Před 38 lety jela vlakem do Sovětského svazu. Z Černobylu unikal zhoubný mrak

Pojďme rovnou do posledních dubnových dnů roku 1986, jež jste strávila ve vlaku, na lince Praha–Kyjev–Moskva. Jak se vám to poštěstilo? Jaké byly okolnosti, co jste studovala?

Nastoupila jsem do Vlaku družby, kterým byli vypraveni studenti na oslavu Prvního máje do Moskvy. V té době jsem studovala střední průmyslovou školu dopravní. Přišla za mnou paní profesorka, že škola může vyslat jednu dívku a jednoho chlapce, u mě to bylo za úspěchy v matematické olympiádě. Moc jsem chtěla jet. Vlak vyjel v sobotu 26. dubna 1986. Měl opravdu hodně vagonů, bylo nás tam odhadem snad tři sta cestujících, nevím přesně, ale velké množství lidí to bylo určitě.

Co na vaši cestu říkali rodiče?
Rodiči byli absolutně proti, nechtěli, abych jela do Moskvy. Musela jsem je hodně přemlouvat, aby mě pustili.

Co jste si od návštěvy Sovětského svazu slibovala, co jste čekala, co vás překvapilo, šokovalo?
Chtěla jsem na vlastní oči vidět, jak to tam vypadá. Zažít to, co se mezi lidmi říkalo, jak je to tam chudé. Mít tu vlastní zkušenost z této části světa. Už po cestě vlakem jsme okolo trati na ruském území vídali pracovat ženy s krumpáči, kladivy, lopatami. Ženy, ne muže. Taková dřina, a všude byly jen pracující ženy v šátcích. Dalším překvapením byl hotel. Takový studený, skoro nezařízený, neútulný. Měli jsem mít s sebou své veškeré hygienické potřeby včetně toaletních papírů, ale ty nám „hotelové děžurnyje“ hned první den ukradly. Po protestech jsme dostali nějakou jejich náhradu. Překvapila mě prázdnost obchodů. V jednom krámu byly třeba jen rybí konzervy, chleba a už nic jiného. Pak přivezli krabice s vodkou a lidé – vlastně jen muži, co stáli na ulici – se začali strašně cpát do obchodu. Dostala jsem se do velké nepříjemné tlačenice a kamarádi mě museli přes ty lidi tahat ven.

Kdy jste se o událostech v Černobylu dozvěděla? Kdy a z jakých zdrojů vaši rodiče? Přibližte, jaké byly snahy, aby informace nepřekročily československo-sovětské hranice.
O událostech v Černobylu jsem se dozvěděla až po příjezdu zpět do Prahy, ze starších novin a od rodiny. Rodiče z médií a od jiných lidí. Volali na několik míst, například do Večerní Prahy i na ministerstvo zdravotnictví ohledně vlaku plného studentů, ale po chvilce hovoru jim vždycky položili telefon. Dokonce sháněli informace a přemýšleli, jak nás z vlaku dostat ještě na hranicích, před vjezdem na sovětské území. U mě zvažovali i zavolat na nádraží přímo na hranici, že se mám z rodinných důvodů, úmrtí, vrátit zpátky. Ale nakonec se nic z toho nepodařilo.

Jak vzpomínáte na Kyjev, kterým jste cestou do Moskvy projížděla?
V Kyjevě jsme pobyli jen na nádraží, ale delší dobu, když vlak stál. Bylo to několik hodin. Nesměli jsme vystoupit z vlaku, i když se pár lidí o to snažilo. Bylo to tam divné. Já jsem si myslela, že je něco špatně s naším vlakem. Teď už vím, že tam měli lidé úplně jiné starosti.

V Moskvě jste se zúčastnila oslav Prvního máje, a to přímo na Rudém náměstí. Přibližte organizaci, okolnosti, dojmy...
Skoro nic jsme neviděli. Rozdělili nás do skupinek a odvedli na místo, kde jsme měli sledovat oslavy. Byl to malý vytyčený prostor ohraničený provazy a z toho jsme nesměli nikam jinam jít. Všude byli policisté, nedovolili nám ani odejít na záchod. Tam jsme strávili docela dlouhou dobu, řekla bych tak čtyři hodiny, než vše skončilo a mohl být dán rozchod všem přihlížejícím.

Už bylo pět dnů po explozi v Černobylu. Vnímala jste v Moskvě nějaké indicie, že „něco není v pořádku“?
Ne, nic jsme nevěděli, nikdo nám nic neřekl. Televize na hotelových pokojích nebyla a noviny jsme nečetli. Ve městě tomu nic nenasvědčovalo, žádné indicie.

Jak dlouho jste v SSSR pobyla? Jak probíhala cesta zpět?
Vyjeli jsme 26. dubna a vrátili jsme se 5. května. Asi pět dnů jsem strávila Moskvě, plus dva dny cesta tam a dva dny cesta zpátky. Ve vlaku při zpáteční cestě nám řekli, ať neotevíráme okna, nejíme vajíčka a mléko, co ve vlaku dostaneme. Ale úplně nám neřekli proč. Nikdo jsme nevěděli, proč nám to říkají.

Jaké přivítání vás čekalo v Praze?
Na hlavním nádraží na mě čekal můj přítel, budoucí manžel, který mě hned z nádraží odvezl k mamince do práce. Bylo mi divné, proč tam jedeme. Maminka mě objala a plakala. Až tam jsem se dozvěděla, že měli strach a co hrozného se stalo.

Měla jste zdravotní obtíže? Jak se projevovaly, jaká omezení vás potkala?
To léto 1986 jsem nemohla třeba chodit po chodníku, na který pražily sluneční paprsky. Dělalo se mi z ostrého slunce mdlo, občas divně škrábalo a pálilo v krku. Chodila jsem na různá vyšetření. Gynekolog mi řekl, že alespoň čtyři roky nemám přijít do jiného stavu. Z letního tábora, kde jsem dělala vedoucí, mě odvezla sanitka, vracely se mi stále stejné potíže. Nevěděli, co s tím dělat.

Přiblížíte mi, jak se vám daří nyní, bezmála po čtyřiceti letech? Jak vzpomínáte na tu dávnou cestu do Sovětského svazu, co vám dala, vzala?
Daří se mi dobře, i díky manželovi, který se už tenkrát o mě hezky staral. Syn se nám narodil v roce 1990, doporučenou lhůtu pana doktora jsme úplně nedodrželi, ale věděli jsme, že je vše v pořádku a že si ho přejeme.

A mimochodem, i na základě vaší zkušenosti s oběma národy, jak reflektujete a prožíváte válku na Ukrajině?
Říkám si, že Rusko je tak velká země, která má všechno, krásnou přírodu, nerostné bohatství, země, která potřebuje peníze sama pro sebe, pro své lidi, potřebuje muže, kteří budou pracovat ve své zemi... Tak proč leze do jiné země, tam plundruje, proč se nestará sama o sebe?

Jaderné hrozbě nás vystavili „bratři“ Z došlých „černobylských“ příspěvků vybíráme dva nejsugestivnější. Jiří Barták: Studoval jsem na ČVUT v Praze. V pondělí 28. dubna jsme měli fyzikální laboratoře, kde jsme měřili ionizující záření z cvičného zářiče Geiger-Müllerovým čítačem. Při jedné frekvenci se nám čítač zahltil za poloviční dobu než u jiných měření. Dodnes si pamatuji, jak se naši pedagogové spolu potichu bavili, že to není normální a že se někde muselo něco hodně závažného stát. Takže když se 29. dubna objevily ve zpravodajství první informace o jistém úniku radioaktivity v SSSR, bylo mi jasné, že problém bude o hodně větší, než nám naši „bratři“ přiznávají. Oslav Prvního máje jsem se sice neúčastnil, ale nemalým dávkám záření jsme byli stejně vystaveni všichni – a nebylo to po útoku NATO, kterým nás tehdejší propaganda pořád strašila, byl to utajený dárek od našich východních spojenců. Bylo by dobré na to nezapomenout. Jindřiška Todorovová: Můj prvorozený syn se narodil v pondělí 28. dubna 1986. Že se někde na Ukrajině něco stalo, jsem netušila ještě celý týden v porodnici ani já a asi ani ostatní spolurodičky. V Plzni bylo tehdy krásně, chlapi pod okny porodnice na sebe pokřikovali, že se byli koupat. Nebýt v porodnici, koupala bych se také. Až po návratu domů, osm dní po porodu, mně manžel řekl, že v Rusku (tehdy se to tak bralo) vybuchla jaderná elektrárna. Ale víc nevěděl, že jde o takovou katastrofu jsme se dozvěděli vlastně až v roce 1990. Já, ale ani nikdo z okolí jsme zprávu nebrali nijak vážně, s miminkem jsme chodili ven, jedla jsem špenát a později houby – plodiny, které prý byly hodně zamořené, což jsme netušili. Teď se chystám do důchodu, syn je zdravý otec dvou krásných dětí, přesto si v sobě celý život nesu, za jakých okolností se náš chlapec narodil a že jsem snad měla i štěstí, že jsme v ty dva nejhorší dny – 30. dubna a 1. května byla v porodnici. HAL