob, jakým se vypořádávám s negativními emocemi, a dělám si ráda hodně srandu sama ze sebe, ale i stereotypů mezi lidmi. A budu to v písních, ale i klipech používat. Chci, aby lidé četli mezi řádky. Věřím, že posluchači jsou chytří. Viděli tisíce filmů a miliony písniček.
Fanoušci by vás určitě rádi viděli i naživo. Jak to vypadá s koncerty?
Máme nasmlouvané nějaké koncerty, často jako předskokani. Příští rok bych chtěla koncertovat víc. V kapele jsou kluci, se kterými hrajeme už asi sedm let. Objížděli jsme různé svatby či plesy. Letos v tom ještě budeme pokračovat, je to stále moje hlavní obživa, ale stačí mi na to třeba pět koncertů za měsíc. Zbytek času můžu pracovat jenom na Pam Rabbit. Jen jsem přestala hrát plesy, protože si na mě každých pět minut někdo ukazoval a bylo to divné.
Máte arménské kořeny, jak se to projevuje ve vašem životě a v tvorbě?
Možná jsem více otevřená lidem, jako jsou Arméni. Ale narodila jsem se v Česku a jsem hodně počeštělá. Nikdy jsem v Arménii nebyla, rodina utekla před válkou a neměla potřebu se vracet, až nyní. Doufám, že příští rok se tam podívám. Všichni říkají, že je to krásná země.
