Neznám nikoho, kdo by nemiloval palačinky nebo lívance. Na snídani s cukrem a marmeládou, po obědě jako sladkou tečku se šlehačkou a zmrzlinou, k večeři se sýrem a špenátem. Palačinky jsou geniálně jednoduchým pokrmem, ale klasické „amolety“ našich babiček dnes dostávají nové chuťové kabátky – místo klasické pšeničné mouky můžete použít pohankovou, marmeládu lze nahradit burským máslem a olej vyměnit za kokosový tuk. Inspirovat se můžete francouzskými crepes, baghrir z Maroka, americkými pancakes nebo thajskými roti.
Francouzi posunuli velice tenké crepes do nanejvýš elegantního provedení. Měli bychom jim a jednomu maďarskému kuchaři poděkovat, protože bez nich by asi středovýchodní část Evropy palačinky vůbec neznala (více v boxu Špionážní palačinky). V creperiích si můžete objednat tenoučké placičky složené do trojúhelníku s nepřeberným množstvím náplní a ozdob.
Já mám nejraději ty nejjednodušší. Čisté, jen lehce pokapané citronem a posypané tmavým melasovým nebo obyčejným moučkovým cukrem. Výborné jsou také s kaštanovým krémem a velmi zajímavá kombinace vzniká z výrazného kyselkavého džemu s trochou mandlového másla. Nejlépe je připravíte na klasické palačinkové pánvi – s rovným a širokým dnem a nízkým okrajem, k tomu si pořiďte dřevěnou roztíračku a obracečku.
Flambované podle Suzette
Božsky hříšné jsou takzvané crepes Suzette, tedy lahodně flambované na másle s pomerančovým karamelem a kapkou koňaku. Protiváhou mohou být slané bretonské galletty – z pohankového těsta, do nichž se balí směs vajec, šunky a sýra. A jen pro zajímavost: slovo crepe pochází z latinského crispa, což znamená záhyby.
Francouzské varianty se sladkými i slanými náplněmi jsou populární v Japonsku, v Argentině a Uruguayi se jim říká panqueques a často se jedí s karamelizovaným kondenzovaným mlékem.
Také židovská kuchyně zná palačinky zvané blintze s tvarohovou náplní, ruská společnost si pochutnává na blinech. Lívanečky z pohankové mouky doprovází kaviár a zakysaná smetana.
Tradiční švédské pannkakor a finské räiskäle se často jedí se šlehačkou a džemem, jejich slané varianty se pečou v troubě. V Norsku se běžně podávají k večeři se slaninou, borůvkovým džemem nebo cukrem.
Marockou sestrou naší palačinky je populární baghrir, takzvaně tisíciděrová okrouhlá palačinka s vysoce porézní strukturou a světlou barvou, do níž se balí sladké i slané ingredience včetně sušeného ovoce, nakládané zeleniny nebo vinných rýžových listů. V muslimských kulturách se jich pečou hory. Někteří je mají rádi namazané jen sýrovo-medovou směsí, dokonale zasytí kombinace sladko-kyselo-slaná, kdy se na čerstvý sýr pokladou olivy, kyselé cibulky, sušená rajčata a další dobroty a vše se pořádně zastříkne medem. V Turecku si zase oblíbíte tradiční gözleme, zapíjené silným černým čajem.
Umění thajských palačinkářů
Špionážní palačinky
|
Gastronomický ráj Thajsko nezklame nikdy. V ohromné nabídce dezertů září placičky většinou připravované ve stáncích přímo na ulicích. Říká se jim roti a dost se od nám známých palačinek liší. Do těsta se přidává velmi vychlazená voda, často se plní nasekanými banány, poté se nakrájí na kousky přelité sladkým kondenzovaným nebo kokosovým mlékem a jedí se párátkem. Na umění tamních mistrů palačinkářů jen tak nezapomenete. Ve svém vozíčku divoce bouchají železnou naběračkou do kraje rozpálené pánve a během vteřiny dokážou z malé kuličky hmoty vykouzlit neskutečnou dobrotu. Dalším typem jsou malinké, do vaniček mírně prohnuté tenoučké placičky plněné třeba sladkým krémem s nastrouhanou mrkví, mangem nebo černým sezamem.
Oblíbeným pouličním pokrmem Vietnamců bývá báhn xéo, lehká slaná palačinka z rýžové mouky a kokosového mléka, která se jí hned po upečení. Říká se jí syčící placka a servíruje se s pořádnou porcí salátových listů a bylinek, pak se stočí do roličky a namáčí se do omáčky. Voňavá křupavá placka se často plní bůčkem, krevetami a mungo klíčky. Jako lehký dezert se provoní omamnou vanilkou a ozdobí semínky černého sezamu. A jaké by to bylo americké nebo kanadské ráno, kdyby v kuchyni nevoněly pancakes, velice naducané lívance naskládané na sebe a bohatě přelité javorovým sirupem s troškou rozpuštěného másla. To křupavé tenoučké indické masala dosa se vyrábí ze slaného těsta z rýže a černé čočky. Pečou se na rozpálených železných plotnách a plní se zeleninou. Údajně jsou skvělé k snídani i jako lehká svačina. Pozadu nemůže zůstat ani italská kuchyně. Lokální specialitou z Ligurie je farinata z cizrnové mouky pečená ve velké kamenné peci na velké pánvi z bronzu – o průměru ještě větším, než má pizza (doma ji lze připravit v troubě).
A na závěr pár triků, jak si připravit ty nejlepší české palačinky: pořiďte si širokou pánev s nízkým okrajem, nesmí být příliš rozpálená, lehce ji potřete omaštěným husím brkem, pro lepší obracení palačinek do těsta přidejte kousíček másla/jiného tuku, těsto vymíchejte do maximální hladkosti, přičemž některé kuchtičky doporučují pracovat jen s vaječnými žloutky, do těsta přidávají citronovou kůru, špetku skořice a kapku rumu či koňaku a těsto nechávají odležet aspoň 20 minut. Z bílků pak vyšlehejte božský krém smíchaný například s malinovým džemem.