Proč lidé tolik řeší svou postavu? Jestli jsou hubení, tlustí, nebo akorát?
Netýká se to jen žen. Chlapů je taky dost, jen o tom mlčí.
Ženy to ale asi snášejí hůř.
Jsou obecně citlivější. Ženy chtějí být vzorem, chtějí být krásnější a reprezentativnější. Je na ně také velký tlak. I mediální. Hlavně ve sportu, kde je na tělo kladený důraz. Týká se to gymnastek, maratonských běžkyň. Je to ale současně i technická nutnost u podobných sportů. A všude, kde je kladený důraz na fyzično, je tenká hranice mezi fyzickým vzhledem a jídlem.
Ubližující poznámky?
Nejapné poznámky můžou ublížit, nikdy nevíme, co se uvnitř každého z nás děje. Ale vnímám, že se to zlepšuje. Já mám dobrou zkušenost s trenérem Honzou Pernicou. Snaží se sledovat, jak jeho svěřenkyně fungují, snaží se sledovat případné signály, že něco není v pořádku, jestli třeba za výkonností nebo zraněním není nedostatečný příjem stravy. Byly a jsou sporty a trenéři, kde jde jen o cíl, ne o člověka.
Marcela Joglová
|
Není nebezpečí i v případě, že dostane svěřenkyně dobrou radu, že by měla zhubnout, protože jinak výsledky nepřijdou?
Důležité je, jakým způsobem je tato informace podána a jestli „to“ je právě řešení. Ale tlak bývá velký… Představte si, že se chcete dostat do nějakého špičkového sportovního střediska. Potíž je v tom, že tam chtějí výsledky hned. Nezajímá je, že budete dobrý za rok, za dva, za čtyři? Když nemáte výsledky nyní, nezajímáte je. To je jeden z tlaků, kdy může sportovkyně začít nesmyslně hubnout, hlídat se. Stačí malá pochvala, že zhubla, že má konečně hezkou postavu – a ona ještě přidá.
Vybavíte si okamžik, kdy jste do hubnutí a poruchy příjmu spadla vy?
Někdy na základce v osmé třídě. Byl to ale souběh mnoha faktorů. Problémy doma, s tátou, tlak na to, abych se rozhodla mezi basketbalem a atletikou, na jakou školu… Vybavuji si jeden zlomový okamžik, kdy jsem viděla film o baletce, která si strkala prsty do krku, aby jídlo zvrátila. Pro mě to nebylo něco, co by mě odradilo, pro mě to byl návod.
Tušila jste, že existuje něco jako bulimie, anorexie, porucha příjmu potravy?
Vůbec ne. Ženy se fyzicky vyvíjejí, já tehdy byla spíš takový ten „chlapeček“, ale občas přišla poznámka, že mi roste zadek. Zrovna od kamaráda, který se mi líbil. To jsou věty, které s holkami nic nemusí udělat, ale jsou holky, které to nastartuje. To mě naučilo raději mlčet než se poznámkou někoho dotknout. Kontroluji se, než něco vypustím z úst.
Ve svém příběhu pod názvem Bez frází jste se ze všeho vypovídala, vypsala. Proč se to s vámi táhlo tak dlouho? Nenapadlo vás, že je to blbost?
V tu chvíli to neřešíte. Najdete něco, co vám funguje, co můžete kontrolovat. Zpočátku to fungovalo a já byla do týdne „chycená „. Zasadíte zrníčko a už to jede. Budu-li upřímná, myslím, že částečně to v člověku už zůstane navždy, ale naučila jsem se s tím žít a nečiní mi to výrazné problémy, musela jsem změnit vztah k jídlu do pozitivna. Už ale vím, že když tělo nedostává živiny, dojde palivo, dojde k nerovnováze a špatně to končí.
Musíte se přemáhat nad talířem? Tohle ještě sníst mohu, tohle už ne?
Občas takové vnitřní řeči v sobě mám. Ale už se na jídlo stoprocentně nesoustředím, což jsem v době nemoci měla. Neměla jsem v hlavě nic jiného. Pořád jsem na jídlo myslela, ale hlavně na to, jak se ho zbavit. Vymýšlela jsem si, abych se ztratila a jídla se z těla zbavila. Byly to i kombinace náhlého přejídání, pak výčitek a zvracení. Nebylo to kontinuální. Někdy to trvalo týden, den, pak měsíc pauza. Když jsem měla co dělat, když byla hlava zaměstnaná, nebylo to tak časté.
Dopřejete si tedy jídlo už bez výčitek?
Určitě ano, i právě sport mi v tom hodně pomohl a režim. Jím zdravěji, občas se podvědomě hlídám. Jím podle toho, jestli jsem v tréninku, před závodem. Ale už to má pravidla. Jím častěji, po malých porcích. Jednou jsem se přistihla, že jsem přišla z kafíčka s kamarádkami a uvědomila si, že jsem si, jako ony, nedala ke kávě i ten dortíček. Proboha proč? Navíc jsem doma pak spořádala sušené ovoce a oříšky a ve finále to vyšlo kaloricky nastejno, nebo dokonce víc, takže proč se okrádat o příjemné chvilky s kamarádkami, kávou a kafíčkem ?
Pozorujete, že jídlo je pro lidi velké téma?
Lidé ho řeší hodně a často. Tématem jsou často diety. Už to je samo o sobě špatně, protože získáváte špatný vztah k jídlu, ale berte to jako můj pohled. Mám zkušenosti, že když někdo začne s dietami, neskončí u jedné. To jsou ty věčné dietářky.
Poznáte na konkrétním člověku, že je „v tom“, jako jste to prožila vy?
Něco napoví fyzický vzhled. Vypouklé oči, vystouplé kosti. Někdo je hubený, ale vypadá to přirozeně. Na první pohled bych to asi nepoznala, ale když někdo dlouhodobě hovoří o jídle, řeší jenom jídlo, říká tohle už jíst nemůžu, upejpání se nad talířem, tak bych zpozorněla.
Ve vašem příběhu mě zaujalo, jak otevřeně popisujete i soukromé rodinné problémy. Jak to přijala vaše rodina? Když píšete například o otcových problémech s pitím?
Nezveřejnila jsem nic, co by jim ublížilo, nic, o čem by nevěděli. To, že má táta problém s alkoholem, nebylo žádné tajemství.
Velký důraz kladete na maminku. Co musela vydržet a jak to zvládla. Přitom hlavní hrdinkou příběhu jste vy.
Pro mě jsou hrdinové mí bráchové a mamka. Bratři neměli snadné dětství. Teď mají rodiny a jsou spokojení. Máma musela vydržet hodně. Nejdřív tátovy problémy, pak ty moje. Vždycky musela přepnout z rodinných potíží do pracovního prostředí, že je v práci, a nedávat to najevo. Nikdy to neprezentovala, nabyla naštvaná. Jen hodně unavená. Přišla domů a do půlhodiny usnula. Někdo sáhne po alkoholu. Mamka je ze Slovenska, měla víru, pobrečela si v kostele, ulevila si a dodala sílu.
S běháním na dlouhých tratích jste začala hodně pozdě, v 27 letech. To je věk, kdy se v některých sportech chodí „do důchodu“.
Měla jsem základ z mládí, vždycky jsem se hýbala.
Pomohlo vám běhání, abyste si vyčistila hlavu a svůj problém překonala? Nebála jste se, že když v nějakém zádově neuspějete, zase do toho spadnete?
Mně by vadilo, kdybych odflákla přípravu. Když do něčeho jdete, dáte do toho sto procent energie. Nejen do sportu. Takže jsem nikdy nebyla zklamaná, že jsem neporazila další soupeřky. Věděla jsem, že jsem tomu dala všechno.
Lidé ale často hledají důvody, proč něco odloží, proč nepřelezou překážku.
Dělala jsem ve fitku. Když přišla paní, že by chtěla zhubnout pět kilo, tak to bylo zbožné přání. Když ale přišla jiná s tím, že zhubne pět kilo a chce vědět jak, tak to už je rozhodnutí.
Pomohla jste svým příběhem někomu?
Zprvu jsem se reakcí bála, ale když jsem to zveřejnila, byla to záplava. Dokonce jsem při odletu na olympiádu narazila na letišti na paní, která mi děkovala, že jí to otevřelo oči a poznala na vlastní dceři, že má stejný problém.
