Fotr na tripu: Život na celém světě je v podstatě stejný. O Jižní Koreji nevíme vůbec nic

Jaké cestovatelské sny má tahle dobrodružná hlava rodiny, která pravidelně vyráží vytuněným autem se dvěma malými dcerami, psí slečnou a paní Columbovou na místa, kam se bojí i otrlí cestovatelé? A dokáže ho na jeho cestách ještě něco překvapit?

Cestuje se vám s dětmi dobře?
Úplně nejvíc bych to přirovnal k večerce, která je otevřená 365 dní v roce, sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně. Tím, že naše děti nechodí do školy, tak jsou s námi pořád. Což má svá pozitiva i negativa. Pro obě strany, jak pro děti, tak pro dospělé. Ale jinak vlastně s dětmi se nám – se mi – cestuje skvěle a musím říct, že ten rodinný život na cestách je mnohem jednodušší, než když potom trávíme čas tady v Česku.

Jak snáší cestování váš pes?
Naprosto bez problému. Lumi prošla už v chovatelské stanici úplně špičkovým socializačním programem. To znamená, že ji vůbec nic nevyleká. Nejvíc jsme samozřejmě měli strach z cesty letadlem, která trvala přes dvanáct hodin, ale i tu zvládla naprosto perfektně – jak do Soulu, tak ze Soulu zpět do Prahy. Poznali jsme to na tom, že musela celou dobu být v kleci, ve které potom, když jsme přiletěli do Soulu, spala i v hotelu. Necítila k ní nějakou zášť nebo nenávist. Brala to jako bezpečné místo, kde se cítí dobře.

Došlo u vás cestou k nějaké nehodě?
V podstatě na žádné naší cestě k žádné nehodě nedošlo. Snažíme se nehod vyvarovat. Je to věc, která by nás zastavila, a nemohli bychom točit. Musím říct, že v Jižní Koreji jsem se jako řidič necítil vůbec dobře, a to asi prvních čtrnáct dní. Jižní Korea je v dopravě velmi specifická. Funguje tam trošičku jiné dopravní značení, mají trošičku jiné zvyklosti na silnici. Musím také říct, že Jihokorejci za volantem nejsou úplně tolerantní řidiči, takže těch prvních čtrnáct dní jsem měl oči na šťopkách, abychom někde do někoho nevrazili – nebo spíš někdo do nás. Ale všeobecně se nehod snažíme vyvarovat.

Padá na vás někdy ponorková nemoc?
Spíš únava než ponorka. V podstatě skoro každý den je pracovní. My na té cestě nemáme odpočinek. To znamená, někdy kolem desáté hodiny, když se rodina dá do kupy, vyrážíme natáčet, vracíme se večer kolem šesté či sedmé. Pak přichází takové ty rodinné povinnosti, večeře, hygiena – a vlastně klid, já jako rodič, nebo i paní Columbová, máme třeba až po jedenácté hodině večer, takže toho klidu není moc. Ale ponorka si myslím, že nás nepřepadá, a tím pádem odpovídám, že jsme ji ani nemuseli řešit.

Co nejzajímavějšího diváci uvidí v právě vysílané sérii?
My všichni používáme jihokorejské telefony, jezdíme jihokorejskými auty, pereme v jihokorejských pračkách, ale o Jižní Koreji v podstatě nevíme vůbec nic. Je to extrémně zajímavá země, která je pro nás svým způsobem velmi cizokrajná, atraktivní. Uvidíte věci, které jste nikde jinde neviděli. Například jenom fakt, že Jižní Korea je zemí kaváren, říká se, že každý z padesáti milionů Jihokorejců má svoji židli někde v kavárně. Je to země zábavních parků, atrakcí. To souvisí s tím, že vlastně Jižní Korea je izolovaná. Hranice se Severní Koreou jim nedovoluje vůbec nikam cestovat. Je tam obrovský vnitřní turismus, teda pokud nechtějí letět letadlem, a každé město se snaží turisty přilákat na neuvěřitelně propracovaný systém atrakcí, zábavních parků, lanovek, monorailů. Z toho jsem byl úplně vedle, musím říct.

V pořadu někdy působíte jako učitel zeměpisu. Co si z vašeho vyprávění odnášejí vaše dcery?
Učitel zeměpisu určitě ne. Musím říct, že data o těch místech, kde jsme, tak víceméně lovíme z veřejných zdrojů, svým způsobem kolikrát na poslední chvíli. Snažím se hledat zajímavé věci. Ne typu – tenhle hrad postavili v roce 700, dobyl ho ten a ten, čínský nebo japonský císař, Korejci se statečně bránili. Tak to určitě ne. Snažím se hledat věci, které zažívají v těch destinacích běžní lidé. A co si z toho odnáší moje dcery? Určitě si odnáší to, že žít se dá na celém světě a že život na celém světě je stejný. Jenom se mění typ obyvatel, vyznání, ale jinak na celém světě žijí lidé, kteří chtějí žít v pohodě, v klidu, vychovávat své děti a být se svojí rodinou. To máme společné se všemi lidmi na celém světě.

Měl jste někdy chuť se vzdát a jet prostě domů?
Upřímně, někdy v polovině cesty po Koreji jsme byli hodně unavení a opravdu jsme uvažovali, že tu cestu zkrátíme. Jak si ji vždycky chceme prodlužovat, tak jsme říkali: Hele, zatneme zuby, budeme točit opravdu každý den. Ono to souviselo i s tím, že si musíte zvyknout na některé věci, které v Jižní Koreji fungují. Je to země, kde jsou všude kamery, v podstatě nemáte moc soukromí. Bylo velmi těžké se tam pohybovat s pejskem. To všechno uvidíte v sérii, nechci to tady úplně pitvat. Ale Jižní Korea byla první zemí, kde jsme si říkali, že odtud odjedeme dřív, ale pak, když jsme všechny tyto věci překonali a načichli jsme tou jihokorejštinou, tou jihokorejskou náturou, tak nám vlastně na konci cesty bylo moc líto, že odjíždíme, a určitě bych tam ještě měsíc zůstal.

Která z cest, kterou mohli diváci vidět, vám osobně připadala nejzajímavější?
Všechny. Všechny měly něco specifického. Všechny měly něco zajímavého a na všechna místa, kde jsem já osobně byl, bych se klidně vrátil.

Máte nějaký nesplněný cestovatelský sen?
Určitě Austrálie. Tam bude složité se dostat s pejskem. Jsou tam vlastně nejpřísnější karanténní opatření na zvířata, na dovozy zvířat, a my už vlastně žádnou cestu bez pejska nepodnikneme. Takže je to náš sen projet Austrálii, popřípadě Nový Zéland, a být tam dlouho. Být tam nejen sto dní, ale být tam opravdu třeba půl roku a udělat z toho velikou sérii.

Osobně jsem vás měl v oblibě jako dabéra. Plastická chirurgie s. r. o. je například v českém znění skvělá. Proč jste dabingu vlastně nechal?
Dabing je skvělý, určitě. Měl jsem ho moc rád. Kdybych chtěl, tak bych asi znovu dabovat i mohl, ale ta doba už je pryč. Už bych to asi psychicky nezvládl. Ta práce je jak kolotoč, je to pořád dokola. Mě na tom vlastně nejvíc štvalo, že něco dabujete, a ani kolikrát nevíte, o co v tom filmu jde, protože se vytáčíte do deseti dílů seriálu jako jedna postava, vlastně kolikrát jen tak odhadujete, o co tam jde, pokud vám to neřekne režisér. V dabingu je důležitý čas a za jak rychle to namluvíte. Protože čas jsou peníze.

Paní Columbová V současné češtině již ustálené slovní spojení je odvozené od detektivního seriálu Columbo, který se prvním dílem na televizních obrazovkách uvedl v roce 1968. V seriálu byla hlavním hrdinou v každé epizodě zmiňovaná jeho věčně nepřítomná žena – paní Columbová. Pojem se poté uchytil v běžné řeči. Když stále o někom mluvíte, ale nikdy ho nikdo neviděl, je to paní Columbová.