Řekl jsem českému kamarádovi, že se stěhuju do Rennes, a on na to, že prý přes to město jel do Paříže autobusem. Protože vím, že se to neplete jen jemu, dovolím si na úvod upřesnit, že přes Rennes jezdí z Prahy do Paříže jen autobusy s totálně rozštelovanou GPS, neboť jde o metropoli nejzápadnějšího francouzského regionu – Bretaně. České autobusy naopak běžně jezdí přes Reims (česky Remeš) ležící na východ od Paříže.
A teď k mému stěhování. Po devíti letech v Paříži jsem zatoužil po změně. Měl jsem chuť se z Francie odstěhovat, a zároveň v ní zůstat. Nebýt Bretaně, byl by tenhle rébus zřejmě neřešitelný. Bretaňské království před pár staletími schramstla sousední Francie. Ještě na začátku 20. století se tam hovořilo bretonsky, keltským jazykem blízkým velštině či skotštině. Jenže pak Paříž zakázala školní výuku v bretonštině, čímž nad ní vynesla smrtelný ortel. Spíš než praktický význam mají tak dvojjazyčné názvy ulic Rennes nostalgický rozměr.
Dnes žije v Bretani jen několik starších lidí hovořících výhradně bretonsky; dřív mluvili i francouzsky, ale zapomněli vinou Alzheimerovy choroby. Nebýt národního obrození, dopadli jsme stejně... Bretonci bretonštinu neovládají, naštěstí pro mě; neumím si představit, že bych se ji musel učit poté, co jsem se horko těžko naučil francouzsky. Zachovali si však vlastní zvyky. Cpou se slanými palačinkami (galette) a zapíjejí je cidrem nebo pivem. Zdá se, že s adaptací nebudu mít problémy.
