Jako kluk si vzpomínám, jak jsem s úžasem hleděl na nic moc panelák v Malešicích. V Praze byly v té době už vysoké budovy, třeba věžáky na sídlišti Zahradní Město, v Podbabě proslulý Hotel International, na Žižkově tehdejší Ústřední rada odborů, současná Radost. Ale na malešický „mrakodrap“ jsem z výšky svých 120 centimetrů přece jen zíral. Protože to v té době byla zřejmě nejvyšší obytná budova ve městě. Obytná z pohledu obyčejného Pražana. Výškový dům v Limuzské ulici měl (a stále má) 22 nadzemních podlaží, tedy přízemí a 21 pater. Takže třináctipatrové věžáky na Zahraďáku byly proti malešickému mrakodrapu trpaslíci.
Když se hovoří o mrakodrapech, tak jejich 100. výročí oslavila v roce 1986 velká odborná konference v Chicagu (kde jinde, že) Second Century of Skyscraper. Pro neangličtináře „Druhé století mrakodrapu“. Účastníci ti tehdy připomněli, že první budovou, která byla se dala označit jako „výšková“, byl desetipodlažní Home Insurance Buildingprávě v Chicagu. Z dnešního pohledu úsměvná výška, ale mějme na paměti, že v Praze v těch časech byly nejvyšší obytné i kancelářské budovy do čtvrtého patra, nad Prahou se tehdy ještě netyčila rozhledna na Petříně, dominantami do nebes byl nedostavěný svatovítský chrám, na Staroměstském rynku to byl vysokananánský Týnský chrám (a pár dalších pražských kostelů), Národní muzeum se pyšnilo neuvěřitelnými 74 metry výšky. Lidé ale bydlívali většinou v domech o dvou nebo o třech patrech.
Podobná, ale jen regionální konference o vysokých budovách, se už předtím konala v Praze v roce 1971 a o dva roky později v Bratislavě. Tedy v časech, kde se k oblakům teprve šplhaly první metry pozdějších dominant některých sídlišť nebo budovy obchodních organizací, především těch pro zahraničí. Nad ještě neexistující stanicí Pražského povstání už stál Centrotex, za pár let nedaleko odtud vyrostl Motokov, pak o něco nižší hotel. Praha se stala na 80. let minulého století také světovou mrakodrapovou metropolí, byť s New Yorkem nebo ostatními americkými městy se nikdy srovnávat nemohla.
Staveb pro úředníky, obchodníky, turisty i „pouhé bydlící“ je v současnosti v Praze už víc než dost, ale přesto přibývají a asi přibývat budou. Byť se proti nim tu a tam zvedají hlasy proti. Ale bydlení nad desáté patro už není v hlavním českém městě ničím mimořádným, pozorovat západ slunce z úrovně, na kterou před sto lety vyšplhal člověk jen na Petřínské rozhledně, to už dávno není výsadou elit.
